Lucie, svatba není to jediné, co jste si ke kulatinám nadělila. Co to bude ještě?
„Jsem zvyklá slavit s hodně lidmi, takže pro ně chystám řadu věcí – turné i muzikál ve svém divadle. Letos se vůbec dějí zvláštní věci. Česká pošta se mi rozhodla udělat známky, který se během pár hodin vyprodaly. Vychází mi celá sada mých cédéček, je jich sedmnáct! A budu mít i svoji minci. Na tento rok jsem se připravovala dlouho, do detailů jsem ho pilovala a teď přichází odměny.“
Turné se jmenuje Obyčejná holka. Proč?
„Podle písničky, kterou mi na poslední album napsal Pokáč. Když jsme se spolu bavili o tom, jak se cítí šedesátiletá zpěvačka, řekla jsem mu, že jsem se necítila nikdy jinak než jako obyčejná holka. Chci tak připomenout lidem, že nejsem žádný plakátový stvoření, ale úplně obyčejná holka z vesnice, která si splnila svůj sen.“
Být zpěvačkou.
„Hlavně být tady pro druhý, dělat jim radost. Já se nikdy necítila jinak než obyčejně. Mám úplně stejný problémy jako každý. Mám strach o svý dítě, o partnera, o tatínka, starám se o něj, chodím nakupovat… Jsem úplně normální ženská, která má stejný obavy, touhy a sny jako ostatní. Akorát mám povolání, který je víc vidět.“
Zmínila jste svého tatínka. Tomu se také blíží kulatiny, nebo ne?
„Až příští rok, letos mu bude osmdesát devět.“
Tak to máte krásně po sobě. Loni slavil třicítku váš syn, letos vy šedesát, příští rok devadesátku táta…
„A ještě jsme loni v říjnu s Ráďou slavili deset společných let! Mimochodem – tak jsme to měli s bráchou i se syny. Bráškovi se narodil chlapeček, mně za deset let po něm a jemu za deset let znovu, takže jsme mezi dětmi zase měli takové desetiletky.“
To vám to hezky vyšlo. Chodí se na vás tatínek ještě dívat?
„No jasně, samozřejmě! Viděl mě v mém divadle. Tatínek už tam byl kdysi i na Johance z Arku, ale tenkrát jsem byla jenom spolumajitelem divadla, teď už je jenom moje. Ale má věk a už jsme na něj hodně opatrní. Vzala jsem ho naposledy na muzikál Maminy, kde hraju, a on mi potom říkal: „Holky byly strašně dobrý!“ A já na to: „Tatínku, ale já jsem tam byla taky“! (směje se)
Pochválil vás vůbec někdy?
„Ne, ale on říká: „Já přeci nebudu chválit sám sebe. A ty jsi já!“ Ale když viděl zrekonstruovanou restauraci, do který chodil celý život, byl nadšený. Když viděl zrekonstruovaný divadlo, taky nešetřil chválou, to zase říkal: „Na to, že jsi ženská, tak dobrý!“ Ale musím říct, že jsem šťastná, že ho pořád ještě mám, protože můžu v šedesáti říct, že jsem pořád ještě dítě.“
Tatínek s vámi bydlí?
„Ne, bydlí vedle, má zrekonstruovaný krásný domeček, naproti je bratr, já jsem kousek od něj, takže jsme všichni pohromadě a staráme se o něj. Ale je strašně vtipný a zábavný. Nedávno se mě ptal: „Kolik ti bude? Šedesát? Ty mě snad doženeš“!“ (směje se)
K padesátinám jste připravovala velkolepý koncert s několika jevišti. Jak to bude teď?
„Bude to jiný. Tím, že jsem si to zkusila, už po tom netoužím. Na velkých jevištích, kde se děje moc věcí okolo, se cítím ztracená. Chtěla jsem, aby mě lidi poslouchali, aby se mou dýchali, plakali, smáli se… Proto jsem si našla haly, kde vidím do poslední řady. Tehdy ten koncert chystalo 350 lidí, měla jsem pět jevišť, který se překrývaly, pět hudebních těles, čtyřicet tanečníků. Teď lidi sice neuvidí nic, co by ještě neviděli či neslyšeli, ale jestli se budou cítit dobře, splní se mi přání. Chci, aby nám všem bylo fajn.“
Principál musí všechno. Jste nejen zpěvačka, ale i principálka, v Otvovicích máte kulturní dům, restauraci… Jak to všechno zvládáte?
