Nedávno jste zveřejnila fotografii, kterou byste prý ještě před pár lety nikdy neukázala, protože je nelichotivá…
„Na té fotce mám povolené břicho. Většina žen ho totiž při focení zatáhne. Já jsem to dělala také, dokonce i tehdy, když mě někdo fotil zezadu. Byl to úplně automatický reflex. Nechtěla jsem ani vycházet z domu nenamalovaná.“
Měla jste to tak i před svými partnery?
„Ano, klidně jsem ráno vstala dřív než on, jen abych se stihla nalíčit. Připadalo mi nepředstavitelné, aby mě viděl s kruhy pod očima nebo bez make-upu. Najednou jsem si uvědomila, že už nechci dál podporovat představu, že žena musí za každou cenu vypadat dokonale.“
Co vás přimělo změnit pohled sama na sebe?
„Především dcera. Když se narodila Naila, začala jsem přemýšlet úplně jinak. Nejde už jen o mě. Nechci, aby dělala stejné chyby. Přála bych si, aby se jednou podívala do zrcadla stejně, jako to dělá dnes. Jsou jí tři roky, usměje se sama na sebe a má ze sebe radost. Neřeší pupínky, kruhy pod očima ani bříško. Prostě se sama sobě líbí. A já bych byla ráda, kdyby jí tenhle pocit vydržel co nejdéle. Hlavně, aby si nemyslela, že krása znamená hodnotu.“
Jak to myslíte?
„Nechci, aby vyrůstala v přesvědčení, že hodnota člověka závisí na tom, jak vypadá. Že hezčí člověk je víc než ten ne tak atraktivní. Hodnotu člověku dávají jeho činy, charakter, to, co vytváří, jak se chová k ostatním, jestli pomáháte druhým. Jestli jste světu prospěšný. Ne obvod pasu nebo dokonalá pleť.“
Sociální sítě ale často ukazují jiný obraz…
„Právě. Vidíme tam jednu dokonalou fotku a máme pocit, že tak ten člověk vypadá pořád. Znám holku, co má padesát kilo i s postelí a měří 180 centimetrů. Musí nafotit tisíce snímků, než udělá fotku, kterou sdílí na sociálních sítích. Nejhorší je, že podobně to už dělají i její malé dcery, dávají nohy křížem a špulí pusu jako kačer. Tomu bych se chtěla vyhnout.“
Po porodu jste chtěla, aby vám dceru hned přiložili na tělo. Proč?
„Jsem přesvědčená, že první kontakt maminky s dítětem je nesmírně důležitý. A dlouho jsem vůbec netušila, jak moc. Dozvěděla jsem se to vlastně až během těhotenství. Bonding není nějaký módní výmysl ani rozmar maminek. Je to biologická potřeba dítěte i ženy.“
V čem je podle vás tak zásadní?
„Člověk si myslí, že když si něco nepamatuje, tak ho to neovlivní, ale to není pravda. Všechno se ukládá hluboko do podvědomí a vnímání. Miminko bylo devět měsíců v bezpečí u maminky. Najednou přijde porod, světlo, sahají na něj cizí lidé. To nejpřirozenější je, aby dítě po porodu skončilo zase u mámy. Kontakt kůže na kůži spouští spoustu procesů – podporuje kojení, vytváří první citovou vazbu, pomáhá dítěti i mamince.“
Vy jste ale o tenhle okamžik přišla…
„Vybrala jsem si porodnici v Rakovníku, kde jsou nakloněni k přirozeným porodům. Tam se stalo to, že jsem rodila císařským řezem. Poté, co jsou zkontrolovány životní funkce, tak je ideální co nejdříve umožnit bonding. Byla tam dětská doktorka, která se rozhodla, že nové poznatky nebudeme zavádět. Dcera byla po porodu v pořádku, ale dětská lékařka ji odnesla na rutinní úkony. Měřila ji, vážila, oblékala, dávala jí čepičku… Přitom nic z toho nebylo důležitější než to, aby byla se mnou.“
Jak dlouho jste na ni čekala?
„Asi čtvrt hodiny. Někomu to může připadat jako maličkost, ale právě ty první minuty jsou strašně důležité.“
Co jste tehdy cítila?
„Bezradnost. Hlavně proto, že jsem nemohla nic dělat. Člověk je po operaci, leží na stole a jen čeká. Věděla jsem, že moje dítě je někde pryč, a vůbec jsem nechápala proč.“
Po sedmi měsících jste na lékařku podala stížnost…
„Ano. Stížnost není žaloba, jak si mnozí mylně myslí. Potřebovala jsem se za sebe postavit. Měla jsem pocit, že když to neudělám, budu si to vyčítat. A možná ještě víc jsem to udělala kvůli ženám, které budou rodit po mně.“
Mělo to efekt?
