Vyhledávaného divadelního a také filmového režiséra trápilo v posledních letech srdce. Do kaple svatého Václava na Vinohradských hřbitovech se s ním přišla rozloučit nejen vdova Věra, která smutně vzpomínala na krásné chvíle 6. srpna 1970, kdy si řekli ano. V první řadě vedle ní usedla dcera Sabina Laurinová a obě vnučky Valentýna i Maja, a také vzácní kolegové.
Nad rakví promluvil Jaroslav Satoranský (86). Zažil Františka Laurina ve vinohradském divadle, kde celý herecký život působil, nejen jako režiséra, ale také jako ředitele. „Františku, byl jsem vylosovaný, abych promluvil za herce. Moc ti za všechno děkuju. Za sebe i za všechny,“ řekl dojatě Jaroslav. V proslovu připomněl, co vše zesnulý pro českou kulturu udělal, kde všude působil, a zmínil také jeho pedagogickou činnost. „Rozuměl mladým,“ zdůraznil. Jako druhý na obřadu vystoupil Petr Kostka (88).
Přednesl dojemné meditativní verše Tíha hlíny ze sbírky Halleyova kometa od Jaroslava Seiferta. „Až budu odcházet, dejte mi hůl, nic jiného. A třeba bílou. Je tam všude tma, jakou znají jen slepci, a já se pokusím vzkázat vám aspoň po trávě, jak vypadá smrt, ta vteřina, na kterou čekáme po celý život,“ znělo zcela zaplněnou obřadní síní.
Na pohřeb ale nepřišli jen vrstevníci režiséra Laurina. Mezi smutečními hosty byli také Martin Donutil (35), Nikol Kouklová (36), Míša Tomešová (35) či Marika Procházková (51).