„Hodně mě poučil covid. Lidi mi často vyčítali, že se nesoustředím jen na jednu věc a proč toho dělám tolik. Mám firmu na kávu, vyrábím šperky, andělíčky, do toho mám restauraci, kulturák, divadlo a ještě jsem zpěvačka. Já si myslím, že v této době je dobrý mít víc nohou, protože nejednomu covid tu jednu jedinou nohu podrazil a co pak?“
To je pravda.
„Já jsem díky tomu u sebe během covidu mohla zaměstnat spoustu svých kolegů a ještě jsem byla schopná vygenerovat peníze, který jsem posílala do nemocnic v okolí, protože tam to bylo potřeba. Takže ano, je dobrý mít těch nohou víc a zvládnout se to dá.“
Chce to mít kolem sebe dobrý tým.
„A ten mám! Všechno se to ale propojuje, není to o tom, že bych skákala z jedné židle na druhou. Jako správný principál musím umět všecko – jak se říká umět hrát na housle, skočit přemet i prodat lístky. A mně to všechno baví. Když přijdu k sobě do divadla, tak se chodím dívat, jestli svítí všude světla, zda jdou radiátory, jestli jsou na toaletách papíry. Chci vědět, že je tu všechno v pohodě.“
Jde o rodinné divadlo. Koho všeho zaměstnáváte?
„Mám tady bráchu, syna a jeho sestru Ilonku od Péti Kratochvíla, bratrancovu manželku…“
Bratr Karel vaše divadlo vede. Jakou pozici v něm má syn?
„Nechala jsem to na něm. Řekla jsem mu: „Jednou to divadlo bude tvoje, tak pojď, jestli tě to bude zajímat, nechci tě do toho nutit, a vyber si jakoukoli pozici“ a on si vybral tu nejtěžší, a to je technika. Kluků si vždycky moc vážím, přijdou do divadla jako první, tahají těžký věci, potom jsou někde schovaní, a zatímco my už jsme po představení doma, tak oni jsou pořád ještě v divadle.“
Občas se ale taky objeví na jevišti, že?
„Když jsme zkoušeli muzikál Sladké neřesti, přišel pan režisér, že by ho tam potřeboval, co bych na to řekla. A já odpověděla: „To si musí říct Filip, jestli se mu to bude líbit“.“
A teď bude mít roli i v chystaném muzikálu Obyčejná holka. Uslyšíme ho zpívat?
„Ano! Zatím veřejně nezpíval, ale protože vyrůstal se mnou, tak když byl malý, myslel si, že všichni pracují tak, že zpívají. Což je vlastně strašně hezký, když si dítě myslí, že až bude velký, bude se živit jako »každý«, tedy zpívat. Pak ho to ale přešlo. Proto musím říct, že mě překvapil.“
Čím?
„Nikdy se tomu nevěnoval, ale pak se ukázal v muzikálu Láska je láska, kde zaskakoval za nemocného kolegu. Má to prostě v krvi a na jeviště patří. Má i skvělou pohybovou a hudební paměť. Sice nemá žádnou zkušenost, ale od toho je naše rodinné divadlo, aby si to tady vyzkoušel.“
To je pravda. Mimochodem – jaká jste šéfová, umíte být přísná?
„Umím se naštvat, pozor, to pak umí lítat! Zvlášť, když mi někdo zkazí moji práci, to jsem jak dvoumetrový naštvaný chlap a jdou ze mě hromy, blesky. Umím i vyhodit, když na to přijde. Hned, okamžitě. Když máte hodně zaměstnanců, musíte někdy udělat rozhodnutí, který nejsou moc fajn a můžou bolet. Ale naštěstí se to nestává tak úplně často.“
Lucie Bílá se synem Filipem: Vydal se ve šlépějích mámy! Markéta Reinischová, Lukáš Červený
Váš manžel také pracuje v divadle?
