„Ačkoli vzorky měsíčního prachu nepochybně nepatří mezi věci, o které se vedou často soudní spory – i v celosvětovém měřítku se patrně jedná o zcela unikátní předmět soudního řízení – nedosahuje posuzovaný případ z hlediska práva přílišné složitosti vyžadující zvláštní námahu soudů,“ konstatoval ÚS v senátu se zpravodajem Martinem Smolkem.
Žena ve stížnosti tvrdila, že skutkové a právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále uváděla, že její matka vzorky po celá desetiletí držela s přesvědčením, že jsou v jejím vlastnictví. Navrhla také odklad vykonatelnosti soudních rozhodnutí.
ÚS však stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poukázal na ucelený argumentační řetězec obecných soudů, který vedl k rozhodnutí, že vzorky náleží akademii. Justice vycházela například z dobových listin. Lidé, kteří vzorky přebírali, v nich byli označeni jako pověřenci Československé akademie věd.
Akademie v žalobě zdůrazňovala, že vzorky od počátku náležely vědecké instituci, zatímco výzkumnice je měla pouze převzít a odborně se jimi zabývat. Dcera vědkyně oponovala, že její matka vzorky získala přímo od sovětských kolegů a rodina je pak držela jako vlastní majetek, aniž akademie měsíční prach postrádala.
Ve sporu šlo konkrétně o materiál získaný sovětskými sondami Luna 16, Luna 20 a Luna 24 v letech 1970 až 1976. Drobné úlomky hornin, minerálů a skla jsou v 15 skleněných ampulích a jedné plastové vzorkovnici.
Ve prospěch Akademie věd rozhodl nejprve Obvodní soud pro Prahu 6, poté Městský soud v Praze. Oba dospěly k závěru, že rodina má vzorky vydat akademii. Verdikt už potvrdil také Nejvyšší soud.
„Na základě archivních dokumentů, svědeckých výpovědí i dalších důkazů soudy dospěly k závěru, že vzorky byly vždy předávány Československé akademii věd, nikoli konkrétním osobám. Za významné považovaly také to, že šlo o mimořádně vzácný materiál, který byl určen k vědeckému výzkumu a jehož darování soukromé osobě by bylo zcela výjimečné,“ řekla letos v červnu mluvčí Nejvyššího soudu Gabriela Tomíčková.
