Jitko, vaší poslední premiérou byla hra Láska přes čáru ve Strašnickém divadle Adverte. Jaké na ni máte reakce?
Zatím jsem na představení nikoho zásadního nezvala, dělám to tak málokdy. První reprízy bývají nejnáročnější, takže si raději počkám, až se hra trochu »usadí«. Potom si klidně pozvu i Spielberga.
Dáváte hodně na zpětnou vazbu a reakce blízkých?
Je to dvojsečné. Samozřejmě mě to ovlivní, ale neznamená to, že když mě někdo pochválí, automaticky uvěřím, že je to skvělé. Naopak, při chvále mívám tendenci
svůj výkon spíš zpochybňovat. Když mě ale někdo moc nechválí, okamžitě se začnu obhajovat. Je to takový zvláštní rozpor, ale zpětná vazba mě zkrátka formuje, a to od každého.
A co vy? Když jdete na představení někoho, koho máte ráda, dokážete být upřímná a kritická?
To je nesmírně těžké. Většinou když nezačnu představení hodnotit sama od sebe, tak se mě dotyčný raději ani taktně neptá. Nejhorší je, když vám někdo po výkonu řekne jen: „Ale slušelo ti to.“
Název Láska přes čáru zní slibně. O čem ta hra je?
O stárnoucí ženě, což je pro mě tak trochu protiúkol. (smích) Hraju ženu, která je pětadvacet let vdovou po slavném hokejistovi a jež se od té doby nezamilovala a žije v jedné domácnosti se svým synem. On je pět let rozvedený, takže spolu mají skoro až partnerský vztah – nemyslím nic patologického, ale zkrátka spolu žijí a
je to docela náročné soužití. Synovi je pětatřicet, skoro čtyřicet. A pak moje postava potká svého zahradníka a přeskočí jiskra. Toho hraje Daniel
Rous. Ona se po těch pětadvaceti letech rozhodne jít na rande, kde se strašně
ztrapní, protože už zkrátka vyšla ze cviku. Příliš tlačí na pilu, opije se, je trapná
a chce se sejít hned druhý den, což žádný chlap nemá rád. Z toho vztahu nakonec sejde, ale mezitím donutí syna, aby se odstěhoval, aby měla volné pole působnosti. I když vztah se zahradníkem zkrachuje, nakonec to má překvapivý happy end.
Jitka Asterová stárne s grácií: Konečně našla styl, který jí sekne! Markéta Reinischová
Tohle ale není jediné představení, kde vás můžeme vidět. Stále ještě jezdíte show Sirény s Lindou Finkovou a Sandrou Pogodovou?
Je to neuvěřitelné, ale budeme začínat už čtvrtou sezonu. Máme před sebou ještě spoustu vystoupení, v kalendáři vidím termíny až do roku 2028. Kamarádka mi říkala: „Ty máš práci až do sedmdesáti.“ Mám z toho obrovskou radost. Celé to začalo nevinně poté, co skončil náš společný pořad v rádiu. Řekly jsme si, že zkusíme talk show, a najednou jsme měly třeba dvacet představení měsíčně. Na některá místa se vracíme už potřetí a strašně si to užíváme.
Jasně, talk show nikdy stejná nebude…
Přesně tak. Sandra Pogodová to celé skvěle vede a my jí sekundujeme. Linda tam hlavně zpívá, já občas něco zatančím nebo vyluzuji zvuky, kterým se zpěv říkat
nedá, ale lidem se to líbí. Sandra má cit pro publikum a pokaždé je to malinko jiné. Když se někam vracíme, měníme historky i písně. Linda už má několik verzí svých
vystoupení a teď pracujeme na další. Reakce jsou fantastické – lidé nám říkají, že se smáli ještě týden potom. Po show míváme autogramiády, podepisujeme se a
s lidmi si popovídáme.
Pro koho jsou Sirény určeny? Je to ženská drbárna, nebo něco ve stylu vašeho rozhlasového Sexy života?
