Topolánek o boji s rakovinou: Černý humor i sblížení s manželkou

Vy jste založil fond na prevenci rakoviny slinivky, který se zaměří na zdravé lidi.

„Teď byla ustavena správní rada Nadačního fondu Štěstí nestačí. Já tam nebudu o ničem zásadním rozhodovat, což mi nevadí. Ať už budu žít rok, pět, nebo dva měsíce, tak to prostě musí fungovat dál. Tady existuje třeba milion dvě stě tisíc diabetiků prvního i druhého typu. To je riziková skupina, kde je pro korelace rakoviny slinivky velká pravděpodobnost. My cílíme v rámci toho fondu na časný záchyt. To okno je úzké mezi tím, kdy už na CT je rakovina slinivky vidět a kdy se dá ještě operovat. Jsou to měsíce. Když se do něho ten pacient nevejde, tak dřív nebo později – spíš dřív – zemře. A my budeme financovat výzkum, který redukuje milion dvě stě tisíc diabetiků třeba na padesát tisíc, kteří by na vyšetření jít měli.“

Chystáte se dělat i kampaně, abyste lidi k preventivním testům dostal?

„Nadační fond se je chystá dělat. Já, jako otec zakladatel, na to budu z obláčku shlížet a budu je kontrolovat. Myslím si, že to je teď nastavené dobře a všichni to dělají s velkým entuziasmem. Já jsem takhle jenom za měsíc sehnal asi dva miliony korun.“

První dáma Eva Pavlová bude členkou poradní rady. Jak to vzniklo?

„Vždycky je to nějaký příběh v rodině. A Eva Pavlová má samozřejmě taky osobní příběh. Prezidentský pár se tomu přirozeně, ne nějak marketingově, věnuje.“

Z vás se vlastně stal takový influencer rakoviny slinivky...

„Víte co, potkáváte spoustu lidí a oni říkají: Já vám strašně fandím. Já říkám: Sobě fanděte! Co já, já už to nějak tady doklepu. Anebo ty soucitný oči lidí…“

Já si na to dávám hrozně pozor, abych je neměla.

„No jasně, protože na to jsou ti lidi alergičtí. Oni potřebují naději a nějaké světlo na konci tunelu, i já samozřejmě. Ale jestli něco nechtějí, tak jsou to ty sklopené oči a tabuizace. Můj úkol byl, a to se mi docela daří, začít o tom úplně otevřeně mluvit. Není to jednoduché, protože já se pořád léčím a že by to byla nějaká hitparáda, to se říct nedá. Má to průvodní jevy. Když jdu hrát tenis a spustí se mi krev, anebo mám tep 160, to je úplně normální. Ale mluvím o tom takhle otevřeně proto, že i lidé s takovou diagnózou chtějí normálně žít.“

A jak se teď cítíte?

„Vypadám jak zombie. Mám tu poslední složku chemoterapie, biologickou, kterou mi dali poprvé před čtrnácti dny a podruhé v pondělí. Abychom to drželi v nějakém standardu, aby se metastáze nemnožily a nerostly. Ta chemoterapie je celkem přísná, náročná z hlediska únavy a tak dále. Takže v pondělí, kdy mám chemošku, tak fakt večer nehraju tenis. Ale dnes ve středu už jsem byl v posilovně, tohle mě mentálně drží nad vodou. Golf hraju pořád, brzy začne lyžařská sezóna, mám naplánované hory. Už aby napadl sníh! Doufám, že to globální oteplování nebude postupovat tak rychle a ve Špindlu to ještě nafoukají a já se tam ještě pár roků budu moc klouzat.“

Žijete možná naplno víc než leckterý zdravý člověk.

„To možná, ale určitě mě to limituje. Třeba ta vyrážka, co mi teď udělala chemoška. Když byl syn malý, tak se díval na nějaký animák, tam byl Bažiňák – vypadám jak on. Ale naštěstí dneska už je to lepší. S nadsázkou vždycky všem říkám: Prosím vás, to je lepra, jo. A je to ta suchá lepra a ta není nakažlivá. Ale není to vždy růžové, třeba v pátek jsem netočil svůj podcast, protože jsem nebyl schopen do toho studia jít. Ale dobrý, člověk k tomu má přistupovat pozitivně.“

To asi není vždycky úplně jednoduché.

„Já od té operace žiji vlastně 14 měsíců, což je bezvadný, to už je nad plán. A teď to vypadá nadějně. Já mám život rád a udělám cokoli. Já chci žít a udělám pro to cokoli. Syn mi začal studovat na vysoké škole. Mám deset vnuků a čtyři děti a míním si to užít.“

Neštvete lidi svým pozitivním přístupem?

„Samozřejmě, že štvu. Strašně. I třeba tím absolutně černým humorem.“

Máte nějaký oblíbený vtip o rakovině?

„Nebudu je říkat. Ale když jsem měl teď rodinnou oslavu i s mojí bývalou rodinou, bylo nás 14 – moje bývalá žena, moje tři děti, mých sedm vnuků, jejich dva partneři a tak dál – tak mě potěšilo, že jsem ve správné rodině. Bavili jsme se, co budeme dělat příští rok a jedna z mých dcer říkala: No ale, tati, pokud tady ještě budeš! Já jsem byl nadšený. To bylo přesně ono, vždyť to tak je, proboha. Takže samozřejmě ten černý humor mě drží nad vodou. A někdy je brutální. Člověk musí být nad věcí, protože ty průvodní jevy, co to doprovází... Jsou pouze dva lidi, s kterými jsem schopen o tom mluvit otevřeně. To je moje žena a jeden můj kamarád, který to má už 10 let. A 10 let žije. S nikým jiným se nejsem schopen o tom úplně otevřeně bavit.“

S manželkou se z vás stali takoví parťáci. V čem se to třeba projevuje?

„Ve všem. Jsme teď doma už jen spolu, syn odešel studovat do zahraničí. A nemá to rozhodně jednoduché. Kortikoidy a chemoška mi třeba úplně rozbíjí glykemii, což se snažím kontrolovat. Píchám si večer inzulin, abych uhlídal tu křivku. Mám port a sleduji, jak to vypadá. Když mi to ale uletí, tak mám nekontrolovaný výbuch vzteku. Když to začne, už se rovnou omlouvám. Nejsem schopen to vůbec ovládat. A to jsou věci, kdy to opravdu chce velkou toleranci od toho partnera. My jsme vždycky byli parťáci...“

Teď je to ale na jiné úrovni?

„Myslím, že to je ta nejvyšší forma. Nejdřív je zamilovanost, láska, potom přijdou děti a už si jenom předáváte nějaké informace, kdo má co koupit a tak dál. Tak my jsme ještě dál. Doufám, že to cítí stejně. Ale nejsem tak blbej, abych se jí ptal. Člověk, když nechce znát odpověď, tak se neptá.“

Video se připravuje ...

S rakovinou (černým humorem) bojující expremiér Topolánek: Míním si život ještě užít!