„On je můj road manažer. On je ten, kdo dělá tu zábavu, odvádí pozornost od trápení, který mám v hlavě, protože toho mám hodně. Na začátku jsem mu to vyčítala, říkala jsem: „Já tady zachraňuju svět a ty nemáš žádný starosti“, ale to není pravda. On jenom přistupuje k životu s větší lehkostí. Už mě to naučil a já jsem mu za to vděčná. My se pořád se smějeme.“
Dobře jste si vybrala.
„Skvěle! Jeden čas jsem zkoušela, že byl mým road manažerem bratr. Ale on mě v autě pořád zásoboval nějakou prací, dával mi tisíce otázek a to nešlo. Takže Radek je opravdu geniální road manažer.“
Co všechno má na starost?
„Odveze mě, pak mi pomůže i do kostýmu, z kostýmu, stará se mi o pitný režim a o jídlo a já jsem opravdu opečovávaná. A navíc ještě všechny moje úspěchy prožívá víc než já. „Já bych strašně chtěl, abys vyhrála toho Slavíka!“ říkal mi. A já na to: „Miláčku, a co by se změnilo? Nic.“ Já si myslím, že všechno je tak, jak má být.“
Jaká byla veselka?
Nejen tajná, ale i velmi komorní. „Bylo nás tam jenom šest. Můj svědek byl můj syn a Ráďovi svědčil pan doktor, který mu zachránil život. Pak jsem tam měla kamarádku a svého manažera, který se mnou bude příští rok už třicet let,“ prozradila Lucie.
S partnerem Radkem, se kterým randí už přes deset let, si řekli své »ano« v kostele. „My jsme se chtěli brát doma, ale nakonec náš pan farář Miloš Szabo říkal: Vždyť já jsem na Svaté hoře,“ dodává zpěvačka, která je vdaná potřetí. Prvním manželem byl muzikant Stanislav Penk (52), manželství vydrželo jen rok. Druhým zpěvák Václav Noid Bárta (45), se kterým se Lucie rozvedla po dvou letech.
Dnes již manželovi Lucie Bílé šlo na podzim o život. V den, kdy se předávali Slavíci, nastupoval Radek Filipi (42) do nemocnice na akutní operaci. „Bylo to aneurysma, neboli výduť. Kdyby praskla, byl by to prů*er. Ona nebolí. Nevíš o tom. A přišlo se na to náhodou,“ říkal později Radek.
„Je to zkušenost, kterou bych nepřála nikomu. Strach z toho byl obrovský. S naší rodinou to strašně zacloumalo. Je to naprostá bezmoc – nemůžete nic udělat a jen čekáte, jak to dopadne,“ vzpomínala Lucie. „Říkala jsem: Pane doktore, ne, že mu to v té hlavě přeházíte a on bude na blondýny! Ale dobře to dopadlo, jizva mu sluší a je pořád na tmavý holky,“ říká dnes už vesele zpěvačka.
Zahraje si švadlenku
Na podzim chystá Lucie Bílá nejen turné po Čechách (na Slovensku startuje už teď), ale i muzikál, kde si zahraje bez alternace. I on ponese název Obyčejná holka. „Budu tam mít dvojroli. Muzikál je o zpěvačce, která si chce udělat volno, což ale já nejsem,“ směje se Lucie. „Její manažer proto potřebuje, aby za ni někdo zaskočil na chystaném turné. Tak přichází na řadu její dvojnice, švadlenka. Ta se mi bude hrát určitě dobře,“ dodává. V muzikálu, který od září bude uvádět ve svém divadle, zazní dvacet pět jejích písniček.
I když se už jako zpěvačka živí přes čtyřicet let (první píseň Neposlušné tenisky nazpívala v roce 1985), vysněnou práci si musela prosadit. „Táta vždycky říkal: Řemeslo, holka, řemeslo. Choď nohama po zemi! Dokonce mě přemlouval, jestli nechci jít do místní sklárny,“ vzpomínala zpěvačka.
„Sklárna už nefunguje, já celkem jo. Jsem vyučená švadlena a doma si dělám z korálků různé růžence a přívěsky, které potom dražím na aukcích a za peníze kupuji invalidní vozíky,“ dodala. „Doma mám jenom Ráďu a korálky, tam už se víc nevejde,“ směje se Lucie, kterou koníček zcela pohltil.
