Naučila jste tančit Tomáše Matonohu. Co naučil on vás?
„Rozhodně větší trpělivosti. (smích) A to si myslím, že už tak jsem jí měla opravdu hodně. Tomáš občas strašně moc mluví, všechno rozebírá a nad vším přemýšlí. Takže moje trpělivost dostává pořádně zabrat.“
Co považujete za jeho největší taneční přednost?
„Jednoznačně práci chodidel. V taneční terminologii tomu říkáme odvalování chodidel. Tomáš to krásně předvedl už při waltzu v prvním kole i při vídeňském valčíku ve třetím kole. Má silné kotníky, dokáže správně pracovat s nášlapy, a hlavně mu to jde přirozeně. Spousta začínajících tanečníků s tím má velké problémy, ale on si s tím poradil výborně. A pokud jde o jeho lidské vlastnosti, je nesmírně pilný, svědomitý a zodpovědný. Nasává všechny informace, které mu předávám, a snaží se je co nejlépe využít.“
Jaká je naopak jeho největší slabina?
„Paradoxně to trochu souvisí s jeho přednostmi. Tomáš je totiž obrovský perfekcionista. Chce mít všechno dokonalé, a tak nad jednotlivými pohyby někdy až příliš přemýšlí. Jenže při tanci se člověk musí také uvolnit a nechat tělo přirozeně reagovat. Tomášova hlava ho tak občas trochu brzdí.“
Na první schůzku vám přinesl květinu a čokoládu. Pokračoval v obdarovávání i během tréninků?
„Ano, a musím říct, že mě dokázal potěšit. Když máme dlouhé tréninky a člověku začne docházet energie, přijde vhod něco sladkého. Tomáš mi třeba přinesl výborné tiramisu z jídelny České televize. Ale dostala jsem od něj i hodnotnější dárek. Věnoval mi gramofonovou desku se svými písničkami, které natočil ve spolupráci se svou bývalou kapelou a zpěvačkou Vendulkou Příhodovou.“
Hudbu na jednotlivé tance jste musela vybírat ještě v době, kdy jste Tomáše pořádně neznala. Jak moc se váš hudební vkus shodoval?
„Snažím se vždycky domluvit první schůzku s tanečním partnerem ještě před odevzdáním hudby. Stejně jsem postupovala i s Tomášem. Sešli jsme se asi na hodinu, probrali svoje představy a zjistili, že se v mnoha věcech shodujeme. Dokonce jsme nezávisle na sobě přišli s některými stejnými nápady. Samozřejmě se objevily i skladby, které Tomáš navrhoval, ale dramaturgicky nebo atmosférou se k danému tanci příliš nehodily.“
Shodli jste se někdy i bez domluvy?
„Ano! Krásným příkladem byl jive ve druhém kole. Oba jsme totiž přišli s tím, že by se k němu skvěle hodil Elvis Presley. Nakonec jsme tančili na jeho Jailhouse Rock. V tomhle jsme byli dokonale zajedno.“
Mám pocit, že na profesionální tanečníky ve StarDance se pohlíží jako na lidi, kteří nesmějí udělat jedinou chybu. Stává se vám někdy, že zkrátka nemáte svůj den a tanec vám nejde podle představ?
„Samozřejmě. Jsme jenom lidé. Každý může být unavený nebo mít den, kdy mu všechno nejde tak, jak by si představoval. Při trénincích se však soustředím především na svého tanečního partnera. Neustále sleduji, jestli Tomáš správně provádí jednotlivé kroky, jestli mu vycházejí pohyby a zda všechno funguje tak, jak má. Na sebe v tu chvíli prakticky nemyslím. Stejné to bylo i s mými předchozími partnery.“
Má Tomáš nějaký pohybový zlozvyk?
