Livia Klausová v dokumentu i knize odhaluje svůj život: Manžela jsem ke svatbě dotlačila!

Paní Livie, setkáváme se při příležitosti, kdy o vás vzniká několik zásadních projektů. Vychází knížka o vašem životě a do kin 12. března zamíří také celovečerní dokumentární film. Jak se stalo, že se tyto projekty sešly takto najednou?

„Člověk dospěje k určitému, řekla bych, seniorsky důležitému věku. Celé to zřejmě odstartovaly mé osmdesátiny a s nimi spojené diskuse o tom, co obnáší život po boku politika, role první dámy nebo velvyslanecká mise. Všechny tyto etapy se zkrátka přirozeně propojily.“

Když vás oslovili, bránila jste se? Měla jste ostych, nebo jste do toho šla rovnou?

„Ostych není to správné slovo, ale velmi jsem se bránila. Je nesmírně těžké, když jednoho dne někdo přijde s tím, že máte rekapitulovat svůj osud, ohlížet se zpět a sdělovat to ostatním. Člověk, který život žije a nemá ho zdokumentovaný hodinu po hodině, si uvědomuje, že některé etapy ho ovlivnily více, jiné méně. Některé vzpomínky jsou smutné, jiné naopak krásné. Bránila jsem se hodně. I při natáčení dokumentu se člověk stále snaží být aktivní – v diáři nemám prázdná okénka a každý den přináší povinnosti, příjemné i vážné. Představa, že budu trávit čas vzpomínáním na to, co a jak bylo, a přitom vím, že si na vše stejně nevzpomenu, byla složitá.“

Také se říká, že mnoho věcí je nepřenosných, vlastně nesdělitelných. Že se dají divákovi jen těžko vysvětlit tak, aby je úplně pochopil.

„To říkáte moc hezky. I v průběhu natáčení vás napadá: ‚Proč v mém životopise není zmínka o tom, jak jsme stoupali na Grossglockner? Proč je tam zrovna tato část a chybí ta, kdy jsem chodila do Dismanova souboru?‘ Život se nedá vměstnat do žádného, byť sebezdařilejšího dokumentu. Navíc váš osud mapuje spousta lidí, z nichž každý zná jen určitou výseč. Tvůrce dokument vytvoří podle vlastní vize, vy sami ho vyrobit neumíte, jste jen jeho součástí.“

S kým jste psala knížku a s kým točila dokument? V jakých momentech jste k nim pocítila důvěru?

„Pokud jde o dokument, tým z televize Prima mě přesvědčil velmi rychle. Někdy při setkání stačí pár minut a víte, že je tam souznění. Někdy vás člověk dostane hned prvními dvěma otázkami. Pak má rozhovor úplně jiný charakter, protože s tím člověkem chcete mluvit a řeknete mu mnohem víc. Knížku jsem psala s Pavlínou Wolfovou. Byl to pro mě šok, když s tím nápadem přišla. Bylo zajímavé tvořit s někým, komu bych mohla být maminkou – s někým z úplně jiné generace. Zajímaly mě její otázky, i když jsem si kolikrát říkala: ‚Takhle ne, takhle to nebylo.‘

Klaus pradědečkem: Pravnučku přivezli z porodnice! Klausovi mají 10 vnoučat, Pavlovi pět

Měla jste nějakou „třináctou komnatu“, kam jste ji nepustila?

„To si člověk neurčuje, to prostě má. U krátkého rozhovoru si řeknete: ‚Tohle raději ne.‘ U delšího už je z druhé strany patrné pochopení; víme, kdy si můžeme říct víc a kdy je lepší od tématu trošku upustit a posunout se jinam.“

Býváte nostalgický typ, nebo se spíše díváte do budoucna?

„Nikdy jsem si takovou otázku nekladla, ale myslím, že jsem spíše člověk přítomnosti. I když mám v životě okamžiky, které by možná patřily do třinácté komnaty, nejsou to věci, ke kterým bych se upínala. Žiji pro dnešek a kousek zítřka.“

Radila jste se o dokumentu nebo knize s manželem? Třeba abyste neprozradila nějaké státní tajemství…

„Všechny věci jsem na manžela prozradila už dávno! Ale o dokumentu jsem se s ním neradila. Diskutovala jsem často s paní ředitelkou našeho nadačního fondu, Kamilou Kryštofovou, která mě vlastně přemluvila, aby dokument vznikl.“

Na které své životní období vzpomínáte nejraději?