Sexy život to rozhodně není. Ani bych neřekla, že je to drbárna, je to prostě zábavná show. Vyprávíme historky, vzpomínáme, a hlavně si ze sebe děláme legraci. Na tom je to postavené. Já jsem vděčný terč a miluju, když si ze mě někdo utahuje. Holkám to ani moc nevracím, ony do mě šijou tak moc, že za mnou diváci občas chodí a říkají „Ježíšmarja, paní Asterová, to už bylo trošku moc.“ Ale já si
to užívám, protože vím, že je to s láskou. Původně jsme myslely, že cílíme na ženy, ale díky ostrému a tak trochu chlapskému humoru holek na nás chodí čím dál víc mužů i mladšího publika.
Já vás mám zafixovanou jako upřímnou ženskou – co na srdci, to na jazyku. Jste taková?
Myslím, že mě hodně zaškatulkovalo rádio. V tom pořadu jsem se musela »namočit«, nemohla jsem si hrát na svatou, když jsme mluvili o nevěře. Často jsem ale používala historky svých kamarádů a vydávala je v ich-formě za své, takže
si lidé mysleli, že o sobě prozrazuji mnohem víc, než byla pravda. Čím jsem starší, tím jsem v tomto směru uzavřenější a méně společenská. Dřív jsem na sebe řekla
víc, dnes jsem spíš introvertní.
Je pravda, že jste v mládí kromě herectví koketovala i s bruslením?
S bruslením jsem nejen koketovala, ono přišlo dokonce dřív než herectví. Začala jsem ve čtyřech letech. Tehdy v 60. a 70. letech bylo krasobruslení v Československu fenoménem díky Nepelovi, Maškové nebo sourozencům Romanovým. Vzpomínám si, jak jsme dostali první televizi, kde zrovna běželo mistrovství Evropy. Naši se podívali na Maškovou, pak na mě a bylo rozhodnuto. Druhou Maškovou jsem se sice nestala, ale krasobruslení mi dalo obrovskou disciplínu. Vstávala jsem ve čtyři ráno, trénink začínal v pět. Táta
mě tam chudák celá ta léta vozil. I když jsem na mistrovství republiky skončila čtyřiadvacátá ze čtyřiadvaceti, ta disciplína mi zůstala. Na DAMU mi kvůli tomu říkali Tarzan – i když se flámovalo do čtyř do rána, v sedm jsem už byla v tělocvičně. Dodnes mi nedělá problém vstát a jít si zacvičit.
Nebyli doma zklamaní, že se z vás nestala světová šampionka?
Myslím, že s tím úplně nepočítali, ale v jejich očích jsem byla i tak nejlepší. Když jsem své trenérce řekla, že chci jít na herectví, zděsila se, protože jsem byla obrovský trémista. To málo, co jsem uměla, jsem na závodech nikdy nepředvedla. Na startu jsem bývala zpocená, s rudými fleky a pohled na naše za mantinelem mě úplně paralyzoval. Byla to vždycky tragédie. Ale naši byli pyšní, když mě napotřetí vzali na DAMU.
Jací vlastně byli vaši rodiče?
Byla jsem hýčkané dítě, naši mi neustále zvedali sebevědomí. Táta si vzal druhou práci, aby utáhl moje krasobruslení. Oba byli úředníci, maminka mluvila čtyřmi jazyky a ještě v pozdním věku provázela turisty po Evropě. A také u nás doma byla vždycky velká legrace.
Kdo ve vás ten zájem o herectví probudil?
