Vaše tvář se začne objevovat v nové sezoně seriálu Kamarádi. Pojďme si představit vaši roli.
„Já bych to ani nenazýval rolí, je to spíš taková rolička. Máme takovou tradici – když na seriálu pracuji jako kreativní nebo line producent, většinou si tam chci střihnout nějakou »zapomenutelnou« postavu, abych měl záznam i na tom médiu. Tentokrát hraji filmového architekta. Do vesnice, kde se příběh odehrává, totiž vtrhnou filmaři. A jak už to bývá, ze začátku to vypadá na finanční přínos pro obec, ale postupem času se ukazuje, že to taková výhra není. Vesničané se začnou cítit omezovaní v prostoru i čase. Hraji tam po boku Martina Dejdara, který ztvárňuje producenta, a Tomáše Krejčího v roli režiséra.“
Můžete naznačit, jak filmový štáb zasáhne do osudů hlavních hrdinů?
„Vtrhnou tam jako velká voda. Nezůstane kámen na kameni, všechno by přestavovali, přemalovávali a stěhovali. Lidi si filmaře ubytují u sebe doma pod vidinou snadného výdělku, ale brzy zjistí, že ztratili veškeré soukromí, a začne je to pořádně štvát.“
Jak dlouhá tato dějová linka bude? Potrvá celou sezonu?
„V podstatě až do konce seriálu. Všechno v životě má svůj konec a i tento seriál se uzavře. Myslím, že si našel hodně příznivců, ale trh žádá nové produkce a další tituly.“
Ivane, je vám lépe před kamerou, nebo za ní v roli kreativního producenta, který projekt vymýšlí a dává dohromady?
„Určitě je mi lépe v té tvůrčí partě. Já nejsem žádný velký herec – tím je můj syn Vojta. Já jsem spíš takový »figurkář«. Roličky mě baví, třeba v seriálu ZOO jsem hrál starostu, takového záporáka, a to mě naplňovalo. Ale kreativita mě zajímá víc. Nejde o to, že bych vše vymýšlel sám, spíš ten kolektiv stmeluji a dohlížím na realizaci nápadů. Jsme parta, která spolu drží už od Ohnivýho kuřete, tedy asi jedenáct let.“
Pojďme nahlédnout pod pokličku. Je těžké vycítit, co bude mít u diváků úspěch?
„Trefil jste hřebíček na hlavičku. Kdyby to někdo věděl přesně, byl by za vodou víc než nejúspěšnější světoví producenti. Nikdo nedělá projekt s tím, že to bude propadák. Každý chce, aby to bylo v první řadě dobré. Ten koktejl je nesmírně složitý a musí se v něm potkat správný nápad, trefa do nálady, skvělý cast, kvalitní režie i hudba. Je to puzzle o tisíci dílcích. Jakmile jeden chybí, sesype se to jako domeček z karet.“
Dopředu to člověk nikdy neodhadne, ale zpětně třeba dokážete říci, proč u diváků neuspěl seriál Eliška a Damián?
„To upřímně nevím. Za autorský tým můžu říct, že jsme to dělali poctivě a ten seriál není ani špatně napsaný, ani řemeslně špatně udělaný. Možná se to netrefilo do vkusu, možná byla špatně zvolená propagace, nebo diváci zkrátka čekali něco jiného. Kdybych na tu otázku znal přesnou odpověď, měl bych Oscara za produkci. Je ale zajímavé, že dnes Eliška a Damián běží na platformě Prima Plus, kde má druhá série dokonce dobrá hodnocení. Takže je to pro mě zkrátka záhada.“
Jak probíhá samotný proces tvorby?
„Dnes je doba průzkumů, na všechno jsou výzkumy trhu, ale v praxi to ne vždy funguje. Většinou se snažíme zaplnit díru na trhu. My děláme tzv. feel-good seriály – věci, které lidi pohladí po duši. Nemusí u nich sedět jako u vědomostní soutěže, ale mají se na co těšit. Když se schválí námět, rozjede se mašinérie: tvůrčí tým vymýšlí linky, pak se píše scénosled, dialogový scénář a nakonec se jde do výroby. Tam se netočí díl po dílu, ale v blocích podle lokací. Když pak někdo onemocní, je to pro produkci neuvěřitelný stres.“
Stalo se vám, že vám vypadl klíčový herec?
