Lucko, Karle, těší mě, že jsem po čase opět mohla přijet na rozhovor k vám domů. Dnes trochu proti etiketě začnu povídání s Karlem, protože vy máte za sebou operační výkon. Jak se cítíte?
Karel: „Výkon. To zní dobře. Jako by to byl výkon na jevišti. Cítím se dobře, nebylo to nic závažného, i když by časem mohlo být. Měl jsem nezhoubný nález ve tváři, který bylo potřeba vyndat. Měl jsem ho na lícním nervu, který se rozvětvuje a ovládá polovinu obličeje. Kdyby se to nepodařilo nebo se poškodil nějaký ten kmen, bylo by to pro mě neveselé, vzhledem k tomu, čím se živím. Nicméně podařilo se, byl jsem v Motole a doktoři jsou borci.“
Co přesně vám lékaři řekli?
Karel: „Že je to takový druh nádoru, který kdyby byl v těle déle, třeba deset let, může se z něj stát nádor zhoubný. Takže ve finále to nemusí být úplná sranda.“
Lucie, je Karel bolestínek, který se nechával po zákroku opečovávat?
Karel: „To jsem zvědavý, co řekneš.“
Lucie: „Mám pocit, že když jde o něco závažnějšího, bolestínek není. Když je to něco menšího, co bych možná přešla, prožíváme to nakonec intenzivněji spolu, nebo Kája s námi. To je ale většinou v okamžicích, kdy to není tak závažné. V tomhle případě mě překvapilo, že o tom skoro vůbec nemluvil a nic nechtěl. Tedy chtěl, abych mu to masírovala, což moc nemůžu, protože se mi dělá zle z jizev a podobně. Každopádně zvládl to perfektně. Stejně jako jiné zákroky, které podstoupil.“
Karel: „Myslím si, že bolestínek nejsem, ale zase jsem normální chlap. Každý chlap chce politovat a slyšet: ‚Jé, ty chudáčku.‘ To je logické. Těžko dávám, když řeknu: ‚Sakra, dneska to bolí.‘ A je ticho. Vždyť nám stačí říct: ‚Fakt? Ajajaj‘. Já to třeba řeknu vždycky. I když bolí hlava nebo podobně.“
Lucie: „Nevím, jak to budu stíhat, až bude náš syn větší. Protože to už budu mít doma dva chlapy a musím litovat oba. Ale snad to nějak zvládnu.“
Karel: „Myslím si, že jsem trošku extrém v tom, že se nebojím operací ani do nemocnice. Naopak, mě to baví. Těším se na to a vlastně mě to trochu rajcuje.“
V jakém smyslu?
Karel: „Ta medicína.“
I když je realizovaná na vás?
Karel: „I na mně. Pokud tedy samozřejmě nejde o život, a to zatím nikdy nešlo. Vždy mě zajímaly zákroky a technická stránka věci. Když mi operovali koleno, poprosil jsem lékaře, aby mě neuspali, dali mi epidurál mohl se dívat na monitoru. To mě baví.“
Máte teď po operaci nějaká omezení?
Karel: „Neomezuje mě už nic. Měl bych být tři týdny v pracovní neschopnosti, vyvarovat se velké námaze a nic těžkého nezvedat. Načež jsem lékaři řekl, že mám patnáctikilového syna, kterého občas zvedám. Každopádně spíš se budu muset omezit a dávat si bacha zhruba za dva měsíce, protože půjdu na operaci očí. Budou mi dělat umělé čočky. A potom se opravdu musí dodržovat nějakou dobu určitý režim, protože by se mohly utrhnout.“
Už jsem chtěla téma zdraví úplně opustit. Nicméně proč se chystáte na operaci čoček?