Paradoxně opět krasobruslení. Jak jsem říkala, byla jsem stydlivé dítě. Zahrát návštěvě na klavír pro mě bylo nemožné. Ale pak jsem jezdila v dětské Ledové revue. Jako záskok jsem dostala roli Kachny, která celý pořad uváděla. Maska byla kašírovaná, měla jsem obrovskou hlavu a jen dva otvory na oči. Díky tomu, že mě
nebylo vidět, jsem se úplně odvázala. Byla jsem tak skvělá konferenciérka,
že choreograf tátovi řekl: „Ta tvoje dcera je komediální talent, ať jde na herectví.“
Tam jsem v sobě objevila exhibicionismus, který pak v pubertě ještě zesílil. Kdyby nebylo té kachní masky, herečkou bych asi nebyla.
Měla jste v té době nějaký herecký vzor?
Moje vzory byly Claudia Cardinale, Brigitte Bardot, Raquel Welch a Ursula Andress. Chtěla jsem být slavná a vypadat jako ony. Spíš než o herectví
mi tehdy šlo o tu touhu být vidět a zazářit.
Když dnes víte, co všechno sláva obnáší, volila byste jinak?
Moje popularita není nijak obtěžující, spíš ji vnímám jako výhodu. Můžu vyjít ven, aniž by mě kdokoli poznal. Naopak mi bývá příjemné, když se na mě někdo podívá, i když si občas namlouvám, že je to proto, že se mu líbím, a ono je to spíš tím, že mu někoho připomínám.
Na DAMU jste byla v silném ročníku s Ivanou Chýlkovou nebo Pavlem Vítkem. Učila vás Regina Rázlová. Jaká byla?
Měli jsme pana Přeučila, pana Hardta a právě Reginu Rázlovou. Byla skvělá pedagožka, ale velice přísná. Pamatuji si, jak mi na první hodině herectví řekla: „Tak Jitko, klekni si a drhni podlahu.“ Dávala mi zabrat, ale práce s ní mě bavila, protože ze mě dokázala vytáhnout věci, o kterých jsem ani netušila. Navíc byla neuvěřitelně krásná. Tehdy byla jen o deset let starší než my a spolužáci na ní mohli oči nechat.
Jitka Asterová (65) otevřeně: Proč nemám chlapa? Markéta Reinischová
Dal vám někdo z profesorů radu, ze které čerpáte dodnes?
Teď jste mě zaskočil, žádnou konkrétní větu si nevybavuji. Měli jsme hlavně skvělé režiséry, jako byli Petr Poledňák nebo Petr Kracík. V DISKu jsme měli úžasná představení. Pod vedením Evžena Sokolovského jsme dělali Ledovou sprchu, Rozmarné léto nebo Pop festival s kapelou Žentour. Bylo na nás úplně narváno. Vzpomínám si, jak na Ledovou sprchu s Karlem Rodenem v hlavní roli přišly Iva Janžurová s Jiřinou Bohdalovou a musely sedět na přístavcích. Ten
poslední ročník v DISKu mi dal nejvíc.
Která disciplína je vám nejbližší – divadlo, film, nebo televize?
Na divadle jsem měla asi víc příležitostí, ale záleží mi hlavně na kolezích a režisérovi. Pokud mě režisér dobře vede, cítím se skvěle kdekoli. Nemám ráda
»rychlokvašné« seriály, kde se jede na první dobrou bez zkoušení. Tam se pak jen soustředím, abych to nikomu nekazila.
Prošla jste slavnými pražskými scénami – Činoherním klubem, Karlínem i Ungeltem. Co byla vaše srdcovka?
Jednoznačně Činoherní klub. Nastoupila jsem tam hned po škole, protože si mě Jiří Menzel vybral na základě představení v DISKu. V 80. letech tam byly ty největší hvězdy: Abrhám, Šafránková, Čepek, Freimanová, Hrušínský, Kodet. Bylo to fantastické, hostovala jsem tam skoro deset let a tajně se od těch legend učila.
Měla jste z nich respekt?
