Na festivalu v Karlových Varech dokument sklidil potlesk vestoje a vy jste získala diváckou cenu. Jaký je to pocit, mít po mnoha letech práce takhle sladkou tečku?
„Je to velmi potěšující. Na filmu dlouho pracujete, pak ho dlouho stříháte a celou dobu si říkáte – jak bude působit, bude srozumitelný, co na to diváci? A pak přijde chvíle, kdy dostanete odpověď na všechny otázky najednou. Bylo to moc milé. A cena diváků člověka opravdu dojme.“
Jak dlouho jste Báru točila?
„Asi třicet let. Do filmu jsme navíc použili i archivy z předchozí etapy jejího života, takže zachycuje celkem padesát let.“
Podle čeho jste si vybrala právě ji?
„V roce 1995 jsem se domluvila v České televizi na cyklu časosběrných filmů o ženách. Mělo jít o deset portrétů žen z různých profesí zachycených v rozmezí pěti let. Přesně v té době jsem četla rozhovor s Bárou, kde vyprávěla, že má čtyřletá dvojčata a o děti i domácnost se komplet stará její muž. Říkala jsem si, že je to strašně zajímavý model, zcela opačný, než bývá zvykem. Sešly jsme se a já se jí zeptala, zda by byla ochotná s námi pět let natáčet. Souhlasila.“
A z pěti let bylo nakonec let třicet.
„Po pěti letech jsem film dokončila. Jmenoval se Bára B. Live a Česká televize ho vysílala v roce 2001. Po několika letech jsem se spojila s producentskou společností Negativ. Ti mi navrhli, že by bylo zajímavé v některých projektech pokračovat. Vybrali jsme právě Báru. Díky Negativu jsme tak dali dohromady celkem třicet let. S Bárou jsme ale byly v kontaktu i v letech, kdy se netočilo, protože jsme se mezitím docela spřátelily.“
Jak balancujete na hranici osobního filmového deníku a senzací? Jdete hodně po emocích.
„S každým, s kým točím, se vždy dohodnu, že na konci střižený tvar uvidí a posoudí. Bára byla velmi otevřená a věci, které říkala, podle mě přesně dokumentují její život. Ukazují její pozici – na jednu stranu je celebritou, ale zároveň je tvrdě pracující žena, která má tři děti a řeší nezdary v mužských vztazích. Mám pocit, že to může mnoha ženám pomoci. Uvidí totiž, že se problémy nevyhýbají ani známým lidem. Když film dodělávám, konzultuji ho s dramaturgem i s producenty z Negativu, kteří chodí do střižny. Věřím tedy, že výsledek není povrchní.“
Jaká je mechanika vaší práce? Když se v Bářině životě stane něco výrazného, zavoláte jí, jestli by se k tomu chtěla vyjádřit?
„Většinou mi o tom říká sama. Jsme stále v kontaktu. Natáčení probíhá jen několikrát do roka, ale voláme si, nebo se sejdeme a probereme, co je nového.“
Jak se necháváte vtáhnout do životů svých respondentů – ať už jde o Báru nebo o vaše další projekty? Pokud prožívají složité období, doléhá to i na vás?
„Samozřejmě vše prožívám. Kdybych to ale vnímala až příliš intenzivně, nemohla bych svou práci dělat. Člověk musí mít schopnost empatie a soucitu, ale zároveň si udržet určitý odstup a nenechat se tím zničit. V mých příbězích se odehrála spousta dramatických situací. V jedné z Manželských etud například zemřela dcera hlavních hrdinů – srazil ji vlak. Matka se to dozvěděla, když jsme točili... Omdlela a já ji křísila. To jsou strašné věci.“
Co pro vás byl nejsilnější moment při natáčení s Bárou?
„Když se jí narodilo třetí dítě, syn, pozvala nás do porodnice dva dny po porodu. Byla strašně dojatá, povídaly jsme si a ona u toho plakala – to bylo velmi emotivní. Některé její písničky i vystoupení jsou neuvěřitelné. Pak ale sedí doma osamělá a vy víte, že se jí zase nepovedl další vztah. To jsou hodně silné momenty.“
Narazila jste u ní na nějakou třináctou komnatu, do které vás nepustila?
„Jedna třináctá komnata byla na samém začátku, kdy jsme ještě netočily. Později se to, myslím, už zveřejnilo – šlo o tajený vztah s Michalem Pavlíčkem. A pak byli někteří muži, o kterých jsem věděla, ale Bára o nich mluvit nechtěla.“
Budete s Bárou točit dál?