„Já nejsem ve výkonné produkci, ale samozřejmě se nás to dotýká, protože se musí okamžitě přepisovat scénář. Zažili jsme různé věci. Třeba pan Štěpnička je úžasný profesionál. Když měl během covidu obavy, sám volal a snažil se najít řešení. Pak jsou tu ale i mladší ročníky, které to tolik neřeší – prostě nepřijdou nebo předstírají nemoc. To se bohužel stává.“
Existují tváře, které jsou zaručeným magnetem na diváky?
„To řešíme neustále. Máme tu tři zásadní televize, ale herců, kteří utáhnou seriál, je jen hrstka. Třeba v kategorii mužů mezi pětačtyřiceti a padesáti je jich tak málo, že je o ně neustálá rvačka. Navíc se tito herci nechtějí vázat na dlouhodobé projekty, protože co kdyby přišla nabídka na film?“
Je někdo, koho jste chtěli, a nepodařilo se ho získat?
„Těch je většina! Vždycky začínáme velkými jmény, ale často to skončí u někoho jiného. Je to škoda, myslel jsem si, že v regionech jsou tisíce nevyužitých herců. Ale filmové herectví je jiné než divadelní. Člověk musí mít v sobě ten X-faktor. Na castingu hledáme nové lidi, ale uspěje třeba jeden ze sta.“
Narodil jste se do rodiny sládka, ale tatínek nechtěl, abyste šel k divadlu. Chtěl z vás mít hospodského.
„Přesně tak. U nás byli hospodští všichni. V patnácti jsem šel do učení na kuchaře. Původně jsem začal jako číšník v pražském Alcronu, ale byl jsem hrozné jelito. Padaly mi talíře, poléval jsem hosty… Po půl roce se nade mnou slitovali a přeřadili mě do kuchyně.“
Tam jste se dostal k legendám oboru.
„Ano, k mistrům, kteří na mě byli přísní. Tehdy se s námi nikdo nemazlil. Když jsem byl drzý, šéf mě vzal do chladicího boxu a přetáhl mě kusem masa přes záda. Nebo jsem musel za trest škubat desítky bažantů a nesměl jsem natrhnout kůži, jinak přiletěla facka. Dnes jsem jim za tu školu vděčný. Naučili mě řemeslo. Vím, že jedna ruka vaří a druhá uklízí a že bez přípravy to nejde.“
Vaříte i doma?
„Vařím, a moc rád. Pro mě je to relax. Máme s manželkou víkendové rituály – snídáme třeba od desíti do dvanácti. Kuchyně je moje doména. Dokonce i naše scenáristické porady končí obědem, který uvařím. Je to dobrá motivace – dokud nevymyslíte nápady, nejíte!“
Prý jste dokonce oddával Zdeňka Pohlreicha?
„Ano, jsme velcí kamarádi. Já byl tehdy zastupitelem v Hradci Králové a měl jsem pravomoc oddávat. Udělali jsme takové »divadlo« pro novináře a známé ve Švýcarsku, které všichni zbaštili i s navijákem.“
Kudy vedla vaše cesta od číšníka a vyučeného kuchaře do showbyznysu?
„Já byl uměním »švihlý« vždycky. Na základce jsem měl skvělé učitele, kteří mě vedli ke kultuře, a od patnácti jsem hrál amatérské divadlo. Chtěl jsem na DAMU, ale tam mě nevzali. Po vojně už jsem si na školu připadal starý, tak jsem se s tou představou rozloučil. Jenže pak mi parta kamarádů z brněnské JAMU, která nastupovala do angažmá v Hradci Králové, řekla, ať to zkusím s nimi.“
Takže jste opustil prestižní místo v Alcronu?
