Když první letadlo narazilo do severní věže World Trade Center, Manahan sloužil na hasičské stanici v Queensu. Byl battalion chief, tedy velitel několika jednotek. „Z reproduktorů na stanici jsme slyšeli, že do Trade Center narazilo letadlo. Zapnuli jsme rádia, protože jsme nevěděli, jestli šlo o velké, nebo malé letadlo. Pak jsem zapnul televizi a viděli jsme, co se děje,“ vzpomínal. Zlom přišel ve chvíli, kdy v přímém přenosu viděl náraz druhého letadla. „Pořád jste úplně nechápali, co se děje, ale bylo jasné, že je to zlé.“
Krátce po pádu věží dostal příkaz vyrazit na dolní Manhattan a dohlížet na část operací kolem místa útoku. „Byla to kombinace prachu, krve, cementu, oceli, hoření, smrti a leteckého paliva. Něco takového člověk normálně nezažije všechno najednou,“ popsal. Na jedné straně Ground Zero bylo podle něj téměř jasno, na druhé připomínalo okolí šedou sněhovou bouři. „Neviděli jste ani pár stop před sebou.“
Situaci komplikovalo i to, že při zřícení věží zemřela část nejvyššího velení newyorských hasičů. „Naše velitelská struktura byla také zabita, včetně nejvyšších velitelů. Právě oni měli všechny informace. Najednou tak přicházeli další lidé, přebírali velení a snažili se zjistit, co se vlastně děje,“ řekl Manahan. Na místě podle něj tehdy působilo přes sto hasičských jednotek.
36 hodin vzhůru
U zásahu strávil přibližně 36 hodin. „Všichni byli vyčerpaní. Prostě jste dělali, co bylo potřeba. Občas jste si dali malou pauzu, pili hodně kávy,“ vzpomínal. Zatímco on pracoval na Manhattanu, jeho žena a děti nevěděly, kdy se vrátí. Manželce zavolal, aby si pustila televizi, protože právě vyráží k zásahu. Děti, kterým bylo kolem třinácti let, sledovaly události ve škole. Když viděly záběry z New Yorku, chtěly televizi vypnout, protože věděly, že jejich otec je přímo na místě.
Když se po desítkách hodin konečně vrátil domů, jeho žena uslyšela otevírat garáž a okamžitě za ním běžela. Jejich následné objetí popsala jako nejsilnější, jaké spolu za celé manželství zažili. Teprve v tu chvíli měla jistotu, že se jí manžel skutečně vrátil.
Nejtěžší chvíle podle Manahana přišly až ve chvíli, kdy začaly přicházet informace o mrtvých kolezích. „Během zásahu nemáte čas přemýšlet. Musíte dělat svou práci. Asi nejtěžší bylo, když vám začalo docházet, kolik hasičů jsme ztratili,“ řekl. Ještě horší bylo, když se z čísel stala konkrétní jména. „Najednou jste slyšeli: toho člověka jsem znal.“
Mezi mrtvými byli také hasiči z manhattanské stanice, kde Manahan dříve působil. Některé z nich jako nováčky sám zaučoval. „Ti kluci se už nevrátili. Byli to hasiči, které jsem školil, když byli úplně noví. Měli jsme mezi sebou silné pouto, protože jsem byl jejich velitel. Byli to moji kluci,“ popsal.
Následky po 25 letech
„Máme vyšší výskyt rakoviny než běžná populace. Naštěstí jsme často kontrolováni, takže máme také vysokou úspěšnost léčby,“ popsal Manahan jednu z dlouhodobých doher útoku. Řada zasahujících se podle něj potýkala také s depresemi a úzkostmi. Obzvlášť těžké to bylo na stanicích, které během jediného dne přišly o velkou část kolegů. Některé hasiče dodnes provází také pocit viny přeživších, protože si mezi sebou běžně měnili směny a část těch, kteří 11. září zemřeli, původně ani neměla být v práci.
Po útoku vznikla u FDNY protiteroristická jednotka. „Dříve jsme trénovali hlavně požáry budov a běžné mimořádné události. Potom jsme začali trénovat výbuchy v autobusech, incidenty s letadly, chemické útoky nebo situace s velkým množstvím obětí,“ řekl Manahan. Hasiči se podle něj museli naučit připravovat i na situace, při kterých je nutné rozhodovat, koho lze při velkém počtu zraněných ještě zachránit.
Těsně před současnou cestou do Evropy navíc Manahan absolvoval CT vyšetření, jehož výsledek nebyl podle jeho slov dobrý. „Mám nějaké zdravotní problémy,“ přiznal. Další vyšetření mohl podstoupit ještě před odletem, rozhodl se ale počkat. „Řekli jsme si: jsme na dovolené. Jestli je to špatná zpráva, nechci ji teď vědět. Až se vrátím domů, zjistím to.