„Ano. Díky celé té situaci se postup změnil a dnes už v té porodnici umožňují bonding i maminkám po císařském řezu okamžitě. Když mi to oznámili, měla jsem slzy v očích. Najednou jsem měla pocit, že to přece jen mělo smysl.“
Ozvala se vám někdy lékařka, které se celá věc týkala?
„Ne. Myslím, že dodnes věří tomu, že udělala všechno správně. Já už ani nepotřebuju omluvu. Jen bych si přála, aby pochopila, že pro ni to byl možná běžný pracovní den, ale pro mě jeden z nejdůležitějších okamžiků života.“
Přemýšlela jste nad tím, že byste se s lékařkou setkala osobně?
„Říkala jsem si, že bych se jí chtěla podívat do očí a zeptat se, proč to udělala. Ne kvůli hádce. Jen aby věděla, že tím může ženě opravdu ublížit. Nevím, jestli to někdy udělám, ale ta myšlenka ve mně pořád je.“
A myslíte, že to nechalo nějaké následky na dceři?
„To je argument rodičů, kteří nechávají vyplakávat děti, že to na nich následky nenechá. Ono to není viditelné, ale pak z toho dítěte vyroste člověk, který si třeba špatně vytváří vztahy. Holky mi ale říkaly, že se to dá domazlit. Celé šestinedělí jsme byly tělo na tělo a věnovala jsem jí maximální péči.“
Tu ji věnujete i nyní. Například ji dodnes kojíte, přestože už jsou jí tři roky. Proč jste se tak rozhodla?
„Protože nám to oběma vyhovuje. Předtím, než jsem měla dítě, jsem si také myslela, že se kojí rok a hotovo. Jenže pak jsem začala číst odborné studie, mluvit s laktačními poradkyněmi a zjistila jsem, že je to úplně jinak. Kojit se má, kdykoliv o to dítě požádá. Mateřské mléko má obrovské benefity pro imunitu i psychiku. A nám to vyhovuje.“
Takže necháváte rozhodnutí na dceři?
„Ano. Nechci jí jednoho dne říct: Ode dneška máš smůlu. Věřím, že si sama řekne, až ten čas přijde. Pro ni to už dávno není jen jídlo. Je to uklidnění, pocit bezpečí, blízkost. A mně to nijak nepřekáží.“
Přesto vás lidé kritizují…
„Samozřejmě. Jednou jsem někde řekla, že je mi kojení příjemné. Pak jsem se v komentářích dočetla, že je mi příjemné, když mi někdo cucá kozy. To je pohled společnosti, který v tom vidí něco úchylného, protože se to přestalo dělat. Třeba můj děda byl kojený do pěti let.“
Dostávala jste jako prvorodička nevyžádané rady od rodiny?
„Možná ještě víc než od rodiny přicházejí rady od cizích lidí na sociálních sítích. Ale já dnes většinou vím, proč něco dělám. Když mi něco dává smysl a je to podložené současnými poznatky dětské psychologie nebo medicíny, snažím se podle toho řídit. Nedávala jsem jí dudlík nebo jsem jí nenechala propíchnout uši.“
Proč?
„Přišlo mi to, jako kdybych ji nechala potetovat. Proč bych měla dítěti způsobovat bolest kvůli estetice, kterou si navíc samo nepřeje? Mnohem hezčí mi přijde počkat, až si jednou řekne samo. Viděla jsem video holčičky, která si ve čtyřech letech sama přála náušnice. Šla s maminkou do studia, věděla, co ji čeká, zvládla to a měla z toho obrovskou radost. To mi připadá mnohem hezčí.“
Stejně přistupujete i k dalším věcem ve výchově?
„Snažím se. Neznamená to, že si dcera rozhoduje úplně o všem. To by podle mě nebylo dobře. Ale myslím si, že dítě by mělo mít možnost občas něco ovlivnit. To je podle mě zdravé.“
Vaše dcera už si dokonce zahrála i před kamerou.
„Ano. V seriálu ZOO hrála moje miminko. Tedy seriálového syna Davídka. Bylo jí asi půl roku a chovala se jako profesionálka. Když se řeklo akce, začala si krásně broukat, když se řeklo stop, přestala. Rozená herečka. V současné době už je tak velká, že by její podoba byla rozpoznatelná, takže už ji nikde neukazujeme. V televizi ani na sociálních sítích.“
Kdyby chtěla být herečkou, budete ji podporovat?
„Nebránila bych jí. Vím, že je to krásná, ale zároveň psychicky náročná profese. Člověk neustále chodí na castingy, poslouchá hodnocení a často skončí druhý. Je to spousta probrečených polštářů a hodnocení sebe sama. Ale pokud by ji to opravdu bavilo, proč ne.“
Nyní si můžeme na platformě Audioteka.cz poslechnout patnáctidílný seriál Šestinedělí, kde hrajete mladou maminku Alici. Jak vy jste si užila svoje šestinedělí?
