České školství očima Protivné učitelky: Zastaralý systém, vulgarity žáků i nízké platy
Jana Dráhová, známá na sociálních sítích jako Protivná učitelka, v novém díle Blesk Podcastu popsala realitu českého školství. Promluvila o vyhořelých kolezích, vulgaritách žáků, toxickém vedení škol i o tom, proč si podle ní veřejnost představuje učitelskou profesi úplně jinak, než jaká ve skutečnosti je.
„Učitelka jsem vlastně nikdy být nechtěla, stalo se to tak trochu omylem,“ přiznává Jana Dráhová, kterou lidé znají především z instagramového profilu Protivná učitelka. Původně chtěla studovat psychologii, pedagogická fakulta byla jen záložní plán. Nakonec ale ve školství působí už dvanáct let. A přestože na sociálních sítích často sdílí drsné historky z praxe, tvrdí, že, kdyby měla možnost se znovu rozhodnout, šla by učit znovu. „Asi mám ráda sebetrýznění. Určitá míra masochismu je podle mě pro tuhle profesi skoro předpoklad,“ říká s nadsázkou.
Profil Protivná učitelka vznikl původně anonymně. „Byla to moje vlastní terapie,“ vysvětluje Jana. Velký ohlas ale postupně vedl k tomu, že z anonymity po pár měsících vystoupila. „Chtěla jsem ukázat, že ta práce opravdu není tak jednoduchá, jak si spousta lidí myslí. Že nejsme jen fňukny, co končí v práci v poledne a berou 50 tisíc měsíčně,“ tvrdí. Přiznává však, že měla strach, jak její veřejné vystupování přijmou kolegové nebo vedení škol. A obavy nebyly zbytečné. „Na jedné škole mi bylo řečeno, jestli si uvědomuju, že si tohle nemůžu dovolit. Nějaké výhružky proběhly, ale neodradilo mě to, protože jsem věděla, že jsem v právu,“ vzpomíná.
První škola, kde učila, byla paradoxně ta, kam sama chodila jako dítě. A už tehdy s ní neměla dobrou zkušenost. „Byla jsem tam svědkem šikany, maminka mě nakonec přeložila na jinou školu. Věřila jsem ale, že se to za ty roky změnilo. A taky zvítězila pohodlnost, měla jsem to kousek od domova,“ přiznává narovinu. Záhy se ale ukázalo, že to nebylo nejlepší rozhodnutí. „Bylo tam dost kolegyň, které už tu práci rozhodně dělat neměly. Byly vyhořelé,“ říká. Právě tam zažila i velmi nepříjemné situace ze strany studentů. „S kolegyní nás chtěli zamknout v kabinetu. Vyhrožovali mi, že si na mě po škole počkají, kolegyni zase, že ji propíchají gumy u auta,“ vzpomíná Protivná učitelka. Nejvíc ji ale šokovalo, když jí jeden student vletěl dronem otevřeným oknem přímo do kuchyně bytu. „Věděl, kde bydlím, protože to bylo kousek od školy. To bylo opravdu velmi nepříjemné,“ dodává. Přiznává, že tehdy chodila domů s pocitem, že školství nezvládne a skončí.
Ani druhá škola pro ni nebyla ideální. Děti byly podle ní skvělé a profesně se tam hodně naučila, problém ale viděla ve vedení. „Po prvním týdnu jsem doma skoro brečela, že to tam funguje jako gestapo,“ prozrazuje. Podle ní se v dalším působišti nedodržoval zákoník práce, někteří zaměstnanci byli zvýhodňováni a atmosféra byla velmi nepříjemná. „Do práce jsem chodila se staženým žaludkem,“ říká Jana otevřeně. Až na současné škole prý konečně našla prostředí, kde se cítí dobře. „Je tam úplně jiná atmosféra, jiné vedení a sedlo mi to tam prakticky od začátku,“ raduje se.
Přesto Jana tvrdí, že problémem českého školství nejsou jen děti nebo systém, ale někdy i samotní pedagogové. „Na každé škole se najde někdo, kdo je postrachem žáků i kolegů,“ myslí si. Podle ní část učitelů stále funguje velmi direktivně a děti ponižuje. „Dostává se ke mně třeba, že některé učitelky dětem říkají, že jsou debilové. Nejvíc mě ale zarazilo, když mi jedna kolegyně „poradila“, ať po dětech hodím klíče, když jsou drzé,“ šokuje. A nebyla to prý jen nadsázka. „Zažila jsem učitele, kteří po dětech opravdu klíče házeli,“ doplňuje.
Vzdělávání se moc neposunulo
A co český vzdělávací systém jako takový? Podle Jany se české školství za poslední roky bohužel příliš neposunulo. „Je to zkostnatělý systém. Ale to není vina jednotlivých učitelů. Tak je to prostě nastavené,“ přiznává. Sama učí mimo jiné dějepis, na kterém problémy nastaveného systému ilustruje. „Mám teď na dějepis deváťáky. Ti ale v předešlých letech tak dlouho probírali husity a středověk, že s nimi nemám šanci za ten jeden rok pořádně probrat moderní dějiny, které formovaly svět, ve kterém žijeme,“ vysvětluje.
Školy podle ní také stále málo pracují s moderními technologiemi. „Je to jak kde, někde lepší, jinde horší, podle vybavenosti školy. Děti by se ale měly učit pracovat s novými technologiemi, například i s umělou inteligencí. To je prostě svět, ve kterém dnes žijeme,“ myslí si.
Dalším často skloňovaným tématem dnešního školství je šikana. Jana s ní naštěstí příliš bohaté zkušenosti nemá, sama ale přiznává, že šikana neprobíhá jen mezi dětmi navzájem, někdy i od dětí směrem k učitelům. Osobně zažila, když ji student vulgárně urazil jen proto, že chtěla, aby si během hodiny vyndal z uší sluchátka. „Řekl mi do očí, že jsem pí..,“ popisuje.
Přestože podle Jany není učitelská profese rozhodně nic snadného, velká část veřejnosti žije v představě, že učitelé mají vysoké platy, spoustu volna a nic neumí. Realita je ale jiná. „Učím dvanáct let, mám třídnictví a beru kolem 35 tisíc čistého. Bez příplatků za doučování a osobního ohodnocení bych se na tu částku ani nedostala,“ říká upřímně. U mladších učitelů bez praxe je běžný plat dokonce pod 30 tisíc čistého. A legendárních 50 tisíc? „Na to možná dosáhnou někteří učitelé v Praze, ale rozhodně to není standard českého školství,“ uzavírá.
Dcera dělá nepedagogickou pracovnici na jedné střední soukromé škole. Uděala si kurs pedagogického minima, takže může vyučovat. S platem je spokojená, učit ale nebude.