Je tu s námi televizní štáb, protože o vás vzniká celovečerní dokument, který půjde do kin i do televize. Na co v něm budete vzpomínat?
„Vzpomínky samozřejmě jsou – jak pozitivní, tvořící podstatu mého života, tak i ty negativní. A já na vzpomínky dám, protože když mě vyhnali do exilu, v bývalém Československu mě odsoudili ke třem a půl rokům vězení a zabavili mi veškerý majetek. Nešlo jen o peníze a věci. Nejhorší bylo, že mi vzali právě vzpomínky. Fotografie z dětství, snímky mého syna, výstřižky z novin, byt i chalupu.“
Vzpomínky jsou ale především v hlavě. Ty vám přece nikdo vzít nemůže.
„Ano, to máte pravdu, ale pocitově mi je vzali.“
Podařilo se vám k těm fotografiím nebo věcem po revoluci dostat?
„Bohužel ne. A chalupu mi vzali dokonce dvakrát – jednou starý režim, pak jsem ji soudně získal zpět, a nakonec jsem o ni přišel znovu.“
Když už vzpomínáte, baví vás to?
„Některým věcem z minulosti dodnes nerozumím. Víte, já mám občas pocit, že vlastně nevím, co tu dělám. Mám strach, že i vy řeknete »stop« a vyhodíte mě. Mě totiž v životě odevšad vyhodili. Naposledy mě po dvaadvaceti letech vyhodili z divadla Aréna, které jsem nechal zrekonstruovat jako kulturně-historickou památku a sám na to sehnal třetinu financí. Pět měsíců po dokončení mě vyhodili.“
A odkud ještě?
„Vyhodili mě i ze stavební průmyslovky, z fotbalového klubu, ze studijní vojenské přípravy kvůli dlouhým vlasům – což se na vojáka socialistické armády neslušelo. Vyhodili mě z VŠMU (Vysoká škola múzických umění v Bratislavě, pozn. red.), z redakce časopisu Film a divadlo, ze Slovenského národního divadla dokonce dvakrát a nakonec i z vlastní země.“
Máte pro sebe odpověď na to, proč se to dělo?
„To se ptám sám sebe. Vy to náhodou nevíte?“
Netuším. Pro mě jste jeden z nejlepších slovenských herců a šarmantní muž a charismatická osobnost. Jak jste se od průmyslovky dostal k umění?
„Tehdy se zkrátka nosilo chodit na stavební průmyslovku. Já tomu vůbec nerozuměl a neměl k tomu vztah. V posledním ročníku jsem náhodou natočil svůj první film, takže jsem neudělal první maturitu a neudělal jsem ani tu druhou. Pak se profesoři sešli v kabinetu a zkoušeli mě. Ne z toho, co vím, ale co nevím. Propracovali se až k učivu prvního ročníku. Jedna profesorka, která mě měla celkem ráda, se skoro rozplakala a povídá – Tak mu to dejme, vždyť nic neví, takže nemůže nic pokazit. Dali jsme to přece i Kňažkovi a ten na tom byl ještě hůř!“
Vybudovat si úspěšnou kariéru v Československu a pak ji od nuly zopakovat v Německu, to přece dokáže málokdo.
„Na Slovensku a v Čechách to byl zázrak. Já s tím nikdy nepočítal a netušil, že budu hercem. Když mě vyhodili z redakce Film a divadlo, kde mi po pěti měsících řekli, ať napíšu rozhovor, udělal jsem interview se slavnou polskou herečkou Jolantou Umeckou. Text šel z ruky do ruky, až mi kolegyně řekla – Juraji, ty přece nemusíš být novinář, když ti to nejde.“
Prý jste v dětství ráčkoval. Jak se to stalo?
„Ano, nemohl jsem říct »r«. A teď si představte, když se mě ptali na jméno a adresu, říkal jsem – Juraj Kukura, Bratislava, Tvarošková 14. A já jsem socialismu hluboce vděčný – přejmenovali číslo čtrnáct na číslo deset, takže se mi pak adresa říkala o dost lépe!“
Jak jste se naučil správně mluvit?
