Byl ministrem zahraničí, členem Parlamentu i šéfem Valného shromáždění OSN. Dnes i jako důchodce nepřestává být aktivní. Blesku Jan Kavan poskytl velký a otevřený rozhovor, v němž se – nedlouho před osmdesátkou - ohlíží za svým dosavadním životem. V něm ho prý formoval také čin Jana Palacha…
Exministr Kavan pro Blesk: Proč jako důchodce stále pracuji? Promluvil o zdraví, svatbě i skomírající SOCDEM
1.O DĚNÍ VE SVĚTĚ BEZ PRAVIDEL
Válka na Ukrajině, Venezuela, Írán… Domníváte se, že v současném světě už si musíme zvykat na to, že přestávají platit dohodnutá pravidla a platí právo silnějšího?
„Já doufám, že si na to nebudeme zvykat. Je to z mého hlediska naprosto špatně. Mezinárodní právo je porušováno a podle mě i válka proti Íránu je jasným příkladem porušení mezinárodního práva, Charty OSN a podobně. Stejně jako byla třeba invaze na Ukrajinu. Agresor je agresor. I předtím řada amerických prezidentů, z mého pohledu, porušovala mezinárodní právo. Například válka proti Iráku. Byl jsem předsedou Valného shromáždění OSN, když k ní došlo. A myslím si, že je zásluhou i českého předsednictví, že se nám podařilo zamezit tomu, aby USA dostaly mandát OSN k té agresi. Ale tito prezidenti, včetně George W. Bushe, se velmi snažili tu legitimitu získat, obrovským tlakem na menší státy. V tomto případě na nestálé členy Rady bezpečnosti OSN, například Mexiko, Angolu, Kamerun. I díky nám se jim to nepodařilo. Prezident Trump je v tomto smyslu jiný. On je první americký prezident, který to mezinárodní právo v podstatě smetl ze stolu. Já si myslím, že to je špatně. Pro státy naší velikosti a vlivu je naprosto nutné, aby tady byla pravidla. Pokud budou rozhodovat jenom ti mocní a silní, tak ti slabší budou vždycky zranitelnější. Čili jsem hluboce přesvědčen, že je i v zájmu České republiky a států s námi srovnatelných, abychom se snažili například s pomocí OSN obnovit respekt k mezinárodnímu právu. Teď jsme svědky toho, že je velmi porušováno, ale prosím, nezvykejme si na to.“
Máme tady zřejmě ještě další čtyři roky s Trumpem. Kdo vynutí dodržování práva?
„Ano, má ještě pár let. Ale v listopadu budou ty tzv. midterm volby ve Spojených státech. Myslím si, že i právě díky této válce je vysoká pravděpodobnost, že Demokraté získají kontrolu obou komor Kongresu. Pokud se tak stane, téměř jistě prosadí impeachment proti Trumpovi. Pokud ho prosadí, což bude bezprecedentní - snažili se to prosadit třeba vůči panu prezidentu Clintonovi kvůli jeho mimomanželským aktivitám, ale nakonec k tomu nedošlo - nesmírně to omezí pravomoci a aktivity prezidenta Trumpa až do konce jeho volebního období.“
Protože spojenci podle Trumpa USA nijak nepomáhají, hrozí, že Spojené státy odejdou z NATO. Bez souhlasu Kongresu toho nedocílí, ale mohl by stáhnout americké vojáky z Evropy. Co by to znamenalo?
„To by mohl, na to má samozřejmě právo. Ale pochopitelně, pouze Kongres může schválit vystoupení USA z NATO, což jsem přesvědčen, že neschválí. A že by mohl Trump stáhnout vojáky…
…nebo je přeskupit v rámci Evropy do těch „poslušnějších“ zemí?
„Osobně si myslím, že to neučiní. Pro Ameriku je výhodná například ta velká základna v Německu v Rammsteinu. Ale právo na to má, to samozřejmě. Taky si myslím, že Evropa v tom jednání s prezidentem Trumpem dává najevo, že to bere vážně. Posílení samostatnější vojenské role Evropy v rámci NATO má však smysl. A právě po tom druhém zvolení prezidenta Trumpa to Evropě dochází a začíná se na to připravovat.“
Měli bychom se, jako člen NATO, i když jsme problém s blokádou Hormuzského průlivu nezpůsobili, ale dotýká se nás, v řešení angažovat?