„To jsou ty nejtěžší otázky – jako co máte nejraději nebo kdo je váš nejoblíbenější skladatel. Nemám vyhraněné období. Měla jsem úžasné dětství, pocházím z velké rodiny. Bylo spojené méně se sportem a více s literaturou a uměním. Jako malé holčičky jsme se přihlásily do sboru pana profesora Kulinského a po roce do Dismanova rozhlasového souboru, jehož členkami jsme byly až do patnácti let. Krásné mládí, školy... A vezmu-li život k dnešku, kdy mi bude brzy 83 let, tak velmi příjemné období bylo, když děti dospěly a uplatnily se v životě. Mají vlastní rodiny a vy sklízíte ovoce celoživotní práce. Máte pocit, že už vám nic strašného nehrozí. Ale ono hrozí vždycky, protože nikdy nevíte, jaké bude zdraví vaše nebo vašich blízkých. Nikdy nevíte, kdy se v rodině někdo rozvede – což se u nás také stalo. Přesto to období bylo krásné.“

Co vám dali rodiče do vínku?

„Zní to jako klišé, ale nejdůležitější byly dvě věci: láska a bezpečí. Tatínek umřel, když jsme byli malí, ale na maminku a její životní moudra vzpomínám často. Jedno z nich zní: ‚V nejlepším přestat.‘ To platí i pro velké věci. Když budujete kariéru nebo sportujete, musíte vědět, kdy skončit. Jsou profese, kde odejdete ctěn a milován, a jsou profese, kde odejdete zašlapán. Takže – v nejlepším přestat.“

Co vás vedlo při výběru povolání?

„Byl to můj profesor Kamínek, který učil zeměpis a astronomii. Astronomii jsme tehdy měli jako samostatný předmět! Původně jsem chtěla být učitelkou, ale on mě ovlivnil tak, že jsem v době, kdy se nikam nedalo vycestovat, začala studovat zahraniční obchod. Byla jsem vzorná studentka skoro se samými jedničkami a na vysoké s červeným diplomem. Nemusela jsem se doma učit, stačilo dávat pozor v hodinách. Například jedničku z astronomie jste mohl dostat jen tehdy, když jste profesorovi položil otázku, na kterou neuměl odpovědět. Hledali jsme v knihách a encyklopediích, internet tehdy neexistoval.

S Václavem Klausem jste se seznámili v roce 1962. Čím vás upoutal?

„Poprvé jsme se uviděli na podestě Vysoké školy ekonomické, kde jsme se oba chystali na nepovinnou španělštinu. Václav Klaus tam stál obklopen hroznem naslouchajících studentek. Já byla v tom hroznu. Upoutal mě projevem, výřečností a přirozenou autoritou. Byl o dva roky starší. Na tu první hodinu španělštiny jsme nakonec nedošli – místo toho jsme šli na procházku kolem hlavního nádraží, kde tehdy byl jeden z nejhezčích pražských parků s jezírkem a kachničkami. Brali jsme se až po šesti letech. Pořád se to nikam neposouvalo, tak jsem mu řekla, že jestli z další cesty nepřiveze prstýnek, vezmu si doktora Jaroše. Další rok zase nic, tak jsem chtěla na prstýnky vyrýt rok, ve kterém se vezmeme. Byl to rok 1968.  Konkrétní datum svatby jsme si tam už po srpnových událostech nenechali vyrýt.“

Pamatujete si, tak jako mnoho lidí vaší generace, jak jste prožívala 21. srpen 1968?

„Úplně přesně, od rána. V šest mi volala kamarádka, jejíž manžel pracoval na letišti. Byl to šok! Bydleli jsme na Vinohradech, muž byl tehdy v Rakousku. Šla jsem Vinohradskou ulicí do práce kolem rozhlasu a pamatuji si ty vystřelené náboje, které jsem sbírala pro své děti, které jsem ovšem tehdy ještě neměla. Před Ekonomickým ústavem už stály tanky. Diskutovala jsem s vojáky, byli to naši vrstevníci. Nebyl to strach, spíše nevěřícnost, že se to skutečně děje. Emigrace mě nenapadla. Byla jsem potom na studijním pobytu  v Amsterdamu a můj muž na Cornellově univerzitě v USA, ale ani jednoho z nás nenapadlo se nevrátit.

Václav Klaus ve Varech: Exprezident dorazil jen na skok. Livia vynesla hůlku od Bartošky

Dvě osobnosti dění 1968 – Dubček a Palach. Jak jste je vnímala?

„Dubčeka jsme vnímali jako symbol, ale u nás doma byl stále brán jako komunista, byť s poctivějším smýšlením. Jan Palach byl pro nás studenty šok. Jeho čin vyjadřoval absolutní beznaděj, ale představa, že se tímto způsobem dá svět změnit... té jsem nevěřila.“ 

Potom přišla normalizace – čelila jste i vy nějakým překážkám v práci?

„Soustředili jsme se na rodinný život, narodily se nám dvě děti, což byla naše ochranná hráz. Věnovali jsme se rodině a chalupě – byl to únik. Věřila jsem však, že se to jednou musí změnit. 

Kdy jste poprvé zaznamenala jméno Václava Havla?

„Jméno Václava Havla jsem zaznamenala brzy – v divadle a poté v Ekonomickém ústavu, když se sbíraly podpisy na jeho propuštění a já se podepsala.“

Jak vzpomínáte na rok 1989? 