„K logopedovi jsem nechodil. Měl jsem období, kdy jsem »r« neuměl, pak jsem ho uměl jen po souhláskách – třeba ve slově tráva, ale ve slově Kukura ne. No a jednoho dne, myslím po třetí borovičce, to naráz naskočilo a zůstalo.“
Z jakého prostředí pocházíte?
„Otec i maminka byli úředníci. Divadlo u nás nebylo tématem. Jelikož jsem ráčkoval, nerecitoval jsem ani nechodil do dramaťáku. Když jsem pak natočil svůj první film, umění mě okouzlilo – ten honorář, catering, zaplacený hotelový pokoj… Řekl jsem si – to je skvělý život!“
Jak jste se k tomu prvnímu filmu vlastně dostal?
„Čistou náhodou. Mého kamaráda vybrali na konkurz do filmu Tři kaštanové koně. On tam nechtěl jít, tak jsem šel místo něj – a vybrali mě. Vůbec jsem tomu nerozuměl. Když mě vyhodili z redakce, šel jsem na přijímačky na VŠMU a předvedl před komisí věci, které v životě neviděli. Do té doby jsem nikdy nerecitoval básně ani prózu. Nepřijali mě, ale tehdy se za mě přimluvil profesor Ladislav Chudík a vzal mě k sobě do ročníku.“
Když jste pak studoval, měl jste nějaký herecký vzor?
„Víte, já se vlastně necítím být hercem. Nemám pro to ideální předpoklady – neumím tancovat, zpívat ani recitovat. V Německu jsem musel hrát Shakespeara a zpočátku jsem v té němčině ani nevěděl, co přesně říkám, protože verše jsou plné metafor. Musel jsem se to naučit nazpaměť. Kdybych začal přemýšlet česky nebo slovensky, popletu to. Ale musel jsem to dokázat. Tam šlo o přežití – ocitl jsem se na ulici, když mě vyhodili z republiky.“
Jakým způsobem vás vyhodili?
„Když jsem natáčel v Německu, zrušili mi výjezdní doložku, i když slíbili její prodloužení. Potřebovali se mě zbavit. V nepřítomnosti mě odsoudili ke třem a půl rokům, a kdybych se vrátil, hned bych šel do vězení. Nemohl jsem se vrátit ani za nemocnou matkou a ani jí pak jít na pohřeb.“
Kdo vám dal první šanci v Německu?
„Moje fotografie viděl režisér Peter Zadek někde na návštěvě a ptal se, kdo ten člověk je. Řekli mu – To je nějaký Juraj Kukura, herec v Národním divadle na Slovensku. Tak se na mě přijel s producentem podívat do Bratislavy na Revizora a pak mě obsadil. Natáčel největší a nejdražší film v historii Bavárie – Sammelbehälter. Tam hráli největší němečtí herci a v titulní roli Juraj Kukura. Tak tam jsem začal. A na základě toho jsem dostal angažmá do mnichovského divadla Kammerspiele. Na základě toho pak přišlo angažmá do seriálu Via Mala a tam nastal ten osudný moment – seriál se nedokončil v termínu a mě už nepustili zpátky.“
Režim z vás udělal emigranta a v médiích o vás šířil různé lži.
„Označili mě za pornoherce a pašeráka krve. Lidé tomu věřili. Dokonce když jsem po revoluci přijel do Česka, v novinách byla moje fotka s titulkem »Pornohvězda se vrátila«. Porušil jsem tehdy tabu tím, že jsem začal hrát venku. Neměl jsem to snadné, musel jsem bojovat. Ale měl jsem štěstí – hned od začátku jsem se dostal do nejvyšších divadelních kruhů v Mnichově či Hamburku a hrál s největšími německými herci pod vedením špičkových režisérů.“
Co je pro vás domovem dnes?
„Můj domov je moje manželka Táňa. Kdekoliv jsme spolu, tam jsem doma.“
Vraťme se k vašim filmům, které se stále vysílají. Stíny horkého léta byly nedávno zrestaurovány.
„Režisér filmu František Vláčil byl mimořádný člověk a pracovat s ním i se scenáristou Jirkou Křižanem pro mě znamenalo moc. Byla to krásná práce proložená večerními flámy. A Marta Vančurová byla skvělá, jemná a křehká partnerka.“
A co Jiří Bartoška? Byli jste přátelé?
