Zahrada umístila karakaly do venkovní expozice poté, co je více než rok chovala v zázemí. Původně měly být kočky podle mluvčího Filipa Maška v pražské zoo dočasně, zamířit pak měly do jiné zoologické zahrady. Ta je ale nakonec nepřijala, a tak je trojská zahrada ponechala u sebe. Karakalové se vrátili do stejné expozice, ve které byla v minulosti odchována tři mláďata. Mladý pár by tak na úspěšný chov mohl brzy navázat, uvedla zoo.
Lidé tyto šelmy poznají podle výrazných rysích štětiček na uších. „Přes tuto podobnost však karakal k rysům nemá bližší vazbu a řadí se do příbuzenské linie ,zlatých koček' z afrického kontinentu,“ sdělil kurátor savců Pavel Brandl. Na rozdíl od rysů, kterým štětičky rostou ze špičky ucha, karakalům rostou z celé zadní plochy ušního boltce. Velké boltce slouží k hledání kořisti i vzájemnému dorozumívání.
Karakal je středně velká kočkovitá šelma, která vyniká svou mrštností a rychlým během. Dorůstá hmotnosti až kolem 20 kilogramů a dokáže se pohybovat rychle i v náročném balvanitém nebo skalnatém terénu. Zadní tlapy má opatřené chlupovými polštářky, které mu umožňují pružný odskok a rychlý start při lovu. Výskokem až do tří metrů dokáže chytit ptáka přímo v letu a loví i těžko polapitelné damany.
Mláďata samice po porodu odchovává většinou v opuštěné noře dikobraza nebo v jeskyni. Zhruba v pěti měsících mláďatům naroste stálý chrup a začínají se od matky osamostatňovat, sourozenci se ale mohou držet pospolu i dalších několik měsíců. Dříve se karakalové vyskytovali přes jižní a západní Afriku až po západní Indii, dnes je jejich areál rozšíření omezenější. Pro farmáře často představují takzvanou škodnou.