„Rády bychom, ale situace v České televizi je teď složitá. Nevíme.“
Kdy vás začaly zajímat lidské osudy? Kde se to ve vás vzalo?
„Ve dvanácti nebo třinácti letech jsem chtěla dělat divadelní kostýmy. Šla jsem tedy na výtvarnou školu na Hollarově náměstí. Postupně jsem ale pocítila, že bych chtěla zachycovat lidské příběhy, reálný život a dobu tady a teď. Vždycky jsem si psala deník... Rozhodla jsem se, že po maturitě nepůjdu na výtvarnou akademii, ale zkusím FAMU. Od první vteřiny jsem věděla, že je to ono. Můj první film byl o tom, jak narození dítěte promění rodinu. Chtěla jsem osudy rodiny sledovat i dál a po sedmatřiceti letech z toho vznikl film Soukromý vesmír. V Krátkém filmu jsem pak začala pracovat i na první části Manželských etud.“
Šlo tedy o zadání shora? Nebyl to váš soukromý projekt?
„Ne. Když jsem dokončila zmíněný patnáctiminutový předfilm do kin o narození dítěte, domluvila jsem se, že bych rodinu sledovala dál. To bylo na tu dobu netypické. Ředitel Krátkého filmu měl ale kamaráda psychiatra, který dělal výzkum mladých manželství a zkoumal, proč se tak brzy po svatbě rozvádějí. Říkal řediteli, že by bylo zajímavé to natáčet. On mu odpověděl, že má jednu »šílenou ženu«, která by do toho asi šla – myslel tím mě. Byla jsem nadšená, přišlo mi skvělé točit takhle dlouhodobě. Pan ředitel ale z Krátkého filmu odešel a prosadit něco takového na vlastní pěst bylo neuvěřitelně složité.“
Muselo být extrémně těžké někomu poprvé říct – teď vás budeme pět let sledovat s kamerou!
„To bylo. U Manželských etud určil pan doktor přesné podmínky výzkumu – věk osmnáct až dvacet čtyři let. To byl tehdy nejčastější věk pro vstup do manželství, žádné předchozí sňatky ani nemanželské děti. A muselo se začít svatbou. Říkali jsme si, kde ty lidi najdeme... Šli jsme na matriku Prahy 1 a domluvili se s matrikářkou na Staroměstské radnici, která nám podle formulářů tipovala páry v požadovaném věku. Seděli jsme tam, oslovili asi dvacet párů. Řekla jsem jim otevřeně, že bychom je chtěli točit pět let od svatby. Koukali na mě nevěřícně, ale deset párů souhlasilo a my začali točit. Po půl roce se ukázalo, že je to finančně náročnější, než se plánovalo, takže jsme projekt zredukovali na šest párů. Ty jsme sledovali nakonec šest let. Když jsme se o tom později bavili, protagonisté přiznali, že souhlasili hlavně proto, že chtěli mít pěkně natočenou svatbu.“
Byli za natáčení honorováni?
„Za každý natáčecí den dostávali honorář. Nepamatuji si přesně tehdejší částku, ale dnes je to kolem dvou tisíc korun za den, takže něco adekvátního k dnešní hodnotě. Je to dobré i právně – když lidem dáte peníze, podepíší stvrzenku, čímž je jasně doloženo, že o natáčení věděli a souhlasili s ním. To je důležité pro případné pozdější dohady. My jsme se ale spřátelili, všechno dotočili, všichni s výsledkem souhlasili, a dokonce přijali pozvání do televizní debaty.“
A pak přišel návrat po letech.
„Druhá řada vznikla po dvaceti letech, třetí po třiceti a teď dokončujeme čtvrtou po pětačtyřiceti letech. Tu musíme střihově letos dokončit. V televizi by se to mělo objevit během příštího roku, záleží na jejich nasazení. Za čtyři roky to navíc bude padesát let od jejich svateb. Plánujeme točit dál, abychom zmapovali půlstoletí a vytvořili šest celovečerních filmů. Bude to zachycení padesáti let života jedné generace.“
Jedním z vašich nejznámějších dokumentů je Katka.
„Katka, to je neuvěřitelně silný příběh. Vzniklo to tak, že v roce 1995 v rámci zmiňovaného projektu o ženách byla jednou z protagonistek protidrogová terapeutka. Dohodly jsme se, že budeme sledovat ji a její dvě klientky. Jedna z klientek, Markéta, dokončila léčbu a odjela do Ameriky. Zbyla nám Katka. Poprvé jsme se potkaly v terapeutické komunitě v jižních Čechách. Bylo jí devatenáct let, drogy brala od patnácti... Byla to hezká mladá holka, ochotná spolupracovat. Jenže pak z komunity utekla a léčbu nedokončila. Ptala jsem se, kde ji najdu, a dozvěděla se, že je asi v Praze. Závislí se tehdy scházeli na Staroměstském náměstí.“
Vydala jste se ji hledat?