„Tady souhlasím i s německým kancléřem panem Merzem - toto je válka, která není válkou NATO. Nebyli jsme o ní informováni předem panem prezidentem Trumpem, on de facto požádal evropské členské státy NATO o pomoc až v pozdější fázi. A vlastně nás postavil před hotovou věc. Najednou Amerika chce, abychom do této velmi citlivé, a řekl bych poměrně nebezpečné situace, poslali menší a slabší evropské loďstvo. Abychom jim tahali kaštany z ohně. To se mi nezdá úplně férové. NATO je obranná organizace, válka proti Íránu z mého hlediska obrannou akcí není. Není povinností evropských členských států NATO se té války účastnit. Pokud chceme pomoct tomu Hormuzskému průlivu, prosím, ale musí to mít jistá pravidla, jistá omezení. Například v tom smyslu, že nebudeme posílat evropské vojáky NATO na území Íránu.“
2.POD POKLIČKOU ZEMANOVY VLÁDY
Za vlády Miloše Zemana a vašeho ministrování v roce 1999 Česko vstupovalo do NATO. Změnil se v průběhu těch let váš pohled na členství v Alianci? Býval jste např. tehdy „NATOhujer“?
„NATOhujer jsem nebyl nikdy. Jako ministr zahraničí jsem měl daleko větší sympatie, přiznám se, tehdy k Evropské unii než k NATO. Ale domníval jsem se, že v rámci zajištění bezpečnosti České republiky vstup do NATO je správná věc. A tak proto jsem i to byl ochoten podepsat. Byť ta přípravná práce byla většinou dělána mými předchůdci. Nechci si brát nějaké zásluhy za něco, co dělal někdo jiný. Pokud jde o Evropskou unii, tam je to něco jiného. Za mého ministrování jsme uzavřeli 30 kapitol Evropské unie. Pokud jde o NATO, ano, moje vnímání aliance se od té doby změnilo. Právě proto, že se NATO často nechovalo jako obranná aliance, jak stojí v jeho zakládajících dokumentech . Takže například jsem byl kritický k postoji NATO vůči bývalé Jugoslávii. Jak jste připomněl, právě za Zemanovy vlády došlo k bombardování.“
Krátce po našem vstupu.
Ano, týden po našem vstupu. To jsme byli úplně nováčci. A nebyli jsme předtím kontaktováni, protože jsme nebyli členy. To ultimátum Miloševičovi vydalo NATO v prosinci a my jsme vstoupili až v březnu. Čili nebyli jsme toho ani součástí. Ale už jako členové Aliance, volal mi tehdejší generální tajemník Javier Solana, kterého znám ještě ze studentských let - kdy byl spíše mírovým aktivistou - a postavil mě před hotovou věc. Pamatuju si, že to bylo asi v sobotu a říkal: V pondělí už letadla vzlétnou, už jsou na tarmaku. Nemůžete to zastavit. Ale jako nováčka vás musíme oslovit.“
Co po nás chtěli tehdy? Jen umožnit přelety těch letadel?
„Ano. Chtěli přelet letadel. Vláda se tím zabývala. To bylo hrozně traumatické jednání. Skončilo, myslím, asi ve dvě ráno. Někteří ministři byli samozřejmě proti. A jak víte, historické vazby Čechů a Srbů jsou tak úzké, že ta představa bombardování Srbska byla pro řadu z nás nepřijatelná. Včetně premiéra Zemana. Nakonec jsme přelety odsouhlasili. Myslím, že asi tři nebo čtyři hlasovali proti. Já jsem hlasoval pro, přiznám se. V podstatě jsme neměli jinou šanci. Kdybychom hlasovali jinak, my bychom tu akci nezastavili. Jediné, co by se mohlo stát, že by bylo zpochybněno naše členství v NATO.“
Týden staré.
