Jani, v Polabí hrajete Danu Haškovou. Co vás na téhle postavě napadlo jako
první, když jste si scénář přečetla?
Že tahle paní bude pro mě novou hereckou zkušeností.
Dana je bývalá zdravotní sestra a v domě vládne po smrti manžela sama, dokud
se k ní nenastěhuje syn se svou rodinou. Jaké to pro vás je, hrát ženu, které
najednou vpadne do jejího klidu celá rodina s jejich vlastními problémy?
Žiju s přestávkami s rodinou své mladší dcery, takže si umím tohle soužití představit
a stejně jako rodina Haškových máme spolu krásný vztah. To naše hnízdo se plní a
vyprázdňuje, a přesto, že díky malým vnučkám je ten náš „klid“ pravidelně
rozmetáván, tak bych to za nic nevyměnila, takže Daně rozumím, jak šťastná je
uprostřed velké rodiny.
Haškovi si s sebou přivezli hodně nevyřešených věcí z Boleslavi. Jak se na ně
Dana dívá? Snaží se je stmelovat, nebo má občas chuť jim říct, ať už s těmi
dramaty přestanou a začnou konečně žít?
Pro Danu je rodina nade vše, takže se snaží tmelit, co se tmelit dá.
Na place máte teď „rodinu“ Veroniku, Štěpána, Maxe a Alfréda. Jaká byla
pracovní chemie mezi vámi? Padla ta pověstná jiskra hned při prvním čtení?
Setkáváme se společně poprvé lidsky i pracovně a zdá se, že to mezi námi funguje.
Danu čekají hodně vypjaté momenty, zvlášť když se podezření stočí k jejímu
synovi. Jsou pro vás scény, kde jde o rodinu a emoce náročnější?
Dana je uzlíček nervů a emocí, takže je co hrát a to je pro herce vždycky motivující a
samozřejmě i náročné a je jedno, čeho se ty emoce týkají.
Proč by si podle vás neměli diváci nechat ujít právě seriál Polabí?
Třeba proto, že je to o obyčejných lidech a že by to mohla být slušná detektivka.
Prozradíte nám, jak vypadá váš den mimo svět kamer? Máte nějakou činnost, u
které si po dlouhém dni nejlépe odpočinete a přijdete na jiné myšlenky?
Často mám po natáčení ještě večer divadlo, a protože na jevišti hraju úplně jiný žánr,
tak přesto, že jsem někdy před představením fakt unavená, když vylezu na jeviště a
lidi se začnou smát, jsem zase plná energie a radosti z téhle podivné činnosti, které
se říká herectví.
Jak dobíjíte baterky, abyste byla pořád takhle v pohodě a s úsměvem, i když se
zrovna točí scéna, kde se hroutí svět?
Já vnímám celý ten štáb a všechny ty profese, bez kterých bychom byli my herci
k ničemu a jak jsou tam od rána do večera zavřeni ve studiu a s jakou pokorou ty
profese dělají a baví mě, že se vzájemně dobíjíme humorem, který často i mezi velmi
vypjatými scénami probíhá.
Máte teď nějaké přání nebo plán, který byste si chtěla splnit, nebo vám
momentálně stačí, když je všechno v klidu a práce jde od ruky?
Já nerada plánuju, protože: „Řekni bohům své plány a oni se ti vysmějí“. Já si jen
přeju, aby mně i mým nejbližším sloužilo zdraví a všichni jsme mohli dělat, co nás těší. To je jediné skutečné přání, které vysílám a to ostatní je jen taková pěna dní.
Nová série
Podtitul „Tady jsme doma“ získává s novými epizodami hlubší význam. Polabí už není jen místem, kde se všichni znají, je navíc místem, kde se minulost neúprosně prolíná s přítomností a zkouší pevnost rodinných pout.
Haškovi se přistěhují s nadějí na bezproblémový život, ta se však rozplývá ve chvíli, kdy v zahradě objeví kostru člověka. Rodina se tak ocitá v pasti, jak ustát podezření, že jejich milovaný zesnulý dědeček mohl být vrahem? A co když se podezřelým stane přímo Martin Hašek?
Polabí není jen kriminální příběh. Je to mozaika životů, v nichž se musíme vypořádat s tím, že i když se pokusíme nechat minulost za sebou, pravda si nás nakonec vždy najde. A jedinou šancí, jak to všechno ustát, zůstává soudržnost, otevřenost a ochota odpouštět.