„Chodila jsem tamtudy tak dlouho, až jsem ji potkala. Zeptala jsem se jí, zda by chtěla v natáčení pokračovat. Bylo na ní vidět, že v sobě něco má, ale souhlasila. Napsala jsem jí na papírek datum a čas s tím, že se sejdeme za deset dní u pomníku Jana Husa. Kolegové ze štábu mi říkali, že jsem naletěla. Čekali jsme tam ve smluvenou hodinu, bylo čtvrt na tři, půl třetí, tři... A v půl čtvrté se objevila Katka s nějakým mužem a říká – to je můj přítel Láďa. Zeptala jsem se ho, zda je ochotný točit také, a on souhlasil. Tak jsme točili dál. Bylo to hodně dramatické. Zpočátku bydleli u Láďovy babičky na okraji Prahy, pak vystřídali různé squaty.“
Bála jste se v tom prostředí někdy?
„Squaty vznikají v budovách určených k demolici. Všechny měly několik společných rysů – po zemi se potáceli nebo váleli lidé, byl tam šílený nepořádek a strašný zápach. Viděla jsem třeba lidi, jak ze stropu vytrhávají železné trámy, aby je dali do sběru a měli na drogy. Říkala jsem si, kdy mi co spadne na hlavu nebo kde chytím nějakou infekci. Někteří kolegové, například zvukaři, se mnou na tato místa odmítali chodit.“
Jste s Katkou v kontaktu?
„Dnes už méně. Občas jsme se vídaly, většinou když potřebovala nějaké peníze, které jsem se jí snažila dát. Z našich rozhovorů pak vznikla i kniha. Pokud vím, teď dělá průvodkyni po squatech pro jednu iniciativu, která pořádá netradiční turistické prohlídky.“
Žije ale stále na ulici?
„Stálé bydliště určitě nemá. Když jsem ji viděla naposledy, vypadala hodně zchátrale. Nemá vůbec zuby, takže má propadlou pusu. Za dobu natáčení jsme zachytili její dva partnery. Ten první, Láďa ze Staroměstského náměstí, už nežije. Byl mezitím ve vězení za pokus o vraždu. Když byl ve Valdicích, psal mi, že je nemocný a zda bych mu nepomohla s přeložením do zařízení s lepší péčí. Napsala jsem mu dopis, aby mi upřesnil, kam by chtěl. Dopis se mi vrátil s razítkem: Adresát zemřel.“
Vy jste naznačila, že situace kolem nejistoty v ČT, která je pro vaše projekty klíčovým partnerem, je složitá. Jak ji vnímáte z pohledu tvůrce?
„Prožívám to velmi těžce. V médiích se mluví hlavně o zpravodajství, ale většina audiovizuální tvorby v Česku – hraná i dokumentární – je na České televizi bytostně závislá. ČT bývá hlavním investorem a podporovatelem. U časosběrných projektů se uzavírají smlouvy na roky dopředu. V současné nejistotě ale televize nechce začínat žádné nové projekty. Výroba podléhá obrovské nejistotě, a to mě moc trápí.“
Pokusila jste se o tom s někým z politiků promluvit?
„Ano, s panem ministrem jsem se sešla a všechno jsem mu říkala. Odpověděl mi, že to mají v programovém prohlášení a jejich voliči to tak chtějí. Psala jsem i panu premiéru Babišovi, ale ten mi neodpověděl. Téma jsem pak otevřela i na festivalu v Karlových Varech při premiéře i při přebírání divácké ceny. Zdůraznila jsem, že takové filmy mohou vznikat jen díky podpoře České televize.“
Před lety jste sama krátce působila jako ministryně kultury. Řekla jste si někdy s odstupem času, že jste na ministerstvu měla ještě chvíli zůstat?
„To by bylo na dlouhé povídání. Tehdy tam hrozilo velké nebezpečí korupčních aktivit, které bych bývala musela krýt, a to jsem odmítla připustit. Říkala jsem si, že se na mě lidi budou dívat jako na blázna, ale pak jsem zjistila, že to tak hrozné nebylo a mohla jsem dál s čistým štítem mezi lidi.“