Karel: „Protože mám dioptrie na dálku i na blízko a už je to pro mě hodně nekomfortní. Lucka by vám to mohla potvrdit. Když máte dvoje brýle, které vystřídáte za den devětašedesátkrát, možná sto dvacet krát, je těžké mít je v pouzdře, neztratit je, nesednout na ně nebo je nepoškrábat. Stojí plno peněz a neustále je hledáte.“
Ale jsou designové a slušivé.
Karel: „Děkuji. Ale když je má člověk v kapse... A nemám je v kapse! Vidíte! A kdo ví, kde je mám, ty na čtení. Člověk je prostě pořád hledá, a ještě při mé práci. Buď vidíte lidi, nebo vidíte do scénáře.“
Lucie: „Nebo se prostě Káji ptám, jestli mám něco mezi zuby. On řekne, že ne, a pak zjistím, že tam mám třeba deset gramů máku. Záleží, jaké má brýle.“
Po úspěšně provedené operaci se pak zbavíte brýlí na blízko, na dálku nebo obou?
Karel: „Právě že obou.“
Je to finančně náročné, nebo to hradí pojišťovna?
Karel: „Levné to úplně není. Záleží, jaké si vyberete čočky, je jich hodně druhů. Záleží taky na tom, jakou přesně máte vadu, jestli máte cylindry, astigmatismus, ploché rohovky. Ty já mám údajně velmi ploché. Není to samozřejmě levná záležitost, ale zase je to už navždycky. Čočky dnes vyrábějí takové, které nás přežijí, takže nehrozí žádná výměna.“
Přesnou částku říkat nemusíte, ale je to výkon za tisíce nebo desetitisíce?
Karel: „Jsou to desetitisíce. Je to hodně desetitisíců.“
Pojďme k něčemu veselejšímu. Blíží se třetí narozeniny vašeho syna, které budou v červenci. Jaký je Eliáš a čím vám dělá radost?
Lucie: „Elíček je prostě božan. Je to opravdu naše láska. Je veselý, pořád se směje miláček. Nedávno začal chodit do školky, takže pro nás je to zase nové období, taková nová rodinná disciplína.“
Karel: „Pro něj je to nové.“
Lucie: „Jelikož zatím úplně nepotřebuje dětský kolektiv a je rád sám s knížkami, tak je to pro něj trošku náročnější. Je ale moc šikovný a zvykl si tam. Ani podle mě nepotřeboval tolik času na adaptaci, kolik jsme očekávali. Takže z něj máme radost. Teď přichází období plné změn. Eliáš se rozpovídává a zkrátka přicházejí nové věci, které si naplno užíváme.“
Karel: „Co se povahy týče, je Eliáš hodně jiný, než byly moje první děti. Ty byly spíš extrovertní a on je takový samotářský romantik. Miluje knížky tak moc, že jsem to nezažil. A to zhruba od jednoho roku. Když přijdeme zvenku, nejde si hrát s autíčky. Jako první jde za knížkami. V kuchyni má velkou knihovnu, ta je jenom jeho, sedne si k ní a působí to, že čte nebo studuje. Jak on otáčí listy, tak je neotáčím ani já. Umí se zabavit detaily. V čem bych řekl, že má vlohy po mně, je láska k hudbě. Obecně ho baví zvuky.“
Troufnu si ještě jedno téma. Nezeptala bych se, kdybyste veřejně nehovořili o tom, že jste využili pomoc lékařů a asistovanou reprodukci. Lucie, zaznamenala jsem váš post, ve kterém jste ukázala injekční stříkačky s hormony. Znamená to, že jste v procesu snahy o početí?
