Jak to se StarDance u nás vlastně začalo?
„Dodnes si to pamatuji. Je to dvaadvacet let. Jezdil jsem na pracovní setkání EBU, což je společnost veřejnoprávních televizí. Jednalo se o partu lidí, kteří hledají pořady, produkují je a pak se jimi případně chlubí. Byla tam skoro celá televizně zábavní Evropa.“
Takže jste do toho šel na první dobrou?
„Stál jsem o pauze s chlebíčkem na chodbě a hleděl nepřítomně do neznáma. Přišla ke mně dánská šéfka zábavy Anette a ptala se, jestli se bojím do toho jít. Řekl jsem, že mám jenom starost, protože léta byl u nás kultivovaný tanec na okraji a noblesa nebyla zrovna vyžadována. A Anette mi odpověděla, abych se nebál, že oni mají s tanci na obrazovce úžasný úspěch. Dodnes si to pamatuji. Tak jsem přivezl materiály a napsal podrobnou zprávu s evropskými výsledky a hle, šlo to a vyšlo to. Ředitel projektu přál.“
Takhle hladce?
„Stal jsem se šéfem zábavy a vezl jsem na další setkání naše upoutávky na StarDance a ty sklidily u kolegů velký potlesk. Za rok 2006 jsme dostali první ceny TýTý za pořad roku. Sešel se úžasný tým lidí, kteří jsou super profesionálové ve svých oborech, a já sám teď nevynechám v televizi žádný díl, ač už jsem po těch dvaceti letech starší pán a mou partnerkou je spíše hůlka.“
Takže koukáte i letos?
„Jsem si jist, že tady kvalita neubude. A bohužel je to naposledy, tedy v téhle roli, s mými super moderátory Markem Ebenem a Terezkou Kostkovou. Chápu je naprosto, je to veliká nálož a je třeba odřeknout jiné role, jiné příležitosti, a pořád je to půlroční »španung« neboli napětí. To můžete být ostřílení, jak chcete.“
A vaše konkrétní postřehy?
„Večer měl spád, takže tance mi připadaly kratší, i když samozřejmě podle formátu trvají minutu a půl. Mezi soutěžícími už mám svoje tipy, ale řeknu jen obecně, protože z prvního dílu se nedá mnoho poznat. Promiňte, že nebudu všechny jmenovat.“
Aspoň někoho...
„Mladé herečky jsou půvabné, půjdou vzhůru, uvolní se a budou si více věřit. Sean Pšenička není žádný Bond, ale nadaný pohybově je velmi a samba byla perfektní. Rockerka Marta Jandová si byla jistá, neboť tam seděl táta Petr Janda a byl na ni pyšný. Starší pardál Tomáš Matonoha byl překvapivě dobrý, a když si ještě pohraje s výrazem tváře, bude možná černým koněm. Tomáši, šoupni do toho občas svůj oslnivý úsměv! Bílým koněm byl pro mě Vojta Dyk, kde jsem to čekal, neboť je to muž se širokým záběrem a vrozeným citem jako by nedbale zvládá délku svých končetin. A Tomáš Polák, kterého znám jako Radečka, se vloupá do srdce. Překvapil mě, protože se radoval jak malé dítě, že dokončil tanec, a bude s ním česky řečeno sranda. Radek Štěpánek je také výborný matador. Jen jedno mě v té paletě očekávaných účinkujících zaskočilo. Na Petru Nesvačilovou jsem se neobyčejně těšil a byla to moje favoritka, vkládal jsem do ní své naděje. A bác, chudák, nezdolala tréninkový Taxis, a bylo po účasti.“
Jak vidíte porotu?
„Opět je tu úžasná porota s lady Tatianou Drexler. Porota se během let vybrousila k dokonalosti, a myslím, že k tomu přispěje i půvabná choreografka a posila Jana Burkiewiczová. Musíme si uvědomit, že porota vidí tance až naostro, čili nemá předchozí ovlivnění, a dokonce mám pocit, že nedostane ani koláčky. A Zdeněk s Geňou jsou už artefakty sestavy!“
Povídejte o koláčcích.
„Často se stávalo, že někdo z účinkujících něco ostatním přinesl, děvčata většinou koláče, a Marek si velmi považoval vklad Mistra pekaře Pepy Maršálka, který nosil úžasné kremrole pro celý ansámbl. Marek to neopomněl v přenosu zmínit, takže divák už automaticky začal slinit, když Pepův důstojný tanec sledoval. Já jsem koláček nikdy nedostal, ale koneckonců jsem netančil, ale seděl v publiku.“
Na které roky nejvíc vzpomínáte?
