Nerušilová se totiž měla účastnit zájezdu Orchestru Karla Duby do Mongolska v srpnu 1968, při které autobus s českými hudebníky havaroval a řada z nich zahynula. Jedním z přeživších byl právě i Karel Vágner.
„Vlastně právě proto, že měla čerstvě miminko, s námi v srpnu 1968 neodjela na ono osudné turné do Mongolska, což jí tehdy doslova zachránilo život. Kéž je jí země lehká,“ povzdechl si, když se o smrti Věry dozvěděl.
Znali se prý právě od šedesátých let. „Když jsem tehdy přišel do souboru Karla Duby, Věra už tam dávno působila v rámci slavného Inkognito kvarteta. V té době tam s ní kupodivu zpívaly ještě Jana Koubková a Marie Pokšteflová. Marie byla tehdy manželkou jednoho disidenta, který se musel skrývat, a ona pak při té strašné havárii autobusu v Mongolsku zahynula,“ vzpomíná hudebník.
„Pro mě, jako pro mladého začínajícího kluka, byla Věra Nerušilová především noblesní dáma. Měla naprosto skvělou postavu, byla nesmírně vtipná a člověk s ní zažil strašnou spoustu legrace.“
Velkým kamarádem Nerušilové byl prý hudebník Josef Poslední. „Tvořila naprosto nesmrtelnou, legrační dvojici s naším bubeníkem Pepou Posledním – to byl tehdy nejslavnější bubeník u nás. Pepa byl neuvěřitelně chytrý, inteligentní chlap, mimo jiné tehdy chodil s Jiřinou Bohdalovou, kterou miloval tak, že o ní říkal, že má i klíče od bytu, a Věra mu v těch jeho fórech skvěle sekundovala. Neustále si z něčeho dělali srandu, vymýšleli kraviny a já je jako kluk strašně obdivoval,“ přiznal Vágner.
Nerušilovou později proslavila píseň Kočka ze Záběhlic, kterou zpívala mimo jiné i v jednom filmovém dobrodružství Hříšných lidí města pražského. „Věra měla naprosto specifický, strašně hluboko položený alt. Mohla zpívat jako chlap, v tom byla naprosto výjimečná a nenapodobitelná. Když jsme pak večer po koncertě seděli někde v partě, vzala kytaru – a na tu ona uměla výborně – a spustila, to byl zážitek,“ připomíná Karel.
„Zažili jsme toho spolu po Evropě strašně moc, projeli jsme celé Bulharsko, Polsko, Německo... Byli jsme kapela, která pořád někde jezdila. Oni s Inkognito kvartetem sice v partě fungovali jako samostatná jednotka a nebyli přímými členy orchestru, ale lidsky jsme patřili k sobě.“
Osobně se prý naposledy viděli před pár lety. „Věru jsem pak v pozdějších letech navštěvoval v divadle ABC, kde dlouho hrála. Naposledy mě pozvala na slavné představení Pan Kaplan má třídu rád, kde hrál i Oldřich Vízner. Zašel jsem za ní tehdy po představení do divadelního klubu a užili jsme si nádherný, dlouhý vzpomínkový večer. Potkávali jsme se tam i v posledních letech, když jsem občas zašel do ABC na představení za mým kamarádem Mirkem Donutilem. Vždycky jsme se strašně rádi viděli. Byli jsme zkrátka celoživotní kámoši,“ dodal hudebník.