„Ne. Ale byl to skvělý herec a obdivoval jsem ho. Ve Stínech horkého léta měl jen malou roli, a jako ředitel festivalu v Karlových Varech mě tam pak už nikdy nepozval. Neměli jsme na sebe čas.“
Dalším výrazným snímkem je pohádka Deváté srdce režiséra Juraje Herze.
„Juraj Herz byl velký sukničkář, ale režii dělal fantasticky. Obsadil mě a nechal mi udělat masku, kdy moje postava během pár sekund zestárne o desítky let. Maskéři se snažili mě ošklivit a Herz pak nešťastně prohlásil – Já už nevím, ta jeho tvář se snad nedá zničit! Byla to krásná doba. Včera jsem koukal na Českou televizi a moc mě dojalo, kolik snímků z té doby se pořád vysílá a že nad nimi nikdo neudělal tlustou čáru.“
Výraznou stopu zanechala i komedie Trhák.
„Když za mnou režisér Podskalský přišel, že tam budu i zpívat, řekl jsem mu, že zpívat neumím. Navrhl, že mě někdo nadabuje, na což jsem namítl – Když to má nazpívat někdo jiný, tak ať to i hraje. Tak jsme to zkusili a já to celé nazpíval sám. Píseň Nech brouka žít byla tak hluboko, že chtěli přizvat operního zpěváka. Řekl jsem, že to zkusím – a dal jsem to na první dobrou. Přitom jsem hudebně úplně hluchý! Konečně… ocenil mě i Leonard Cohen, jehož píseň jsem nazpíval.“
Máte ještě životní touhu nebo energii pustit se do nějakého velkého projektu?
„To nesouvisí s touhou, ale s nabídkou. V Bratislavě mě dvacet let nikdo neobsazoval. Možná neuvěříte, ale staly se situace, kdy jsem natočil německý seriál, který koupila slovenská televize, a nechali mě tam dokonce předabovat. Jsem pyšný na to, že Inspektor Max vznikl z iniciativy ČT – i když se o tom zase moc nemluví. Inspektor Max je jediný seriál v historii, který se prodal do americko-kanadského národního televizního okruhu a vysílací licence se prodala skoro do celého světa. Jednou jsem v Ománu jedl rybu, šel kolem číšník a naráz z něj vypadlo – Inspektor Max!“
Před časem jste vystrašil fanoušky snímky z nemocnice. Jak jste na tom zdravotně dnes?
„Měl jsem těžkou otravu krve ze žlučníku, na což se běžně umírá. Naštěstí jsem to přežil. Je mi sice skoro osmdesát, ale denně ujedu nebo ujdu pět až osm kilometrů. Včera jsem si prošel večerní Prahu a nachodil přes sedm kilometrů. Prahu miluju.“
Vím, že jste pyšný i na syna, který je vědecká kapacita.
„Syn je profesorem na Oxfordu a letos se stal členem prestižní Royal Society – Královské akademie, kde působil Einstein nebo Darwin. Ze Slovenska se to nikomu jinému nepodařilo. Je neuvěřitelně pracovitý.“
Když si potřebujete vyčistit hlavu, co děláte?
„V osmdesáti už se hlava čistí ztěžka. Nedávno jsem jel v tramvaji, stál jsem a vedle seděla krásná, asi třicetiletá dívka. Usmál jsem se na ni svým nejlepším pohledem, kterým jsem dřív dostal každou. Ona se podívala a povídá – Pane, potřebujete si sednout? – To je smutné, co?“
Jak vznikal rozhovor
Příští rok mu bude osmdesát a právě o něm vzniká celovečerní dokument, jehož štáb v čele s Peterem Kerekešem ho neustále doprovází – i při návštěvě Prahy, kterou má Kukura velice rád. Však tu měl i byt (i o ten přišel). „Vzkazuji všem divákům a divačkám v Česku: Až přijde náš film do kin, jděte se podívat. Udělejte to pro mě. Děkuji vám,“ láká filmový idol čtenáře.