„Asi na úplný začátek. Na Romana Vojtka, který byl ve finále s lidovkou a nakonec po strhujícím tanci s folklorním souborem zasekl valašku do parketu, což vzbudilo bouři nadšení mezi diváky. Roman byl první vítěz a vím, že všechny překvapil, ale neméně i Vašek Vydra, který působil velmi důstojně a autenticky především v klasice. Byl druhým finalistou spolu s jejich tanečními partnerkami Petrou Kostovčíkovou a Kristýnou Coufalovou. Vzpomínám na úžasnou atmosféru vzadu v šatnách, kde se líčilo a oblékalo, a panovala tam vždycky nervozita, ale duch kamarádství týmu se nad tím vznášel, stejně jako obláčky vůní dam.“
Sledovanost pořadu je stabilně půldruhého milionu. Přesto jsem slyšela hlasy proti.
„To mě malinko rozrušuje. Když se někdo do StarDance naváží, že to není dostatečně veřejnoprávní či co. Že to je okoukané, drahé a není to in. Taková blbost! To je naopak esence slušnosti, kolegiality, talentu a dřiny. A taky vkusu, úžasného pohybu a muziky v dokonalém podání. Škola elegance až k vám domů na gauč. A všechno zabalené do světelných vodopádů a emocí. No, co chcete víc? Až se někomu u nás podaří vyrobit něco takového, v tak velikém měřítku a živém přenosu, smeknu klobouk. Ale zatím myslím, že si ho nemusím ani nasazovat.“
Živá hudba je velký přepych a luxus.
„Téměř každý měsíc jsem v Českém rozhlase na vysílání Humoriády, kde pokaždé já nebo jiný kolega z oboru zábavy vypráví svoje zážitky a reaguje na vysílané scénky z rozhlasu i televize. A pouštějí tam občas i moje staré, již omšelé hity. Vždycky mě jako bývalého profesionála znovu udiví, že ve StarDance se jedná o hudbu, která není natočená, ale živá, a že ten sbor, na který se díváme, to skutečně zpívá ve studiu. Nechávám se prostě unášet. To znamená u mě nejvyšší ocenění. Daša, Naďa a pánové ze sboru jsou u mě hvězdy, stejně jako muzikanti v čele s kapelníkem Martinem Kumžákem. Když si představím, co všechno musí do příštího týdne nastudovat, kolik aranží se musí udělat, je to sisyfovský balvan, který všichni valí do kopce. Tam ten kámen vítězně v sobotu spočine, aby hned poté si to hulákal zpátky, dolů do údolí... To jsem si půjčil od Jiřího Voskovce. A znovu a desetkrát jinak. Ale to bych musel vzít celý tým od režiséra až po klapku, od architekta a stavbu, kostymérky a catering až k těm profesionálním tanečníkům a tanečnicím a po soutěžící samé. Všem patří má poklona!“
Když už jste zavzpomínal na svou pěveckou minulost, poznávají vás ještě lidé?
„Tančím jen s vozíkem v nákupním centru u Anděla, neboť jsem prakticky celoživotním Smíchovákem. Zastavují mě tam občas starší dámy a říkají – jste pan Ulm, že ano? A když se pak se doznám, že ano, ptají se – a proč už nezpíváte, proč neděláte ty soutěže, jako byla Anežka nebo Kufr? Snažím se z toho dostat nějakým citátem o vstupování do stejné vody a tak podobně. Ale nevím, jestli mi věří... Nicméně vidím a cítím, že jako diváci obdivují vědomostní soutěže, tak mají rádi, když někdo zkouší, co mu tak úplně nejde a je v tom lepší a lepší.“
Dojal jste se teď někdy u StarDance?
„Ano, právě před týdnem. Když publikum zatleskalo vestoje zraněné Petře Nesvačilové. Jedno oko nezůstalo suché, i já doma jsem si čistil brýle, přestože jsem podobné emoce očekával. Silná chvíle! A to je také hodnota toho pořadu. Společné pozitivní cítění a prožitek. V době obhroublých a nevybíravých mailů toho máme zapotřebí. Držím palce všem, ať dotančí – jedno kam až...“
Jak vznikal rozhovor
Bylo mi líto, že diváci Aleše Ulma spojují jen s pořady Kufr a O poklad Anežky České. Jeho zásluhy o příjemné chvíle u obrazovky ČT jsou za ta léta mnohem větší. Nebylo jednoduché přimět ho k povídání o StarDance, ale dokázala jsem to. Moc mu děkuju a přeju do nadcházející osmdesátky ještě hodně sil a radosti.
