O nemoci svého táty tou dobou již nějaký ten pátek věděla, přesto se Veronice datum 28. dubna 2025 navždy bolestivě vrylo do paměti. „Byla jsem v autě a jela z odběrů krve na konci 3. měsíce, měli jsme mít schůzku s panem primářem až kolem poledne, ale volali, jestli můžeme přijet hned. Rozloučit se,“ zavzpomínala Arichteva, která v tu chvíli věděla, že nastává nejhorší možný scénář. „Volala jsem Bisimu, že to nezvládnu, že ho tam potřebuju,“ popsala.
Do nemocnice navíc okamžitě svolala nejbližší rodinu. „Táta spal, drželi jsme ho za ruku a čekali. Čekali,“ popsala chvíle bezmoci. Společně se sestrou mu pak vyprávěly o vnoučatech, vzpomínaly na společné zážitky a děkovaly mu za vše, co je v životě naučil. „Na nic z toho nereagoval, ale vím, že nás vnímal, že nás slyšel,“ napsala.
„Přesně v 19:00, kdy jsme měly položený hlavy blízko tý jeho a držely ho za ruku, se ségra narovnala a řekla: ,Veru‘. Podívala jsem se a už necítila, jak oddychuje, ale na tom monitoru ještě běžel srdeční tep, nechápala jsem to. Přišla sestřička a řekla, že jí to je moc líto,“ popsala Veronika okamžik, kdy její tatínek naposledy vydechl.
Vzkaz do nebe
Ani po roce bolest nezmizela. „V hlavě mám jenom útržky a obrovskej pocit vděčnosti, že jsem u tvýho odchodu mohla být s tebou, tati. Že jsem se s tebou mohla rozloučit,“ svěřila. „Dneska je to rok, co tu nejsi… I když jsi. Každej den tu se mnou jsi! Tak moc mi chybíš. Večer si spolu dáme skleničku červenýho a jednoho Harpa, tatínku,“ slíbila do nebe.
Rána za ranou
Jako by toho nebylo málo, osud Veronice a její rodině o půl roku později, začátkem října 2025, zasadil další ránu. Jen pár týdnů před porodem Arichteva přišla o vytoužené miminko, když děťátku ještě v břiše přestalo tlouct srdíčko. „Držet tě poprvé v náručí a pak tě muset nechat jít nás zlomilo. Budeme tě milovat do konce našich životů a navždy budeš součást naší rodiny,“ vzkázala zlomená Arichteva, která má s manželem, režisérem Biserem Arichtevem (49) syna Luku (5).