„Spíš než o pohybový zlozvyk jde o jeho postavení nohou. Velmi často je drží zbytečně daleko od sebe. Není mu úplně příjemné, když má spojit kotníky a stát s nohama těsně u sebe. Nakonec jsme přišli na to, že to nejspíš souvisí s jeho zálibou ve snowboardingu. Na snowboardu je člověk zvyklý stát rozkročený a rozkládat váhu mezi obě nohy. Při některých tanečních prvcích je ale potřeba mít nohy u sebe, a to nejen kvůli správné technice, ale také kvůli estetice.“
Porota o něm říká, že stále tančí, jako by měl na zádech batoh. Podařilo se vám ho zbavit?
„Držení těla je něco, co si člověk vytváří dlouhé roky. Má určité pohybové návyky, které používá každý den, a najednou je musí změnit. Když je Tomáš odpočatý a plně soustředěný, dokáže mít držení těla opravdu krásné. Jakmile se ale dostaví únava, tělo se začne automaticky vracet ke starým návykům. A v tu chvíli se zase objeví ten pomyslný batoh a lehce nahrbená záda.“
Došlo během společných tréninků také na nějaké taneční nehody?
„Naštěstí nic vážného. Musím to zaklepat. Samozřejmě jsme se při nácviku valčíku párkrát kopli, než jsme si správně osvojili některé kroky, ale to je při tancování úplně běžné. Pokud jde o zvedačky a další náročnější prvky, Tomášovi opravdu věřím. On si navíc pochvaluje, že jsem lehká, takže pro něj není tak obtížné mě zvedat. Oba víme, že zvedačky sice vypadají efektně, ale mohou být také nebezpečné.“
Při StarDance v roce 2023 jste si během zvedačky s Markem Adamczykem poranila kotník. Získala jste od té doby k nim větší respekt?
„Respekt jsem k nim měla vždycky, ale po téhle zkušenosti si ještě víc uvědomuji, jak důležitá je správná příprava. Tehdy šlo o nešťastnou náhodu. Dnes si s tanečním partnerem všechno důkladně vysvětlíme a náročnější prvky nejprve zkoušíme pomalu a v klidu. Chceme mít jistotu, že oba přesně víme, co máme dělat. Respekt ale nesmí přerůst ve strach. Kdybych šla do zvedačky s obavami, mohla bych sama udělat něco jinak, než mám, a tím riziko zranění ještě zvýšit.“
Tomáš se po padesátce začal věnovat také surfování a windsurfingu. Pomáhá mu rovnováha získaná na prkně?
„Určitě ano. Už během prvních tréninků často přirovnával některé pohyby, práci s těžištěm nebo hledání rovnováhy právě k surfování a windsurfingu. Byla jsem ráda, že má zkušenost, o kterou se může opřít. Dokáže si díky ní některé věci lépe představit a pochopit.“
Při generálkách na StarDance se nacvičuje také vyřazování jednotlivých párů. Vám se s Jiřím Ježkem stalo, že jste během zkoušky vypadli nejprve nanečisto a večer pak doopravdy. Nebojíte se, že si podobnou situaci znovu přivoláte?
„Vůbec ne. Vyřazování si při generálních zkouškách musí vyzkoušet všichni, takže na každého jednou přijde řada. Někteří tanečníci mají různé pověry. Třeba věří, že když vypadnou nanečisto, večer už se jim to nestane. Já to ale takhle neberu. Je to prostě součást zkoušky a někdo si toho černého Petra vytáhnout musí. S Jirkou Ježkem se nám sice stalo, že jsme vypadli při zkoušce i při skutečném přenosu, ale neznamená to, že bych se teď měla něčeho obávat.“
Stýkáte se i se svými bývalými tanečními partnery ze StarDance?
„Ano, se všemi jsem v kontaktu. Jednou za čas se potkáme, někdy i úplně neplánovaně, a vždycky je to moc příjemné.“
Naučila jste se za ty roky poznat povahu muže podle toho, jak tančí?
„To bohužel ne. (smích) A vlastně by mě zajímalo, jestli to někdo dokáže. Sama jsem totiž důkazem, že tanec může být docela zavádějící. Na parketu jsem velmi expresivní, miluji předávání emocí a ráda je prostřednictvím tance vyjadřuji. Jenže v soukromém životě jsem spíš introvertní člověk. A to spoustu lidí překvapuje.“
Teď jedna trochu odvážnější otázka. Říká se, že když si dva lidé rozumějí při tanci, budou si rozumět i v posteli. Je to pravda?
