Konečně jste se dostala do Prahy. Jaké to byly emoce?
„Už jen ve chvíli, kdy jsme stáli na letišti a čekali, zda skutečně nastoupíme do letadla, se mi chtělo plakat... Člověk si běžně neuvědomuje, jak vzácná je svoboda pohybu, když neustále cestujeme sem a tam. Ta emoce byla obrovská a ještě se znásobila, když jsem viděla radost v očích svých dětí. Byla jsem tam se svými třemi syny a přítelkyní jednoho z nich.“
Jak to vaši kluci na místě zvládali?
„Původně jsme odjeli na jarní prázdniny. Vše probíhalo v pořádku až do soboty, kdy měly útoky začít a my se měli vracet. Uvědomila jsem si, že mám sice vedle sebe de facto dospělé lidi, ale v určitém ohledu to byla nevýhoda. Na hotelu jsem potkala české manžele s malými dětmi. Ty si vesele hrály v bazénu, zatímco rodiče sledovali zprávy a oblohu. Moje děti ale zprávy sledovaly samy, sdílely si informace a řešily, co je realita a co může být AI propaganda. Umí výborně anglicky, takže sledovaly vyjádření naší i emirátské vlády. Informací bylo najednou příliš a viděla jsem, jak se každý z nich propadá do určitého strachu a úzkosti.“
Jak jste se o situaci dozvěděli?
„Měli jsme se vracet v neděli. V sobotu dopoledne jsem ještě volala mamince a plánovala, jak ji příště vezmu do Dubaje s sebou... Pak jsem se vrátila na lehátko a synové mi řekli, že slyšeli nějaké otřesy a rány. A už hledali informace... Říkala jsem si, proč zrovna Dubaj? V sobotu v noci, přesně v 0:36, přišel na mobil extrémně hlasitý zvuk místního varování. Je to něco příšerného, co vás okamžitě probere. Mobil se rozsvítí, začne řvát jako siréna a objeví se varovný vykřičník s pokyny v arabštině a angličtině.“
Zvuk, který tahá za uši...
„Přesně tak. Vláda to má skvěle zajištěné – informují každého, kdo je v zemi. Pokyn zněl: »Odeberte se do místnosti bez oken.« Takže jsme v pyžamech popadli věci, já si vzala ledvinku s pasy, klukům dala do ruky vodu a šli jsme. Hotely samozřejmě nemají klasické kryty, tak jsme skončili na chodbách a později v lobby. Tam se sešel celý hotel. Všichni byli rozklepaní, takový strach jsem dlouho nezažila. Než jsme šli spát, viděli jsme na nebi světlice a záblesky. Odborníci nás uklidňovali, že mají výbornou protivzdušnou obranu a že jde o střely zneškodněné jejich »ochranným deštníkem«. Pár střepin sice na Dubaj dopadlo, ale v tu chvíli nás personál v lobby uklidňoval. Byli naprosto profesionální a klidní, což nám velmi pomohlo.“
Jak dlouho jste v lobby zůstali?
„Asi půl hodiny. Pak nám řekli, že se můžeme vrátit na pokoje, ale máme se držet dál od oken. Postele jsme si tedy odsunuli a už jsme samozřejmě neusnuli. Hlídala jsem děti a bála se, aby se nám nevybily mobily a nepřeslechli jsme další varování. Ráno ale vypadalo jako normální den. Bazény i restaurace fungovaly, tak jsme se přesunuli k letišti, i když náš let byl již zrušen.“
Věděli jste to přímo od dopravce?
„Ano, informace o zrušení už byla v systému. Nechtěli jsme ale nic nechat náhodě, tak jsme se ubytovali v hotelu poblíž letiště, abychom mohli okamžitě reagovat, kdyby se provoz obnovil... Situace na Palmě (poloostrov Palm Jumeirah, pozn. red.), kde jsme byli předtím, byla neklidná. Byly tam cítit otřesy a na hotel Fairmont dopadla střepina. Bála jsem se, aby přístup na Palmu někdo neodřízl, což by způsobilo dopravní komplikace. Raději jsme se tedy přesunuli do centra.“
Podnikatelka Petra Řehořková po dovolené hrůzy v Dubaji: Několik nocí jsem nespala, zvuk alarmu už nechci nikdy slyšet! Petr Macek
A co praktické věci, jako jsou finance. Kdo hradí ty dny navíc?
„Vše jsem si hradila sama, včetně nové letenky. Ubytování nám skončilo a za zrušené lety sice dostaneme peníze zpět, ale na místě platíte hotově. Slyšela jsem, že Abú Zabí hradí turistům pobyt, dokud neodletí. V Dubaji nám v hotelu řekli, že pokyn zatím nemají, ale máme si schovat účtenky pro případnou budoucí refundaci. Pro rodiny, které jedou finančně »na dřeň«, to musí být existenční krize, zvlášť když ceny letenek teď letí astronomicky nahoru – klidně i na 80 tisíc za osobu.“
Vy jste letenky sehnala za kolik?
„Podařilo se mi ji sehnat za třináct tisíc korun na osobu, což bylo v dané situaci štěstí. Pomohli mi lidé z Prahy, kteří to hlídali online. Také jsem byla v kontaktu s lidmi z okolí pana premiéra... Chtěla jsem vědět, zda mají lidé skutečně jezdit do Ománu, jak se psalo, aby tam s dětmi nečekali desítky hodin bez jistoty odletu.“
Jak proběhl váš kontakt s panem premiérem?
„Patrik Nacher mi poslal číslo na jeho asistentku, na kterou jsem se obrátila, protože jsem chtěla pomoci těhotné mamince s autistickou holčičkou. A po chvíli mi volalo neznámé číslo a tam se ozvalo: Tady Babiš! Že prý řeší tu autistickou holčičku a ptal se na podrobnosti. Vím, že se paní dostala domů prvním letadlem.“
Cesta domů byla nakonec oklikou?
„Letěli jsme se Smartwings přes Saúdskou Arábii s mezipřistáním v egyptské Hurghadě kvůli tankování. Posádka byla skvělá. Kapitán nám řekl, že poletíme v nižších hladinách a budeme trochu kličkovat, abychom se nelekli. Když jsme přistáli v Egyptě, věděla jsem, že jsme v suchu.“
Těsně před odletem vás ale prý vyděsily další výbuchy?
„My jsme už byli odbavení, dvě stovky lidí, a konečně se objevilo naše letadlo. Koukali jsme na něj jako na smilování boží. Ale ve chvíli, kdy jsme už nastupovali, přišel nám na mobily ten alert – ten neskutečný, hrozný zvuk, kterého jsme se všichni báli. Úplně všichni, i chlapi, měli slzy v očích. Rozeběhli jsme se po tom prázdném letišti se schovat. Schovávali jsme se na terminálech, kam to jen šlo, třeba pod takové stříšky. Koukali jsme nahoru, co se děje... Byli jsme tak vylekaní, že nás vyděsil i zvuk, když se rozjel dopravní pás na kufry. To bylo strašné. Maminky držely malinké plačící děti v náručí a my vůbec nevěděli, jestli odletíme. Kufry a posádka už byly v letadle, ale my jsme stáli v šoku před ním.“