„Náš starší syn u toho byl se vším všudy. Přišel domů a řekl: ‚My mladí jsme  udělali, co jsme mohli, a co uděláte vy?‘ To je pro nás 17. listopad. Celé to období bylo fascinující a nesmírně emotivní. Pocit sounáležitosti všech, kteří stáli na náměstích, byl nepopsatelný.“

Váš manžel byl klíčovou postavou ekonomické transformace. Vy jste v té době nebyla jen jeho podporovatelkou, ale plnohodnotným odborným partnerem. Radili jste se spolu?

„To je dobrá otázka. Musím říct věc, kterou mnoho lidí neví nebo nedoceňuje. V prvních nekomunistických vládách byli ekonomové, kteří se na pád systému připravovali celý svůj profesní život. V Ekonomickém ústavu Akademie věd sice nebylo možné propagovat ‚buržoazní teorie‘, ale bylo možné je studovat a kritizovat – můj muž tam vedl semináře ekonomie. Společně jsme redigovali knihu o nositelích Nobelovy ceny za ekonomii. Autorský kolektiv tvořili ekonomové, kteří se po revoluci stali ministry. Můj muž se mě ptal na všechno, pozorně poslouchal, ale rozhodoval se vždycky sám.

Co je pravdy na rivalitě Klaus versus Havel?

„Média leccos nafouknou. Měli rozdílné názory, ale byli schopni spolu normálně mluvit, diskutovat a na podstatných věcech se dohodnout, což dnes není samozřejmostí. Můj muž nemá osobní animozitu. Vždy se hádal o věc až na dřeň, ale nikdy to nebral osobně. Proto my ženy nemůžeme do politiky – kdyby mi někdo udělal to, co se v politice děje běžně, už bych mu ruku nepodala. Můj muž ano. On ví, že politika je těžké řemeslo, ve kterém musíte být vnitřně silný a mít jasnou vizi pro svoji zemi.“

A jak těžké je být první dámou?

„Je to ještě mnohem těžší, než si myslíte. Znamená to vytvářet zázemí.“

Současná první dáma iniciovala, aby tato role byla placená. Co vy na to?

„Já si to nemyslím. První dáma není volená funkce; to by se musel volit manželský pár. Pokud je můj muž vynikající chirurg, také nejsem placena za to, že ho podporuji. Co by se však mělo vyřešit, je například započítávání této doby do důchodu. To platí hlavně pro manželky velvyslanců, které mají spoustu povinností na velvyslanectví a které často obětují vlastní profesi, protože v řadě zemí nemohou pracovat.

Máte nějaké setkání, které nosíte v srdci?

„Nejde vybrat jediné. Takových setkání bylo bezpočet. Takže jen namátkou – setkala jsem se s americkými prezidenty, Bushem starším i mladším, Clintonem i Obamou, japonským císařem i královnou Alžbětou. Obrovské charisma měl mexický prezident Salinas. V dokumentu hovoří mnoho osobností, včetně kardinála Dominika Duky. To je krásná vzpomínka – byl velmi lidský a náš vztah byl přátelský, znal i naše vnuky.“

Povězte mi o vašem nadačním fondu.

„Založili jsme ho v roce 2003, když se manžel stal prezidentem. Nechtěli jsme jen vozit plyšáky do dětských domovů. Chtěli jsme, aby děti z ústavů měly lepší startovní čáru při vstupu do dospělého života. Projekt se jmenoval Startovné do života. Spočíval v tom, že dítě od 14 let dostalo svého opatrovníka – mohl to být učitel, soused nebo příbuzný. Hledali jsme někoho, kdo by byl jako „přísný rodič“, motivoval dítě ke vzdělání a k jeho dokončení. Dohlížel také na bankovní účet dítěte. Další projekt byl pro seniory. Obeslali jsme je anketou a čekali, že si budou přát příspěvky na léky. Mýlili jsme se. Oni chtěli být součástí moderní doby, chtěli internetové bankovnictví a počítače, aby nebyli vytrženi ze společnosti.“

A vaše éra velvyslankyně na Slovensku?

„Byla to jedna z mých nejkrásnějších životních etap. Konečně jsem tam byla sama za sebe. Většina lidí ani netušila, že mám stejné vzdělání jako můj muž. Musela jsem se v sedmdesáti letech znovu hodně učit a poctivě jsem se připravovala na ministerstvu zahraničí. Být velvyslankyní na Slovensku mělo pro mne zvláštní kouzlo. Mohla jsem poznat zemi, kde jsem se narodila, ale žila pouze první dva roky života, a mohla jsem porovnat, v čem jsme si s Čechy podobní a v čem jsme jiní.“

Co pro vás znamená rodina?

„Nejvíc. Budování rodiny je krásné a náročné zároveň. Nakonec ale stačí to nejdůležitější: vidět se, mluvit spolu a moci se obejmout.“