„Ano, týden staré. Možnost, že by letadla nevzlétla a NATO by změnilo postoj k Miloševičovi, jsem považoval za zcela vyloučené. A všechno, co se odehrálo od té doby, mě v tomto jenom utvrzovalo. Na druhé straně, ihned poté, co jsme to odsouhlasili, jsem požádal Miloše Zemana, aby mi jako ministru zahraničí dal možnost oslovit další členské státy NATO a hledat možnost diplomatického řešení ukončení bombardování a roli od generálů aby převzali diplomaté. A z toho vznikla tzv. česko-řecká mírová iniciativa, za kterou jsem byl tedy kritizován řadou českých sdělovacích prostředků, ale v zahraničí nikoliv. A naopak si vzpomínám, že krátce po ukončení války jsem byl na oficiální státní návštěvě v Norsku. Tehdejší ministr zahraničí Thorbjorn Jagland, který se pak stal i generálním tajemníkem Rady Evropy a předsedou norského Nobelova výboru, mi za to velmi děkoval a říkal, že oni se k tomu teda nerozhodli, ale velmi to podporovali. Protože to uspíšilo konec bombardování, tedy dřívější jednání o míru. A ovlivnili jsme i text Paktu stability pro Balkán a Memorandum o příměří. Jak víte, o řadu let později se Miloš Zeman za to omluvil.
Mělo tohle gesto, ta omluva, smysl?
„Já si myslím, že měla smysl. Byť mě trošku mrzelo na Milošovi, že součástí té omluvy nebyl odkaz na tu česko-řeckou mírovou iniciativu, která dala najevo, že my jsme od začátku byli kritičtí k tomu bombardování a chtěli jsme mírové a diplomatické řešení. Měl to zmínit, podle mě. A ale jinak ta omluva měla smysl.“
Zeptal bych se na jeden aktuální spor z českých luhů a hájů týkající se NATO. Teď se řeší, kdo bude zastupovat Česko na summitu NATO v Ankaře. Jak na to pohlížíte? Až na pár málo výjimek tam vždy byl za nás prezident…
„Já vím, že se tomu říká tradice, ale ona to úplně tradice není. Je to praktický modus vivendi, který vlastně založil Miloš Zeman. Čili ona ta tradice je krátká. Ale takto to od doby Miloše Zemana fungovalo. Na druhé straně myslím si, že pan premiér Babiš má pravdu, když říká, že zahraniční politiku určuje vláda a ne prezident. A v tomto smyslu, pokud se vláda rozhodla a je čistě na té vládě, zvážit všecka pro a proti, tak v tomto případě nemá smysl, aby tam byl i prezident. S tím souhlasím. Vím, že to je pro prezidenta, který strávil řadu let v nejvyšších vojenských pozicích Aliance, možná nepříjemné. A je to další ukázka toho ne zrovna dobrého vztahu, který funguje mezi ministerstvem zahraničí a Hradem. A doufám, že se domluví, protože dlouhodobě to není pro Českou republiku vhodné. Na druhé straně si samozřejmě pamatuji doby, kdy jsem byl ministrem zahraničí, tak jsem měl taky jistý problém s tehdejším prezidentem Václavem Havlem.“
Dokázal byste si představit, že byste vzkazoval Václavu Havlovi, že on má jen reprezentovat a podepisovat?
„Nedovedu si vůbec představit, že bych z toho udělal veřejný spor. Já si myslím, že tyhle věci se skutečně nemají diskutovat na veřejnosti. Některé věci je třeba řešit interně. My jsme řešili neshodu ohledně jmenování velvyslanců do Ruska a do USA, ale ne přes novináře. To považuju za nevhodné i pro reputaci České republiky v zahraničí.“
Nebylo možná tak trochu štěstí, že ve vaší době, neexistovaly sociální sítě, kde každý něco řekne a hned to žije svým životem?
„To máte jistě pravdu. Ale na druhé straně, i když dneska ta možnost existuje, je na každém politikovi, jednotlivci rozhodnout, zda to či ono na ten Facebook dá. Jsem hluboce přesvědčený, že tam prostě dávat všechno nemáme. Diplomacie je o velmi citlivém, tichém vyjednávání, do něhož nemůže veřejnost zasahovat, to by prostě znejistilo celý výsledek diplomacie. V České republice se prostě všechno rozkecá. Ale dám jeden příklad.“
Ano?