Lucie: „Byli jsme v procesu snažení se. Máme za sebou dva nevydařené pokusy a dospěli jsme k rozhodnutí, které vůbec nebylo jednoduché. Člověk musí sebrat odvahu se rozhodnout nebýt už máma nebo táta. Rozhodujete totiž částečně i za své malé dítě, jestli mu dát ještě sourozence, nebo ne. Nicméně shodli jsme se, že mi už poprvé příroda nedovolila být mámou a pomáhala nám klinika. A už to bylo hodně náročné. Jak psychicky, tak fyzicky, protože si pícháte spoustu injekcí. Stříkačky, které byly na snímku na hromadě, byly za jeden pokus. Je to skutečně spousta hormonů, které si do sebe pícháte, a vždycky když se to nepovede, je nesmírně těžké dostat se zase na začátek. Tedy pro mě bylo. Vůbec nemluvím za ostatní ženy. Pro mě to ale už bylo těžké a museli jsme pak přemýšlet i nad ostatními věcmi, třeba že čas letí, a to nám oběma.“
Karel: „Mně trošku víc.“
Lucie: „Ano. Každopádně bylo to i o tom, jestli chceme dítě přivést na svět pod takovým tlakem, kdy Karel má svůj věk. Já už jsem taky v nějakém věku, byť nejsem stará na mateřství, ale chci tady být pro dítě naplno. Rovněž šlo i o můj zdravotní stav. Celoživotně mě provázejí problémy se zády a bolesti. S doktorem jsme také konzultovali, že mám jizvu po císařském řezu na horším místě a druhé těhotenství by pro mě nemuselo být bezpečné. Zkrátka jsme se pak rozhodli, že jsme šťastní za Eliáška, že to asi opravdu byla neskutečná náhoda, že se to povedlo. Možná jsme si to ani neuvědomovali. Říkali jsme si, že když to vyšlo napodruhé, což byl Eliáš, vyjde to i napotřetí. On si nás ale podle mě musel vybrat. A opravdu je pro nás osudové dítě. Protože po něm, i když všeho bylo víc a vypadalo to, že vše bude v pohodě, se to nepodařilo. Byli jsme na tom i psychicky dobře, řekla bych, ale dopadlo to zkrátka takhle. Zásadní ovšem je, že máme Eliáše a jsme za něj neskutečně šťastní. Víme, že mu aspoň dáme všechno, co mu budeme schopní dát, a budeme šťastní, že jsme tady.“
Karel: „A já se dožiji maturity třeba.“
Lucie: „A Kája se dožije maturity. Tu kliniku samozřejmě neustále sledujeme a jsme velmi rádi, že jsme tam byli. Máme totiž pár kamarádů, kteří to podstupují taky a byli v jiných klinikách, kde nebyli tak spokojení. O to víc jsme si uvědomovali, jakou jsme měli péči a osobní přístup. Paní doktorka Mardešićová, která nás měla na starosti, byla prostě neskutečná. Jsme rádi, že jsme to s nimi zažili a že díky nim máme Eliáše. Pro nás je ale tahle cesta už uzavřená.“
Lucie, když říkáte dva nevydařené pokusy, znamená to, že se vajíčko vůbec nechytlo, nebo jste byla chvílí těhotná?
Lucie: „Vůbec se to nechytlo. V okamžiku, kdy jsem pak šla na test, vyšel negativní. Takže se to tam vůbec neudrželo. I když všechno bylo v pořádku, i embryí bylo víc než při prvních pokusech. Protože Eliáš byl jediné embryo, které vzniklo. Každopádně doktoři říkali, že to není tím, že bychom nebyli zdraví, bohužel nám to prostě není souzené.“
Pojďme otočit list a podívat se na pracovní výhled, protože vy, Karle, máte zajímavé projekty.
Karel: „Mám za sebou premiéru hezkého představení v Divadle Palace, kde je i moje žena, protože tam dělá garderobu. Jmenuje se to Sex v šestém patře a jsme tam tři, ve třech aktovkách. Hraji tam já, Pavel Batěk a Betka Stanková. Čeká mě taky natáčení filmu. Je to sice menší role, ale v docela, myslím si, hezké komedii. Bude se jmenovat Po čem holky touží, aspoň doufám. Má docela zajímavé téma, protože tam bude velký časový skok, asi dvacet let pro všechny. Takže některé z nás čeká velké líčení a masky.“