Obrovský. Divím se, že se mi nerozklepala kolena, ale oni mě přijali skvěle a pomáhali mi. Činoherák tehdy fungoval jako rodina. Po představení se pokračovalo dál, někdy až do rána. Pan Abrhám zasedl k pianu, improvizovalo
se a diskutovalo o divadle. Dnes lidé po oponě utíkají domů, tyhle dozvuky
už se bohužel moc nedějí. Ta legrace a pospolitost mi chybí.
Kdo byl největší bavič?
Ohromná legrace byla s Jiřím Kodetem, ale i s Petrem Čepkem nebo Rudou Hrušínským. Byla to neuvěřitelná souhra všech.
Je pro vás tréma na jevišti jiná než ta před kamerou?
Určitě. Na divadle máte hru nazkoušenou, v televizi se kolikrát jede na první dobrou. Před kamerou mám větší trému, protože se nepovažuji za tak ostřílenou filmovou herečku.
Pojďme si některé ty filmy projít. Začala jste brzy, první byla komedie Hop – a
je tu lidoop z roku 1977.
To byla jen malá role, bylo mi šestnáct. Konkurz byl v Radiopaláci v Praze a já tam byla jediná neherečka mezi budoucími hvězdami jako Vladimír Dlouhý nebo Tereza Pokorná. Měla jsem asi šest vět, z nichž mi ještě polovinu vyškrtli,
takže to byla spíš němá role. Ale vidět se v kině byl tehdy nepopsatelný
zážitek.
Jiří Menzel vás vybral nejen do Činoheráku, ale vzal vás i do legendární Vesničky mé střediskové…
Původně jsem dělala kamerovky na roli učitelky, ale řekli mi, že vypadám moc městsky. Měla jsem tehdy na hlavě takový odbarvený chemlon. Tak mi pan Menzel dal roli Pražačky Rumlenové. Celý můj výstup spočíval v tom, že tam utíkám a udělám most. Ta role je ale nezapomenutelná, protože díky tomu, že Otík sledoval mé pozadí, nabourali s panem Turkem do sloupku. Kamarád z Washingtonu
mi pak volal: „Tvoje pozadí je v Hollywoodu!“, protože film byl nominovaný na Oscara. S Jánosem Bánem – Otíkem – mám také historku…
Sem s ní!
V hospodě mě lámanou angličtinou zval na večeři. Protože vypadal, jak vypadal, odmítla jsem ho. Pak ale vyšel z maskérny fešák bez montérek a umělých zubů a řekl: „Bye.“ A já jen koukala, o co jsem přišla. Měla jsem jít. (smích)
Máme tu i slavné detektivky, které se dodnes reprízují: Smrt stopařek a Černá
punčocha.
To jsou sice jen malé role, ale ty filmy běží pořád. Ve Smrti stopařek jen mávám a pak jsem ta mrtvolka, přes kterou jdou titulky – taková »hvězdná« role. V Černé punčoše mě uškrtili. Ten film miluju, i když se z něj časem stala nechtěná komedie
kvůli té dobové hudbě a mým tehdejším výkonům. Dnes se u toho hodně nasměju.
A co Čas sluhů?
Tam už jsem měla větší prostor. Irena Pavlásková mi dala kladnou roli, což bylo překvapivé, protože jsem působila spíš jako »mrška«. Irena ale věděla, že jsem hodná, seděly jsme spolu na gymplu v jedné lavici. Hrál tam skoro celý náš ročník
z DAMU – Ivanka Chýlková, Karel Roden, Vilma Cibulková, Eva Holubová. S Irenou se dnes už sice nestýkáme, ale na to natáčení vzpomínám ráda.
Dalším hitem byla komedie Trhala fialky dynamitem.
To bylo skvělé, hrála jsem tam s Hankou Čížkovou a velká část se točila v Paříži, což byl těsně po revoluci sen. Hanka hrála francouzskou policistku a v uniformě vypadala tak věrohodně, že když jsme si v horku chladily nohy v kašně
na Trocadéru, začali na ni pískat skuteční policisté, ať jde pracovat. S Helenou Růžičkovou a jejím synem Jirkou byla ohromná sranda. Helena mi četla budoucnost z lógru a byla na mě vždycky moc milá.