„V době, kdy jsme vstupovali do EU, jeden z největších problémů byla energetická kapitola, kde nám dělalo problémy Rakousko kvůli Temelínu. Miloš Zeman začal řešit, koho tedy pověřit jednáním s Rakouskem na vyřešení té otázky, protože jsme nutně potřebovali tu kapitolu uzavřít. V úvahu přicházel ministr životního prostředí, můj dobrý kolega a přítel, Miloš Kužvart. Jenomže jeho nechuť vůči Temelínu byla známá a známá samozřejmě i v Rakousku, to by nám to moc nepomohlo. Druhá možnost byla pověřit mého dobrého přítele Miloslava Grégra jako ministra průmyslu a obchodu, který byl zase velmi pro Temelín. Což by ovšem trošku škrtalo ve vztazích nejen s těmi aktivisty, ale i rakouskými ministry, kteří prosazovali respekt k životnímu prostředí. Takže kompromis byl, že Miloš Zeman pověřil mě. A já jsem tehdy vedl ta jednání skoro tři měsíce v Mikulově s tehdejším rakouským ministrem Moltererem, který byl pověřený kancléřem Schüsselem. A k mému vlastnímu překvapení tohle jednání nikdy neprasklo. My jsme to dělali ve vinárně na kraji Mikulova. A z české strany jsem tam byl jenom já a paní Drábová, jakožto expertka na jaderné otázky. Ale politická jednání jsme vedli jenom já a pan ministr Molterer. A tam jsme se nakonec shodli. Text té tzv. Melkské dohody nakonec podepsal Miloš Zeman s kancléřem Schüsslem potom v rakouském Melku. Ale během toho jednání to neprasklo. A myslím si, že to je hlavní důvod, proč jsme se mohli vlastně dohodnout.“
3.KDE JSOU KOLEGOVÉ – MINISTŘI?
Víte co by mě zajímalo? Vláda Miloše Zemana byl čistě pánský klub. Proč? Nechyběl vám tam ten ženský element?
„Já si myslím, že ano, pokud se ptáte na můj názor...“
Nebyly snad tehdy fundované političky nebo adeptky na ty funkce ministryň?
„Určitě byly. Mimochodem, pokud jde třeba o ministerstvo dopravy, které vedl pan ministr Peltrám, de facto obrovský vliv na rozhodování měla paní Kořínková. Na druhé straně je všeobecně známo, jaký měl vztah Miloš Zeman například k paní Buzkové. Takže tam by pro tento postoj účast paní Buzkové ve vládě jistě nebyla možná. Ale máte pravdu, zeptat byste se na to však musel Miloše Zemana, protože o složení vlády rozhoduje skutečně premiér a nikdo jiný.“
Mimochodem, jste s Milošem Zemanem nebo některými kolegy z vlády dodnes v kontaktu?
„S některými kolegy ano. Především s Mirkem Grégrem…“
Tomu snad už bude hodně přes devadesát. Jaké zprávy o něm máte?
„Přesně 96. Je na tom dobře. On je nejenom fyzicky, ale především duševně velmi aktivní. Takže s Mirkem Grégrem, s nímž jsem se já vždycky shodnul prakticky na všem, jsem i nadále v kontaktu. S Milošem Zemanem tu a tam. Teď jsem ho nedávno viděl na nějaké recepci, ale že bychom třeba spolupracovali na něčem, tak to ne. Jinak já měl velmi dobré vztahy z kolegů ve vládě s Pavlem Dostálem. Byl dobrý kamarád, který mě dokonce i v těch mých různých kauzách velmi urputně hájil, ale ten už s námi bohužel není.“
4.Kdo tu už ze Zemanova týmu není?
- Místopředseda pro koordinaci rezortů Egon Lánský (†79)
- Ministr vnitra Stanislav Gross († 45)
- Ministr pro místní rozvoj Jaromír Císař († 90)
- Ministr zdravotnictví Bohumil Fišer († 67)
- Ministr financí Ivo Svoboda († 68)
- Ministr spravedlnosti Otakar Motejl († 77)
- Ministr kultury Pavel Dostál († 62)
- Ministr školství Eduard Zeman († 69)
- Ministr dopravy Antonín Peltrám († 89)
- Ministr bez portfeje Jaroslav Bašta († 75)
Video Zeman se potkal se starou vládní partou: Urážku jitrnic zapil slivovicíVideo se připravuje ...5.O ZDRAVÍ A JAK TRÁVÍ ČAS V DŮCHODU
Nelze se nezeptat, letos v říjnu oslavíte 80 let, jak vy jste na tom se zdravím? Jak se cítíte?