„Přesně tak. Napsal jsem do divadla, jestli by mě nevzali jako eléva. Vzali mě, a tak jsem odešel z místa kuchaře, kde jsem měl 1250 korun hrubého, na místo eléva za 750 korun měsíčně. Začínal jsem od píky – tahal jsem kulisy, dělal inspicienta a hrál malé role. V srpnu 1989 jsem dal výpověď a šel s partou na volnou nohu. Jenže přišla revoluce, divadla nehrála a mně se narodila dcera. Pochopil jsem, že takových »paherců«, jako jsem já, je spousta a vrátil jsem se k řemeslu do hotelu.“
Ale k divadlu jste se nakonec zase vrátil přes gastronomii.
„Ano, po čase jsem dostal nabídku provozovat divadelní klub v Hradci. Tam jsem lidi uvítal, obsloužil, pak jsem odehrál představení a odzpíval písničky od Suchého a Šlitra. Pan Suchý se na nás přijel podívat a pozval nás do Semaforu. Tím se to celé propojilo – gastronomie, podnikání i divadlo. A v devadesátém sedmém jsem se náhodou dostal na Primu jako moderátor Prima jízdy. Původně jsem tam měl jen »vyrušovat«, ale nakonec jsem tam zůstal dva roky a vystřídal několik partnerek, od Dany Morávkové až po Petru Černockou.“
Hodně jste se zapsal jako moderátor pořadu Prima vařečka.
„Přebíral jsem ji po Mojdovi Maděričovi, se kterým si nás lidé pletou dodnes. Mojda už bohužel odešel na věčnou slávu. Myslel jsem, že to pletení tím ustane, ale zrovna před týdnem mi jedna novinářka řekla: Pane Maděriči, můžu s vámi dát rozhovor? Tak jsem jí odpověděl, že pro něj musí na hřbitov. V televizi to tak bývá – když něco funguje, tak se to utne. Já jsem tehdy zvedl sledovanost, ale stejně mě pak vyrazili. Pak jsem díky Lence Hornové přešel do Loskutáka a k dalším pořadům.“
Pojďme na Mojmíra Maděriče, který zemřel relativně nedávno, krátce zavzpomínat.
„Mojda byl zlatíčko. V něčem mi byl opravdu hrozně podobný – láskou k jídlu, k pití i humorem. Byl nesmírně vtipný. Hodně jsme si toho spolu »zavařili« i projedli. Plánovali jsme oslavu jeho sedmdesátin, v létě jsme to nestihli a domlouvali se na jaro, ale už se to bohužel nepovedlo. Tak ho aspoň zdravíme tam nahoru. Kromě televize nás spojilo i divadlo, hráli jsme spolu dvojici v Landově Krysařovi, kterého jsme odehráli snad čtyřsetkrát.“
Váš syn Vojta Vodochodský je dnes velmi úspěšným hercem. Mluvil jste mu do toho rozhodnutí?
„Vůbec ne. On si podal přihlášku na DAMU tajně. Jsem rád, že si jde vlastní cestou. Dokonce ode mě odmítl role v seriálech, protože nechtěl, aby to vypadalo jako protekce. Říkal jsem mu, že ho chci, protože je dobrý, ale on si trval na svém. Když ho teď vidím v úspěšných projektech, jsem hrdý a jako stará sentimentální plačka i často brečím.“
Co je pro vás největší relax, když zrovna netočíte nebo nevaříte?
„Já jsem v pohodě vlastně pořád. Rádi s manželkou cestujeme za gastronomií, teď se zrovna chystáme do Porta. Žádné speciální čištění hlavy nepotřebuji, rodina, kamarádi a dobrá hospoda mi ke štěstí úplně stačí.“
Jak vznikal rozhovor
Ivan Vodochodský nežije v Praze, ale v Hradci Králové, a když už do metropole musí, má rozvrh našlapaný k prasknutí. Přesto při rozhovoru působil jako pohodář, což jako producent být musí, aby jeho tým byl spokojený a dosahoval nejlepších výsledků.
