Po srážce s metrem přišel o nohu i domov. Dnes prodává Nový Prostor a sní o návratu do běžného života

Mnozí si Nový Prostor spojují jen s prodejci stejnojmenného časopisu na ulici. Podle ředitelky organizace Kateřiny Hrubé je to ale jen špička ledovce. „Naším hlavním cílem je začleňovat lidi z ulice zpět do života. Časopis je nástroj, ale za ním je spousta systematické práce,“ vysvětluje. Každý prodejce má svého klíčového sociálního pracovníka. Společně si stanoví konkrétní cíl, ať už je to bydlení, řešení dluhů, zdravotní péči nebo návrat do práce. „Nikoho nesoudíme. Otevřeme dveře každému a hledáme řešení jeho situace,“ říká Hrubá.

Lukáš dřív pracoval ve stavebnictví, sportoval a žil běžný život. V roce 2023 se ale v nočních hodinách dostal do potyčky ve stanici metra. Spadl do kolejiště, zasáhl ho elektrický proud a zůstal tam ležet. „Probudil jsem se až v nemocnici po amputaci nohy,“ popisuje stručně. Po propuštění z nemocnice v roce 2024 neměl kam jít. Skončil na ulici a marně hledal práci. Právě tehdy se doslechl o možnosti stát se prodejcem Nového Prostoru. „Pomohlo mi to žít důstojněji. Je to zdroj příjmu, ale i komunita,“ dodává.

Aktuální číslo časopisu Nový Prostor stojí 80 korun, z toho 40 korun jde přímo prodejci. „V létě jsem byl schopný prodat třeba 25 kusů denně. V zimě je to deset, jedenáct. Záleží, jestli je před výplatou nebo po ní,“ popisuje Lukáš realitu ulice. Přiznává, že zpočátku bojoval se studem. „Řešil jsem, co lidem říkat. Musel jsem si vytvořit vlastní styl,“ usmívá se. Zajímavé podle něj je, že často pomohou ti, od kterých by to člověk nečekal. „Mnohem častěji si časopis koupí a ještě přidají něco navíc lidé, kteří sami nepůsobí nijak movitě. Naopak ti dobře oblečení, na kterých je vidět, že nemají hluboko do kapsy, nekoupí nic,“ vypráví.

4200 kilometrů pěšky přes poušť i zasněžené hory. Patrik prošel slavnou Pacifickou hřebenovku

Každý nový klient a budoucí prodejce si po příchodu do Nového Prostoru spolu s organizací stanoví cíl, na kterém pak krok po kroku systematicky pracuje. Pro Lukáše je to vlastní bydlení. V současnosti žije na ubytovně, od propuštění z nemocnice prošel i dvěma azylovými domy. „Nikde jsem nevydržel déle než půl roku. Stav azyláků je upřímně katastrofální,“ říká.

S tím souhlasí i sama Kateřina Hrubá, která v rámci své práce několik takových zařízení navštívila. „V azylových domech jsou přísná pravidla a člověk tam může být maximálně rok. Neustále se přesouvá. Nikdy nemá domov. Když jsem navíc viděla, jak to tam vypadá, běžel mi mráz po zádech. Špinavé matrace, skvrny od štěnic, zima, netěsnící okna. Byla jsem tam v kabátu, dvou svetrech a funkčním triku a klepala jsem se zimou,“ popisuje. Přitom právě bez stabilního a důstojného bydlení je podle ní návrat do běžného života pro lidi v nouzi téměř nemožný.

Bezdomovci nebudí lítost

Řídit neziskovou organizaci není jednoduché ani finančně. Obzvlášť, když se zaměřuje na tak „nepopulární“ skupinu, jako jsou lidé bez domova. Hrubá otevřeně přiznává, že shánění partnerů bývá náročné. „Často cítím, že nás firmy neberou jako rovnocenného partnera. Vyjednávají podmínky, přemýšlí, jestli to není příliš kontroverzní. Nakonec často raději podpoří matky samoživitelky, seniory nebo hendikepované. To je samozřejmě v pořádku, všechny ty skupiny pomoc potřebují. Ale lidé bez domova nevzbuzují tolik sympatií, jsou stále na okraji zájmu,“ vysvětluje.

"Kvůli fotbalu byly mé šance na otěhotnění minimální," přiznává bývalá profi hráčka Gabriela Šlajsová

Organizaci proto drží nad vodou i drobní dárci, tedy ti, kteří si kupují časopis, předplatné nebo vouchery na konkrétní pomoc. Dokonce lze přispět i vybranému prodejci. „Lidé nám volají, že chtějí přispět „svému“ prodejci třeba na ubytovnu. To je krásné,“ říká ředitelka.

Práce v Novém Prostoru změnila i ji samotnou. „Naučila jsem se víc si vážit obyčejných věcí. Nic není samozřejmé. Dnes se na lidi bez domova dívám s mnohem větším respektem než dřív. Možná to zní jako klišé, ale vážně se dnes raduji z každého dne a z toho, co mám, i když to je pro mnohé samozřejmost,“ zamýšlí se.

Raduje se i Lukáš, dobře si totiž uvědomuje, že tu už dávno nemusel být. „Jsem nesmírně rád, že žiju. Samozřejmě vím, že spousta lidí srážku s metrem nepřežije. Já se tím nějak prokousal a jsem tady. Ale od té doby každý den řeším, jak se vrátit mezi normální lidi. Chci mít bydlení a jednou si i obnovit živnost. Vím, že to bude trvat, ale věřím, že se to podaří,“ uzavírá s optimismem.