A nemůžeme zapomenout na Šakalí léta.
K té roli mě přivedlo opět krasobruslení. Honza Hřebejk mi nabídl roli zpěvačky Milady, protože tam měla být snová scéna, kde bruslím. Měsíce jsem poctivě
trénovala na zimáku. Nakonec produkce zjistila, že hala je moc drahá, a scénu vyškrtli, ale role mi zůstala. Zpěv za mě nakonec obstarala Leona Machálková. Ondřej Soukup si mě sice poslechl na konkurzu, ale pak se raději rozhodli
pro Leonu. A udělali dobře.
O svém zpěvu mluvíte s lehkým despektem, přitom vás vídáme i vedle Heleny Vondráčkové.
Hrály jsme spolu v muzikálu Mamma Mia!. Helenu zbožňuju, byl do ní zamilovaný i můj tatínek. Dokonce jsem s ní zpívala i v Lucerně na jejím koncertě, což pro
mě bylo obrovské vyznamenání. Když měl tatínek stovku, poprosila jsem Helenu, jestli by mu nepřišla zazpívat. Byla úžasná, přišla, zazpívala mu Happy Birthday a
táta plakal dojetím. Myslím, že mu to prodloužilo život o další rok, dožil se 101 let.
Kdybyste si měla vybrat jeden svůj nejoblíbenější film, jaký by to byl?
Určitě Krvavý román od Jaroslava Brabce. Ten film miluju a myslím, že je nedoceněný. Je to jediný snímek, kde jsem se sebou spokojená – jak vypadám i jak hraju.
A co divadelní role? Třeba Žebrácká opera Václava Havla?
To bylo fantastické setkání. Hrála jsem Jenny v režii Jiřího Menzela a alternovala jsem s Libuškou Šafránkovou. To nepřeju žádné herečce, protože nikdo nemůže
být lepší než Libuška. Mou nejoblíbenější hrou ale bylo Bez roucha, kde jsem hrála s panem Abrhámem. Svou postavu jsem postavila na své tehdejší kadeřnici Dianě,
která mluvila strašně legračně. Menzelovi se to tak líbilo, že mi řekl, ať to tak hraju celou dobu.
Začali jsme hrou o lásce, tak pojďme i láskou skončit. Kdy jste se vy poprvé
zamilovala?
Platonicky ve třinácti letech do Pavla Sočavy. On to neví, nikdy jsem mu to neřekla. Od osmnácti do pětadvaceti jsem se pak zamilovávala prakticky denně. Na mužích jsem vyhledávala to, co moje maminka: aby byl vysoký a aby s
ním byla sranda.
Jitka Asterová: Nikoho nevyhledávám, mě taky nikdo nevyhledává. Dominika Kolcová
Čím vás upoutal Tomáš Linhart, otec vašich dětí?
Byl hlavně vysoký a měl velké charisma. (smích)
Máte děti dvě, Annu a Adama. Anička je velmi úspěšná herečka. Vedla jste
ji k tomu?
Vůbec ne. Ona herečkou být nechtěla, pořád si jen malovala a chtěla na výtvarnou školu. Když ji tam nevzali, viděla mě zkoušet hru Tělo. Naučila se ten monolog
jen z odposlechu a předvedla ho na gymplu. Když ho pak zahrála mně, došlo mi, že je skvělá. Dáša Bláhová mi potvrdila, že ten talent v sobě má, a tak Anička zkusila konzervatoř, kam ji hned vzali.
Kdy jste byla naposledy na rande?
To už si ani nepamatuji. Včera to rozhodně nebylo, i když si kolikrát nepamatuji ani to, co bylo včera.
A je ve vašem životě nějaký partner?
To si nechám pro sebe. (úsměv)
Jitka Asterová: Sexy život? Jak to bylo doopravdy! Petr Macek