„No, perfektním zdravím nehýřím. Měl jsem nedávno menší srdeční operaci. Museli mi roztáhnout věnčitou cévu novými stenty. Ale problémy s tím žádné nemám, horší je to s mou páteří. Vypadá to, že budu muset podstoupit menší operaci. Doufám, že to bude vyřešené do léta, kdy mám naplánováno mnoho nové práce. Celkem se však cítím dobře, jsem možná ještě aktivnější než dříve, volného času mám, bohužel, méně než bych si přál.
Jakto?
„Pracuju v podstatě sedm dní v týdnu nonstop. V rámci svého působení ve Výboru předsedů valného shromáždění OSN (UNCPGA) se věnuji otázkám vodní diplomacie a bezpečnosti. Nyní spolupracuji s platformou GERWRT, která připravuje mezinárodní konferenci Prague Water Days o vodní problematice, včetně její bezpečnosti a diplomacie. Jsem členem její správní rady a mj jsem stále aktivní ve snahách obnovit Aralské moře v Kazachstánu. Jsem jedním ze tří mluvčích Spojenectví práce a solidarity, jsem ve vedení Evropské sociálně demokratické seniorní organizace (ESO), která spolupracuje se Stranou evropských socialistů, především pokud jde o zájmy starších občanů. Aktivní jsem i v rámci sociální demokracie, především v SDS, tj.sociálně demokratičtí senioři. A jsem aktivní v ELN (European Leadership Network) který sdružuje evropské politiky prosazující jaderné odzbrojení. A jsem jedním z mluvčích iniciativy Mír a spravedlnost. Takže těch aktivit mám řadu a mám ještě i dost dalších plánů.“
A do toho ještě jste se stihl v loňském roce oženit, o čemž prý mnoho vašich kolegů ze sociální demokracie ani nevědělo…
„Protože jsem hluboce přesvědčen, že soukromý život by neměl být součástí nějaké veřejné exhibice. Takže jsem to skutečně nesděloval. Ani nevidím důvod, proč bych měl konzultovat takto soukromou záležitost, jako je svatba, s politickými kolegy. Na druhé straně, řadu mých politických i jiných přátel jsem pozval na oslavu.“
6.O TOM, PROČ JE VE SKOMÍRAJÍCÍ SOCDEM
Říkal jste, že spolupracujete se sociální demokracií. Jste stále jejím členem?
„Ano, jsem.“
A co vás vlastně v té straně, jejíž preference jsou velmi nízko, u které se politologové domnívají, že už je zcela bez šancí, stále drží? A kdy někteří vaši kolegové z ní odešli?
„To říkáte dost eufemisticky. Nejenom někteří kolegové, mnoho kolegů.“
No, tam byl ten problém spojení se Stačilo!… Které vy jste podporoval.
„Ano, já se k tomu poměrně hrdě hlásím, protože jsem hluboce přesvědčen, že pro budoucnost České republiky je důležité, aby v Poslanecké sněmovně byla zastoupena česká levice. Pravici se podařilo, byť jsou mezi těmi jednotlivými pravicovými stranami také rozpory, nebo ne vždy konsensus na všem, utvořit koalici SPOLU a vyhrát ty předchozí volby. Čili když se to podařilo české pravici, nevidím velký důvod, proč se to nedaří české levici, která je ovšem tradičně historicky rozhádaná, nejednotná. Doufám, že se to překoná, i když zatím žádné konkrétní kroky k tomu překonání nevidím. Ale souhlasil jsem s bývalou šéfkou SOCDEM paní Maláčovou, když odkazovala na francouzský scénář, kde se té levici v těch posledních volbách podařilo se spojit, byť tam taky byly velké rozdíly a jsou nadále rozdíly uvnitř těch jednotlivých komponentů… Já nijak nefandím komunistům, mám k tomu i dobrý osobní důvod, protože, jak je známo, mého otce zatkli v roce 1951. Byl odsouzený do komunistického vězení na 25 let. Byl sice propuštěn po 4 letech, ale na následky vězení zemřel velmi brzo, bylo mu 45 let. Rodina mého otce byla židovská. Moje babička, jeho matka, zahynula v Osvětimi. Jinak zbytek jeho rodiny, s výjimkou jeho bratra, který utekl z transportu do Osvětimi, a pak bojoval ve Svobodově armádě, skončil v koncentračních táborech. Čili já nemám žádný důvod mít sympatie jak k německému fašismu, tak ke stalinistickému komunismu. Na druhé straně považuju za neférové, když se Stačilo! kritizovalo právě kvůli roli KSČM. A pochopitelně uznávám, že v rámci Stačilo! to byl nejsilnější člen. Ale vytýkat třeba Kateřině Konečné zločiny padesátých let? To si myslím, že a je to krajně neférové. Ale považuju za tragické, že se sociální demokraté a komunisté mají problém domluvit. Byť to platí jenom pro jistou část. Tu část, která, když došlo k ustavení Stačilo!, na protest odešla. To je pravda. A pak někteří odešli poté, co byl Jirka Nedvěd zvolen předsedou, protože byl asociován s paní Maláčovou. Odpovím ale na vaši otázku.“
Ano, proč tam stále zůstáváte?
