Jak jste se tu ocitla?
Dá se říct, že jsem se tu narodila, respektive dole, s babičkou, jsem vyrůstala. Tady, kde sedíme, končila střecha a my jsme to o „štok“ zvedli. Myslím, že mi znamení poslala babička, ona vždycky chtěla, aby ten dům byl jednou můj, ale zemřela, než mi bylo 18, tak jej zdědila mamča a ta přízemí předělala na obchod. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Seděla jsem v divadle a přišla mi do hlavy myšlenka, proč hledám bydlení, když dům de facto mám. Stačí ho nastavět. Tak jsem to uchopila jako klasickou zakázku, nakreslila jsem si projekt se svým partnerem, ptala jsem se ho, kolik plánuje mít dětí, tím jsem nenápadně zjistila, jestli třeba ještě nějaké budeme mít. A dala jsem to projektantovi, který mi za půl roku zavolal, že mám hotové stavební povolení. Řekla jsem jen: „Aha.“ Takže já jsem přesvědčená, že když se dá sen na papír, tak se to pak dokáže zhmotnit.
A to, že je tu v části opravdu hodně vysoký strop, to bylo v plánu?
To bylo úplně první, co jsem chtěla. Jestli jsem někdy o něčem snila, tak o otevřeném krovu. Já jsem vyrůstala v paneláku, od té doby mám asi divný pocit z nízkých stropů.
Teď tam vznikla galerie, k čemu ji využíváte?
To je takové naše pódium. A na Vánoce, když máme vysoký stromeček, tak tam shora dávám špičku. Ale jinak je to hudební pódium, máme tam klavír, kytaru, bicí. Dcera, když hraje na saxofon, tady je krásná akustika, to je kouzlo nechtěného, to v projektu nebylo. A zdola tleskáme.
Taky je tam pracovní koutek.
Jak je nás víc a víc, tak každý potřebuje svoje místo. Takže jsme našli i koutek tam.
Původně jste snila o něčem, jako je stodola, proto jsou tu použité cihly?
Dá se říct, že ano. Ten typ architektury, který mám ráda, je ten, který má duši. Že bych sem ty cihly chtěla za každou cenu, to ne. Ale ony tady byly, tak jsme je očistili a znovu použili.
A k tomu bílý lesk. Je to praktické?
Je to krásné. Mně to stačilo k tomu, že jsem chtěla mít přiznaný ten kontrast staré doby a nového věku. Takže jsem to cíleně podtrhla tím leskem. A když nemám vysoký práh nepořádku, to znamená, že mi netrhá žíly, když je tam někde vidět otisk, tak jsem spokojená.
To, že je do koupelny vstup z kuchyně, je nějaký nový trend?
To je takzvaný „vyšlismus“. To tak prostě vyšlo. My jsme plánovali, že budeme mít dole ložnici se soukromým vstupem z ní do koupelny. Ale děti se vzbouřily, že nahoře nebudou spát samy, byly ještě malé, takže se to změnilo. Z ložnice se stala pracovna a koupelna se udělala přístupná z obytného prostoru.
Ne že by obytný prostor nebyl rozšafný, ale ještě jste si to dost zvětšili obytnou terasou.
A to byl druhý sen, který jsem si přála. Přesah terasy. Mám ráda, když část roku může být člověk venku, jsme tam v létě, ale i když je advent, nazdobím si to tam.
Není tam v létě vedro?
Ta západní strana je paráda, ale ano, vedro. Takže jsme si tam vymysleli systém posuvných slunolamů, které to krásně zastínily, a máme tam opravdu rozšířený obývák.
Na terase se i griluje a když se člověk koukne dolů, vidí ohniště.
My tam máme systém takových zákoutíček, ohniště na buřty nebo sezení u cihlové zdi, kam nikdy nejde slunce a kde je zas naopak v létě vždycky příjemný chládek.
Zdá se, že vás tu ochraňují andělé.
Andělé mě sem dovedli, když jsem nevěděla, jestli jdu správnou cestou, tak jsem sledovala znamení, která mi posílala babička – anděl. Mám tu sbírku andělů, které mi vyrobila dcera nebo které dostávám. Ale je pravda, že ten velký byl vyráběn právě pro tento prostor, aby nás ochraňoval.
