Zkuste, prosím, říci, za jakých okolností a kdy jste syna ztratila.
Před deseti lety na začátku prázdnin jel náš Vojta se dvěma kamarády sjíždět vodu do jižních Čech. Rozmlouvali jsme mu to, jelikož nebyl žádný vodák, ale ti kluci ho přemluvili, že potřebují třetího do raftu. Jeli autem a kvůli absolutní nezodpovědnosti řidiče havarovali. Řidič vyvázl bez zranění, druhý kluk s lehkým zraněním a náš syn jako spolujezdec utrpěl závažný náraz do hlavy. Byl letecky transportován do nemocnice, kde druhý den zemřel. My jsme za ním ten den, kdy jsme se tu strašnou zprávu dozvěděli, jeli, byli u jeho lůžka a v tomto městě taky přenocovali. Ještě večer jsme doufali v zázrak.
Ten ale nepřišel…
Druhý den ráno nám lékař tu hrůzu oznámil. Byli jsme u něj, hladili ho, brečeli, modlili se, křičeli… nemohli jsme tomu uvěřit. Krásný, zdravý, mladý kluk, plný elánu a plánů do života, jedním okamžikem, v 21 letech zemře. V areálu nemocnice jsme nemohli ani najít východ a já se na chodníku složila a brečela. Prvotní šok v nemocnici a stopadesátikilometrovou cestu domů mám v paměti zasunuté jako nějaký béčkový film, který se děje někomu jinému. Doma nás čekala dcera a zhroutili jsme se podruhé, tolik bolesti najednou nebylo možné unést. Jen jsme řvali a opakovali: „Co budeme dělat?“
Jaké byly první kroky, které vám pomohly tu nepředstavitelnou ztrátu přežít? Je to celé dlouhá cesta, která asi nemá konce…
V tom šoku se nedá dělat nic. Jen ležíte, pláčete, dokola opakujete, že to není pravda a nechcete tomu věřit. Musíte to říct všem v rodině, pláč a hrůza toho sdělení neberou konce. Pak zapnete autopilota a chystáte pohřeb. Po pohřbu jsem cítila prázdno. Jako bych byla dutá, v hlavě měla vatu a skončil pro mě svět. Opírali jsme se o sebe s manželem, oba zdrcení, ale držící jeden druhého a začali dělat první malé krůčky. Najíst se, vyjít na zahradu, okopat záhonek, hledat lidi, kterým se to také stalo. Ještě před pohřbem jsem našla web Dlouhé cesty a pomáhalo mi číst si příběhy ostatních rodičů. Brzy po tragédii jsme se dostali k našemu knězi, který nám poskytl velkou oporu. Vyslechl, nekomentoval, nechal průchod naším emocím.
Dcera byla už tou dobou vdaná a měla dvouměsíční miminko. Kontakt s vnučkou byl v té době chvilkou, byť prchavou, která dokázala rovněž pohladit naše bolavé duše. Pomohla nám semknutost naší rodiny. Dcera a zeť byli celou dobu u nás, můj bratr je policista, a tak zjišťoval informace, přijela moje sestra s manželem, kteří bydlí 300 km daleko, manželův bratr nás vezl z nemocnice… Nedostala se nám žádná psychologická pomoc ani v nemocnici, ani od policie. Zvládli jsme to sami, obklopeni truchlící rodinou, vnímavými sousedy, empatickými přáteli.
Čeho by se lidé, kteří jsou v kontaktu s pozůstalým, po takové ztrátě měli vyvarovat?
Truchlení je pro rodiče nekonečné, ale pro okolí je nepochopitelné. I po letech cítím v určitých situacích stres nebo úzkost, ačkoli je to pro někoho, kdo úmrtí dítěte nezažil, nepochopitelné. „Po takový době?“ jsou schopni udiveně říct. Pro pozůstalou matku hraje čas jinou roli než pro nezasažené lidi. Vidíte-li své dítě vyrůstat, dospívat, dělat životní kroky, pak žijete přítomný čas dítěte i svůj. Ale pokud se život vašeho dítěte zastavil v 21 letech, nemůžete žít a sledovat jeho budoucnost, a tedy ani přítomnost. Tou přítomností se stává zármutek, status quo, můj syn jako jednadvacetiletý, ani o rok starší. Je tedy logické, když nemůžu prožívat budoucnost svého dítěte, že se vracím ke vzpomínkám a ty mohou bolet. Po šesti měsících, po šesti letech i po dvaceti.
Truchlení se stává otevřenou truhlicí, se kterou jdu životem a nikdy nevím, kdy se víko přivře a kdy otevře dokořán. Zvlášť v začátku lidé mnohdy nevědí, co zasaženému rodiči říct a jak se chovat, a tak se schovávají za prázdné formulky „to přebolí“, „čas všechno zhojí“, „ještěže máte dceru“, „to bude dobrý“. Než tohle, je lepší neříkat nic nebo prostě přiznat, že nevědí, co mají říct.
Co pro vás osobně asi bylo tehdy nejtěžší poslouchat?