„Měla jsem velmi »hodné« miminko, ale to nejhorší byl nedostatek spánku. Byla jsem jako v permanentní kocovině. Naše dcera milovala houpání, tak jsem s ní ve tři ráno skákala na míči a koukám na partnera, jak sladce spinká, a měla jsem chuť ho probodnout. Ráno se vzbudil a říká: Dneska v pohodě, ne? Ale byla jsem radši, že se vyspí a druhý den mi třeba uvaří oběd.“
V audioseriálu Šestinedělí se řeší všechno, co s příchodem dítěte souvisí. Čím vás scénář zaujal nejvíc?
„Smála jsem se od začátku do konce. Líbí se mi, že se na mateřství dívá s humorem a nadhledem. Většinu situací, které tam zaznívají, jsem sama zažila. Myslím, že se v nich pozná skoro každá maminka.“
Na sociálních sítích jste ukázala i zákulisí natáčení. Režisérka vás brzdila, že hrajete příliš emotivně. Proč?
„Ono záleží na tom, co po vás režisér chvíli před tím chce. Jednou dostanete zadání, že máte být úplně šílená, a pak najednou přijde: Tak teď uber.“
Ubrat jste měla i v porodní scéně?
„Tam právě ne, tam to bylo velmi reálné. A taky dost vtipné. Chtěli po mně jen zvuk do pozadí, ale já jsem si při tom okamžitě vzpomněla na vlastní porod. Opravdu jsem se do toho položila. Když jsem pak otevřela oči, viděla jsem Filipa Březinu, jak na mě vyděšeně kouká. Myslím, že v tu chvíli přišel o všechny romantické představy o porodu.“
Mateřstvím se inspirujete i na svém instagramu, kam natáčíte vtipná videa…
„To je pravda. A nejkrásnější je, když mi maminky píšou: Přesně tohle máme doma taky. Děti jsou si neuvěřitelně podobné. Jeden den milují maliny, tak koupíte deset kilo malin a druhý den vám oznámí, že je už v životě nechtějí ani vidět.“
Kouká už dcera na vaše videa?
„Ano. A strašně ji baví, když v nich hraju miminko. Například, když jsem ji napodobovala, jak si nalila vodu do pusy a pak ji nechala vytékat na zem.“
Na tvorbě se podílí i váš partner?
„Ano. Partner dřív pracoval v marketingu, takže skvěle rozumí komunikaci. On natáčí, fotí, vymýšlí kreativní řešení a já stojím před kamerou a blbnu.“
Váš instagram má 222 tisíc sledujících. To je hodně. Čím si to vysvětlujete?
„Lidi mi píšou, že si ke mně chodí odpočinout a pobavit se. Že u mě nenajdou dokonale uklizený byt, vyžehlené děti a život bez problémů. Vidí normální rodinu, která občas nestíhá, má doma bordel, směje se sama sobě a bere život s nadhledem. Ukazuju situace, které jsou někdy až absurdně obyčejné, štvou nás, ale pak nás pobaví, když je vidíme zahrané, protože se v tom poznáme.“
Manželství
Poprvé a zatím naposledy se Denisa Pfauserová vdala v roce 2021 za Jana Hrdinu. Po několika měsících se rozvedli. Později poznala svého současného partnera Martina Kučeru, se kterým má dceru Nailu. O manželství ale zatím neuvažují. „Přišlo nám takové blbé vyrážet klín klínem,“ vysvětluje herečka a pokračuje: „V médiích ještě byly moje fotky z první svatby. Tak jsme si řekli, že počkáme. Potom se nám narodila Naila, a když jsme ten logický krok přeskočili, najednou svatba není na pořadu dne. Ale uvidíme. Neříkám ani tak, ani tak.“
Polabí
Denisu Pfauserovou můžeme vidět i v seriálu Polabí, kde hraje Sylvu Plíškovou, sestru »Žížaly«. „Strašně mě baví, že mi lidé píšou: Na instagramu vás milujeme, ale v Polabí nám lezete na nervy. To je vlastně ta nejhezčí herecká pochvala,“ směje se herečka.
Sylva je totiž drzá, má prořízlou pusu a je trochu potížistka. „Není vyloženě záporačka, ale umí lidem pořádně zatopit,“ říká Denisa a dodává: „Takové postavy se hrají báječně.“
V minulosti tančila závodně latinskoamerické tance. Věnovala se i baletu nebo street dance. Ačkoliv jí kvůli kojení začaly více padat vlasy, pořád má bujnou hřívu. V seriálu Polabí ji někteří diváci nesnášejí.