„Já jsem celoživotním přesvědčením levicový sociální demokrat. Byl jsem tak v podstatě vychováván i mým otcem. Před válkou byl levicovým národním socialistou, ihned po válce vstoupil do KSČ a jsem přesvědčen, že kdyby žil déle, tak by byl v podstatě reformní komunista, takový Dubčekovec. Moje matka, Angličanka, pocházela z tradiční britské labouristické rodiny. A já sám jsem byl 20 let členem labouristické strany a tam jsem podporoval to levé křídlo. I proto jsem se hlásil do Sociální demokracie hned po Sametové revoluci. Pak jsem přihlášku trošku stáhnul, protože jsem v té době, jak víte, byl předmětem mediální kampaně v souvislosti s lustračním zákonem a nechtěl jsem tu novou rodící se Sociální demokracii jakkoliv poškodit kvůli té kampani, která byla velmi ostrá. Ale tehdejší nový předseda Miloš Zeman mi vzkázal, že by bylo hrozně pokrytecké počkat, až se ten můj případ, soudně vyřeší. Řekl, že právě díky mé zahraniční zkušenosti a mnohaleté práci pro evropskou sociální demokracii by si přál, abych tam vstoupil. Byl přesvědčen o mé nevině, pokud jde o to šílené podezření ze spolupráce s StB. Tak mě přesvědčil, že mám do Sociální demokracie vstoupit.“
No vidíte. A Miloš Zeman už v ní dávno není.
„Už tam není. A s některými jeho politickými postoji dnes mám problém.“
Jakými například?
„Nechci se Miloše teďko nějak dotknout, ale já zůstávám, na rozdíl od něj, sociálním demokratem. Bohužel uznávám, že se strana dost zdiskreditovala kvůli různým korupčním aférám. Chápu, že je dneska nepopulární, i když je tedy tragické, že ze strany, která měla kdysi, kolem 30 %, máme dneska 1 %.“
Kdo nebo co byl podle vás hrobařem sociální demokracie?
Hrobaři Socdem byli lidé ve vedení, kteří tolerovali rozsáhlou korupci a především ti, kteří podporovali války, ať už v minulosti, například invazi do Iráku nebo současné, tedy válku na Ukrajině nebo proti Iránu. Neměli bychom ani posílat zbraně na Ukrajinu, ani vyrábět zbraně pro Izrael na našem území. Ano, současná popularita Socdem je na samém dnu, ale nemyslím si, že je správné odcházet ze strany, která je v krizi. Zůstávám, protože chci pomoci obnovit její roli na české levici i ve společnosti. Tím samozřejmě nemyslím zakládat novou stranu, o co usiluje například Vladimír Špidla, ale obnovit důvěryhodnost současné strany, která se mimochodem neměla nikdy přejmenovat z ČSSD na Socdem, prosazováním základních levicových sociálnědemokratických principů, které stály u zrodu této strany před 135 lety. Chci pomoci straně znovu získat věcnost, sociální citlivost a důvěru.
A potřebujeme tady vůbec levici, když je tady ANO Andreje Babiše, které si přisvojilo tradiční sociálnědemokratická témata? A je to vlastně catch all party?
