Špalek v Potměšila natolik věřil, že nechal celé divadlo uzpůsobit jeho hendikepu. Rozšířit futra na toaletách nebo všechny vchody ale pro něj byla pouhá banalita. „Daleko těžší pro nás bylo, že jsme neměli zkušenost s tím, jak se s invalidním vozíkem chovat na jevišti. Dnes už to víme,“ vzpomínal. Společné zkušenosti nakonec vedly k velkým věcem.
Vážné nemoci
Přátelství a uměleckou spolupráci bohužel zhruba před třemi lety zpřetrhaly Potměšilovy zdravotní problémy. „On v okamžiku, kdy nebyl schopen vidět dopředu a nebyl schopen sám sobě i nám dát odpověď na otázku ,Kdy se vrátíš?‘, s námi zbytečně rychle a rázně přestal komunikovat. Měl na to ale právo. My jsme ho poslední tři roky viděli velmi zřídka a myslím, že se nám vyhýbal právě proto…“ popsal Špalek v rozhovoru.
Zhruba před rokem pak přišla jeho vlastní diagnóza. Lékaři režisérovi objevili rakovinu pod ledvinou s metastázemi v dalších částech těla. Prvotní prognózy byly dost děsivé, po čtyřměsíční chemoterapii se ale jeho stav loni v květnu obrátil k lepšímu. „Kulminovalo to v prosinci, kdy si moje manželka a moje maminka myslely, že beru nějaké povzbuzovací drogy. Všechny jsem otravoval svou energií,“ popsal.
Zlom v lednu
Po Novém roce se ale situace výrazně změnila. „Vrátily se mi bolesti zad, které jsem předtím měl, protože tam mám metastáze. Možná mi to předtím neřekli nebo jsem to nevnímal, ale nedávno jsem zjistil, že mám metastáze komplet v zádech, v pánvi, v kyčlích, v ramenech, v lokti a v hrudníku,“ odhalil Špalek.
Zemřel Jan Potměšil (†60)
Hraní pod morfiem
„Bolesti mám opravdu obrovské. Podle toho, kde si metastáze vzpomenou, mě pak bolí tu hrudník, tu pánev. Nasadili mi morfinové náplasti. Pod morfiem jsem trošku jak permanentně zhulený, a to se opravdu blbě hraje. Teď mám v jedné hře hlavní roli a přes sedmdesát minut jsem na jevišti sám. A pod morfinem,“ sdělil divadelník. Postupně se ale s novými okolnostmi jako správný profesionál naučil lépe a lépe pracovat.
Navzdory vážnému stavu se dle svých slov psychicky naštěstí drží až překvapivě dobře. „Vůbec mi to není jasné. Měl bych plakat a říkat, proč právě já. A nic. Jsem prostě s rodinou, máme dvanáctiletého kluka, což vás úplně nepustí. A hodně zkouším v divadle, což mě také drží,“ popsal otevřeně, jak se vyrovnává s osudem.