„To mě pobavilo! Ale netuším. Možná na tom něco bude.“
Chodíte si zatančit také se svým partnerem, novinářem Michaelem Rozsypalem? A pokud ano, radíte mu?
„S Michaelem jsme spolu tančili jen několikrát na plese. Tam kroky vůbec neřeším. Nikoho neopravuji, ani nesleduji ostatní tanečníky odborným okem. Když ovšem Michael dostal taneční lekci k posledním narozeninám jako dárek, opravdu se chtěl něco naučit. Takže tam už jsme samozřejmě kroky opravovali a zdokonalovali.“
Jak jste se vlastně poznali?
„Nejdřív jsme se navzájem sledovali na sociálních sítích. Michael mě znal ze StarDance a já jeho z DVTV. Moc ráda jsem poslouchala jeho rozhovory. Jednou jsme si na Instagramu okomentovali nějaký příběh a začali jsme si psát. Tak vznikla naše první společná konverzace.“
Během ní se mohl dozvědět i to, že vás láká výstup na argentinskou horu Aconcaguu i cesta do Antarktidy. Nemáte náhodou strach z výšek?
„Aconcagua i Antarktida jsou moje obrovské cestovatelské sny. A je pravda, že mám strach z výšek. Jenže záleží na tom, o jaké výšky jde. Když jsem byla na Kilimandžáru nebo v Himálaji, vybírala jsem si expedice, při kterých člověk převážně chodí po vlastních nohou. Nejde o klasické horolezectví, ale o vysokohorský trekking. Na ledovci používáte mačky, cepín a případně jste jištění lanem, ale pořád máte pod nohama pevnou zem. A to mi nevadí.“
Při těchto expedicích ale musíte snášet i pořádnou zimu. Jak se s ní vyrovnáváte?
„Zima mi vůbec nevadí. Mám nejraději jaro, začátek léta nebo krásné babí léto, ale nízké teploty beru jako přirozenou součást expedic. Důležité je mít kvalitní vybavení a nepodcenit přípravu. Při nočních výstupech na vrchol Kilimandžára i v Himálaji jsme zažili teploty kolem minus třiceti stupňů, a navíc strašně foukalo. Když ale víte, jak se správně obléknout, dá se to zvládnout. Hlavně si musíte dávat pozor na prsty, aby nedošlo k omrzlinám.“
Když netančíte ve StarDance ani nezdoláváte horské vrcholy, co vás nejvíc zaměstnává?
„Především moje práce v taneční škole. Vedu kurzy pro středoškoláky, dospělé, taneční páry i ženy, které chtějí tančit samostatně. Učím také děti, mám individuální lekce a pořádám různé workshopy. Během plesové sezony navíc hodně vystupuji. A všechny tyhle aktivity pokračují i během soutěže. Není to tak, že bych měla jen StarDance a všechno ostatní šlo stranou. V posledních měsících mě navíc zaměstnával ještě jeden velký projekt.“
Jaký?
„S Maruškou Horovitzovou jsme psaly knihu, která se jmenuje První krok. Pracovaly jsme na ní přibližně od dubna do září, takže její příprava zasáhla i do období, kdy už jsme trénovali na StarDance. Myslím, že se nám povedla. Kniha vyšla 29. října, takže už je konečně na světě. A mám z toho opravdu velkou radost.“
Dva muži na parketu
V zahraničních verzích StarDance už soutěžily také dvojice tvořené dvěma muži nebo dvěma ženami. Mohlo by se něco podobného objevit i v české soutěži? „To nevím. Například v britském originálu Strictly Come Dancing na BBC už tančilo několik takových dvojic a musím říct, že jsem byla nadšená jejich choreografiemi,“ říká Lenka Nora Návorková a dodává: „Dokonce jsem měla jeden oblíbený mužský pár, který soutěžil v roce 2023. Sledovala jsem jejich vystoupení a žasla nad tím, jak skvělou show dokázali vymyslet.“