Mne asi nejvíc bolelo, když mi pár známých na potkání říkalo, že je to hrozně ranilo, že byli na zhroucení, když slyšeli, co se nám stalo, že z toho týden nespali. Mě jako pozůstalou matku fakt nezajímaly pocity okolí. Matka nemá být tím, kdo utěšuje chudáky vzdálené známé. Spolknout by také měli průpovídky typu „to já bych nepřežila“, „já bych to nedala“. Tyto a podobné věty v matce vyvolávají silné pocity provinění, že jsem špatná máma, když jsem „to“ přežila, dala. Naopak velmi podpůrné jsou momenty, kdy mi kamarádka řekla prosté „je mi to moc líto“ a pak jsme spolu brečely.
Od ztráty uplynulo deset let. Jak moc se váš život změnil?
Nemám srovnání, jak by můj život vypadal, kdyby tu dnes můj syn byl živý, přesto jsem přesvědčená, že se změnil stonásobně. Tím, že jsem prošla hlubokou propastí bolesti, procesem odpuštění, upevněním víry v Boha, hledáním a nalézáním vděčnosti, jsem jiná Zdena než před deseti lety. Především bych jistojistě nestála v čele organizace Dlouhá cesta. Přes všechny hřivny, kterými jsem byla za těch deset let obdarována, bych je do jedné vyměnila za život svého syna.
Na facebooku existuje velmi sledovaná skupina »Zemřela nám milovaná bytost«, kde lidé popisují smutek po ztrátě nejen dětí a hledají pochopení i možnost se svěřit. Může i toto skutečně pomoci?
Popisovanou skupinu neznám, avšak jako správce facebooku Dlouhé cesty píšu články o truchlení a zármutku na náš profil a tyto jsou hodně sledované a komentované. Tudíž souhlasím, že pro někoho může být vyjadřování smutku na sítích podpůrné. Možnost se svěřit v okolí mnohdy mají rodiče jen v začátku po úmrtí, ale po týdnech, měsících už jim nechce nikdo naslouchat, a tak skupina stejně zasažených pozůstalých, byť virtuálních, je významnou pomocí. Čtením pocitů druhých získáváte ujištění, že nejste sami, kdo úmrtí dítěte zažil.
Napsala jste a vydala básnickou sbírku. Byla to zřejmě i jistá forma terapie…
Od začátku jsem potřebovala své pocity a prožívání sdělovat. Po velmi krátké době však nemáte komu se svěřovat. Rodinu nechcete zatěžovat, bolest nesete společně a přitom niterně každý zvlášť. Začala jsem proto své pocity zapisovat jako básně. Napadaly mě v různých obdobích, momentech a denních i nočních hodinách a ano, působily terapeuticky. Za těch deset let jsem jich napsala více než 100. Loni mě napadlo, že je vydám jako sbírku.
Na připomenutí našeho syna, na odkrytí zármutku lidem, kteří nemohou tušit, co se v srdci pozůstalé matky odehrává. Ale především pro další mámy, kterým svými verši budu blízká. Ve sbírce je 49 vybraných básní, řazené jsou chronologicky od prvotní bolesti, vzteku, zoufalství až po postupné získávání radosti a naděje. Ilustracemi je doplnil náš přítel, skvělý grafik Miloš Sláma, kratičký komentář na obálku napsali další naši přátelé – milá kolegyně z Dlouhé cesty Jana Horáková a podpůrný kněz Vladimír Záleský.
Ve své práci se setkáváte s rodiči, kteří přišli o své dítě. Je možné říci, jaký příběh vám nejvíce utkvěl v mysli?
V roce 2018 jsem se stala laickou poradkyní Dlouhé cesty, od roku 2022 organizaci vedu a v roce 2023 jsem získala certifikaci odborného poradce pro pozůstalé. Za ty roky mi prošly poradnou v Praze, na Vysočině i jinde desítky rodičů. Vždycky mi utkví v mysli ten aktuální, přítomný a jedinečný příběh rodičů, které mám právě před sebou. Žádný není nejvíc ani nejmíň. Každé úmrtí dítěte je bolestné, nespravedlivé a nepochopitelné. Každou matku nebo otce vnímám jako nejzraněnější osobu na světě, která potřebuje oporu, útěchu a naději. To se snažím ve své práci poskytnout. Zároveň je pro mě nejsilnější příběh, který nosím v sobě, ten můj.
Festival světla Dlouhé cesty
Tím, že jsem již deset let součástí pozůstalých rodičů, můžu a chci přispívat k tomu, aby bylo téma smrti dětí odtabuizováno. Aby byla péče o pozůstalé uznávána jako prospěšná, potřebná a nezbytná. K tomu slouží osvěta – když se o smrti a jejím místě v našich životech nebojíme mluvit. Proto pořádáme již podruhé Festival světla Dlouhé cesty. Protože přinášíme světlo do života těm, komu zemřel někdo blízký a všem okolo, kdo pozůstalým pomáhají.
Festival se uskuteční 26. září 2026 ve Žďáře nad Sázavou. Celý den naplněný přednáškami, povídáním, besedami, to vše mezi lidmi, kteří se nebojí o smrti hovořit a chtějí se nechat inspirovat nebo hojit své rány. Na festivalu představím také svou básnickou sbírku DESET LET, bude zde ke koupi a podepsání. Více informací na webu dlouhacesta.cz nebo festivaldlouhacesta.cz. Jste srdečně zváni!