„To je přesný popis, ANO je catch all party, souhlasím. A dokonce bych řekl, že právě proto, že Andrej Babiš v kampani velmi šikovně zdůrazňoval některá sociální témata, a dokonce programové věci, které byly i v programu sociální demokracie, tak se mu podařilo elektorát sociální demokracie vysát. A řada z nich tehdy volila ANO, protože chtěli, aby ANO bylo co nejsilnější, aby bylo schopné silně porazit tehdejší Fialovu koalici.“
7.O SVÉM DŮCHODU. VYCHÁZÍ UŽ?
Jak dnes hodnotíte životní úroveň seniorů a tedy i vaši? Ptám se proto, že v roce 2013 jste pro Českou televizi zmínil vaši tehdejší situaci ohledně důchodů a řekl jste, že s penzí nevycházíte. Ale že jiní jsou na tom hůř…
„Myslím si, že se zlepšila. A to mimochodem právě za dřívější Babišovy vlády. Byl jsem tenkrát novináři dotázán, myslím, že na nějakém prvomájovém shromáždění, a souhlasím, že na tom řada lidí byla hůře. Nikdy jsem netvrdil, že patřím k těm, kteří na tom byli nejhůř. Jenom jsem konstatoval, což je pravda i dodnes, že můj důchod je nižší, než je průměr. Vzhledem k dvaceti letům v exilu jsem tady dlouhá léta nepracoval a těch 25 let podle zákona jsem docílil až po intervenci tehdejší ombudsmanky paní Šabatové, která si všimla, že nezapočítali moje vysokoškolské studium do těch 25 let. Takže po započítání jsem se dostal těsně nad zákonnou hranici. Mám tedy k tomu i britský důchod, jenomže ten je jeden z nejnižších, což je moje zodpovědnost, můj problém. Když mi bylo čtyřicet a prodělal jsem první infarkt, tak mě páni doktoři upozornili, že bych měl v životě plánovat život tak, abych nepočítal se starobním důchodem. Kvůli mému srdci. Měl jsem finanční problémy. Mj. i kvůli tomu, že jsem financoval pašování literatury do Česka pro Chartu 77, a podařilo se mi sem propašovat více než 20 tun knih a rozmnožovací techniky, přiznám se, že jsem přestal platit pojištění britské vládě. Neviděl jsem důvod, proč si platit na penzi, které se nedožiju. Takže britská vláda má naprostou pravdu, když mně potom spočítala můj britský důchod a vyjmenovali mi všechny ty roky, kdy jsem nic neplatil. Můj britský důchod je skutečně nízký.. Proto se pokouším pracovat. I když řada prací, které dělám, je neplacená, ale dělám je s přesvědčením, že to je správné.“
8.OHLÉDNUTÍ ZA ŽIVOTEM
Jak jsem zmínil, v říjnu vám bude 80 let, úctyhodný věk. Hodláte se ohlížet zpátky za dosavadním životem, bilancovat, říkat si třeba, co jsem mohl udělat jinak?
„Asi nějaký životní bilanc dělat budu. Ne nutně, proto, že mi bude 80. Říkáte, úctyhodný věk.“
Ten doktor v Anglii vám přeci říkali, že byste s důchodem neměl počítat…
„Ano, naštěstí se hluboce mýlil. Necítím, že bych v nejbližší dohledné době přestal být aktivní. Naopak, mám řadu velkých dalších pracovních plánů. Ale máte pravdu, osmdesáté narozeny jsou dobrou příležitostí se ohlédnout zpět. Vy, novináři, dobře víte, že můj politický život v téhle zemi provázela řada medializovaných kauz - v zahraničí, naštěstí, je moc nebrali vážně. Ale tak samozřejmě se ohlédnu zpět a doufám, že můj život, včetně těch kauz, bude posuzován z hlediska celkové bilance - mé práce, práce pro tuhle zemi, práce pro hodnoty, v které věřím, to znamená, vždy jsem byl pro větší spravedlnost, včetně sociální, pro mír a proti válkám, proti všem formám diskriminací a represí, pro svobodu společnosti i jednotlivců… Tady vidím červenou linii od mých studentských let, kdy jsem byl rebelem, přes Pražské jaro až po disent, kde jsem prosazoval v zahraničí zájmy Charty 77 a opozice, až po návrat do Česka. Vlastně jsem byl prvním, 25. listopadu 1989, kdo se vrátil z těch tzv. reemigrantů - to slovíčko nemám rád. V rámci atmosféry 90. let řadu lidí překvapilo, že já, po 20 letech v pravicové Anglii, kde vládla Margaret Thatcherová, se vracím do Česka jako levičák. Bylo velmi složité to některým lidem vysvětlit, protože to neodpovídalo tomu černobílému vidění, že na Západě emigranti byli pravicoví, protikomunističtí a tak dál. Měl jsem kvůli tomu i značné problémy. Nepřesvědčilo mě to, abych změnil politické názory. A myslím si, že i to musí být součástí jakéhosi bilancování celého mého života. Přes exil až k disentu, až k těm politickým funkcím. Byl jsem poslanec, senátor, ministr zahraničí, místopředseda vlády, předseda Valného shromáždění. Ale neustále jsem prosazoval, aspoň jsem o tom hluboce přesvědčen ve své hlavě, ty samé hodnoty. Ale přece jenom jedna událost mně ještě potvrdila to mé přesvědčení.“
Která to byla?
