Často to tak znamená porod i velmi nedonošeného dítěte. Tuto noční můru si na vlastní kůži prožila paní Monika. Moničino první těhotenství ve 32 letech přitom začalo naprosto ukázkově a krásně. Občasné nevolnosti brala jako zcela běžnou součást jiného stavu. Zásadní problém ale přišel ve dvacátém týdnu těhotenství.
Lékař zjistil, že se miminko nevyvíjí dobře a padla diagnóza preeklampsie. Jedná se o vážný stav, který může vést k ohrožení správného vývoje miminka a k nadměrnému zatížení organismu maminky.
Všichni se snažili těhotenství udržet co nejdéle, ve 31. týdnu těhotenství ale musela být Monika hospitalizována v pražské porodnici u Apolináře a šla rovnou na sál na císařský řez.
„Rozbrečela jsem se a říkala jsem, že to přece není možný, abych porodila 700gramové miminko. Nevěděla jsem vůbec, jak to bude fungovat, co bude dál, jestli to vůbec miminko přežije,“ popisuje svůj tehdejší strach a obrovskou bezmoc.
4 měsíce v nemocnici
Pohled na drobné stvořeníčko v inkubátoru byl pro čerstvou maminku, která se sama teprve zotavovala z operace, nesmírně bolestný. Strach o život malého chlapečka Samíka jí pomáhal mírnit skvělý nemocniční personál, který rodině vše detailně vysvětloval. „Sestřičky byly strašně super, takže mě podržely… říkala jsem si, jsme v těch nejlepších rukou, takže jsem se už přestala bát,“ svěřuje se s úlevou.
Na oddělení neonatologie nakonec rodina strávila dlouhých 128 dní, tedy celé čtyři měsíce. Malý bojovník tam s rodiči oslavil i Vánoce. Obrovskou psychickou vzpruhu našla Monika u pacientské organizace. „Nejvíc mi pomáhalo číst příběhy z Nedoklubka, protože jsem si říkala, že v tom nejsem sama, že spousta rodin si to zažila, a hlavně, že to dopadlo dobře,“ vysvětluje maminka, kde brala sílu.
Plíživá hrozba
Co přesně za touto nemocí stojí? Preeklampsie je komplikace, která se rozvíjí ve druhé polovině těhotenství. V Česku postihuje 3 až 5 % všech těhotných, což znamená několik tisíc žen ročně. Na jejím vzniku se podílí špatná funkce placenty a poškození cév.
„Preeklampsie je nečekanou hrozbou. Jakmile se rozvine, ani moderní medicína na ni nezná lék a jediným řešením je často předčasný porod,“ varuje MUDr. Hana Belošovičová, Ph.D. z VFN v Praze.
Riziko vzniku tohoto patologického stavu u nás navíc roste, a to hned z několika příčin:
- Vyšší věk rodiček: U žen starších 40 let se pravděpodobnost rozvoje této nemoci zvyšuje až dvojnásobně oproti mladším ženám.
- Nadváha a obezita: Ženy trpící obezitou (s BMI nad 30) mají riziko preeklampsie 3,4krát vyšší než ty s normální hmotností.
- Umělé oplodnění (IVF): Těhotenství po IVF, zejména pokud jsou využita darovaná vajíčka, nese kvůli odlišné imunologické reakci až třikrát vyšší riziko rozvoje preeklampsie oproti přirozenému početí.
Jediná záchrana? Včasný screening, o který si musíte říct sama!
Zákeřnost nemoci tkví v tom, že test na zjištění rizika preeklampsie není v Česku u lékařů běžným standardem a mnohá pracoviště ho ve svém schématu nemají zařazený. Screening probíhá už ve 12. až 14. týdnu těhotenství a tvoří ho odběr krve, ultrazvuk děložních cév a měření krevního tlaku. Lékaři tak dokážou včas odhalit až 90 % žen s vysokým rizikem.
„Zásadní je, aby ženy věděly, že stanovení rizika preeklampsie existuje, ale není vždy automatickou součástí prvotrimestrálního screeningu. Ženy by se proto měly už při objednávání samy aktivně ptát, zda jim toto riziko bude stanoveno,“ dodává lékařka Belošovičová s tím, že je klíčové vyhledat pracoviště, které toto vyšetření nabízí.
To potvrzuje i sama Monika, která měla před porodem extrémní otoky a krevní tlak 140/80. Její okolí příznaky zlehčovalo a svádělo je na letní vedra. I přes traumatický zážitek se nakonec odhodlala k druhému těhotenství.
Pod pečlivým dohledem a díky preventivním lékům dopadlo vše na jedničku a druhý chlapeček se narodil zcela zdravý ve 40. týdnu. Dnes mají chlapci k sobě věkově blízko, dělí je jen 15 měsíců, a Monika apeluje na všechny nastávající maminky, aby poslechly své tělo a nenechaly se u lékařů odbýt.
„Běžte na screening preeklampsie, abyste nedopadly jako my. Nechcete prožívat čtyři měsíce u Apolináře nebo kdekoli jinde, když můžete být s miminkem doma,“ uzavírá svůj příběh statečná maminka.