„Upálení Jana Palacha v lednu 1969. Já jsem byl tenkrát ve vedení studentského svazu - Svaz vysokoškoláků Čech a Moravy se jmenoval - a mě to s mými kolegy nesmírně zasáhlo. Pár dní poté jsem napsal o tom článek, který se jmenoval Těžší než postavit pomník, kde jsem zdůrazňoval to, co bylo ve studentském prohlášení, a které jsem četl v rozhlase. My jsme vyzvali anonymní údajné pokračovatele, aby se neupalovali. Když cituju Jana Palacha, který spálenými, rozpraskanými rty slabikoval mému kamarádovi Luboši Holečkovi, který tenkrát bydlel u mě v bytě: „Přičiňte se, živí, v boji vy!“ Což jsme vztáhli na sebe, na skupinu vedení studentského svazu a provázelo mě to vlastně celý život. My jsme tenkrát řekli: „On, Honza Palach, položil na misku vah svůj život.“ V tu chvíli ta miska vyletěla strašně nahoru. A já jsem se celý život snažil mou aktivitou, pašováním literatury, podporou Charty 77, prosazováním hodnot, v které jsem věřil, položit na tu druhou masku tolik, aby se to aspoň trošku vyvážilo. I když dodnes vím, že ta moje miska bude vždycky lehčí. Ale ta statečnost Palacha mě utvrdila v tom, že boj za tyto hodnoty je celoživotní, nikdy nekončící a že má smysl.“
Řekněte ještě, prosím. K těm kauzám, v čem jste se mýlil?
„Řadu z těch různých kauz s odstupem času jsem tak nějak smazal. Většina byla objektivně málo důležitá, některá postavená na zkreslenostech, dezinterpretacích či na nedobré vůli politických protivníků. Ale uznávám jednu chybu, za kterou se tedy do značné míry stydím dodnes. A to je, že jsem v rámci té akce gripeny naletěl švédským novinářům. Jako někdo, kdo přece jenom vystudoval novinařinu, pracoval jako novinář v Anglii…proto je špatně pochopitelné, že jsem naletěl novinářům, kteří se mnou dělali rozhovor se skrytou kamerou. Což je způsob, kterým jsem vždycky opovrhoval nebo odmítal v rámci novinařiny. A předstírali, že jsou někdo jiný, což jsem taky nikdy nedělal. Ale naletěl jsem. A byla to chyba veliká. Na druhé straně ze všech těch kauz, když se dívám zpětně, mě nejvíc, uráží dodnes, že jsem byl podezírán ze spolupráce s StB. Ze spolupráce s lidmi, proti nimž jsem celý život, od mých teenagerských let, aktivně bojoval. To je velmi bolestné a nesmírně mne to uráží. Doufám, až někdy historici budou hodnotit celý můj život, tak se s tím vypořádají. Dva nezávislé soudy mne sice očistily koncem 90. let, ale třeba Etická komise ministerstva obrany, kterou jsem požádal o uznání mé role ve 3. odboji, to zcela ignorovala. A tak jen mohu těm historikům popřát trpělivost a silné nervy. Jsem přesvědčen, že mne očistí."
- Související
Témata:
👍 😁 Tak kauzy se rychle promíjejí, lidé zapomenou, život a kšefty jdou dál!