Když se řekne boomer, jakou máš první asociaci?
Rozhodně to pro mě není nic negativního. Věk na to sice ještě nemám, ale duševně si občas jako boomer připadám. V pětatřiceti jsem tak jednou nohou boomer. Vždycky jsem si rozuměl spíš s lidmi mnohem staršími než já, takže jsem možná boomer od narození.
Jaké máš rád filmy?
Můj vkus se dost mění. Hodně mě ale vychovala videotéka u babičky s dědou. Měli videorekordér a všechno si nahrávali a poctivě katalogizovali – v notýsku bylo napsané: jednička Star Wars, dvojka Terminátor 2 a tak dál. Doma jsem se na televizi moc dívat nemohl, chodil jsem brzy spát. U babičky jsem si ale vždycky mohl vybrat film – a to pro mě bylo jako jít do kina. Byly to hlavně americké blockbustery – Schwarzenegger, Stallone, Star Wars, Vetřelec. A Vinnetoua jsem miloval. Takže v tomhle jsem boomer úplně stoprocentní.
Kolik bylo v té videotéce titulů?
Třeba tři sta. A byly tam i české klasiky – Marečku, podejte mi pero!, Slavnosti sněženek, Hoří, má panenko. To jsou věci, které tě v určitém věku formují navždy. Ať jsi kdekoliv na světě, pustíš si to a cítíš domov.
Z těch starších filmů – je nějaký, který je pro tebe jako pro herce škola?
Z českých věcí je to všechno od Formana, to bude vždycky jistota. Nebo filmy s Rudolfem Hrušínským. Ta stará garda. Vesničko má středisková je nepřekonatelná. Hodně rád mám i film A bude hůř podle románu Jana Pelce, který natočil Petr Nikolaev. Je černobílý a často ho pouštím kamarádům ze zahraničí jako ukázku českého filmu.
A ze zahraničních?
Z babiččina archivu jsem asi nejvíckrát viděl Star Wars: Epizoda IV – Nová naděje. A Vetřelce 2 jsem zbožňoval. Strašně jsem se u toho bál a pak šel do družiny a hrál si na to.
Když jsi dostal nabídku na film Bratři, znal jsi příběh bratrů Mašínů?
Znal jsem ho docela dobře. Když přišel Tomáš Mašín s tím, že by nás chtěl s Oskarem obsadit, měl jsem jasno, že to byli hrdinové. Samozřejmě jsem slyšel i druhou stranu, ale jak říkal Werich – s hloupostí se bojovat nedá. Mluvil jsem s Josefem Mašínem, s vnukem Milana Paumera i s dalšími lidmi, kteří to zažili. A často pak slyšíš jen dezinterpretace kolující po sociálních sítích.
Takže jsi neváhal?
Nesouhlasím se vším, co Ctirad ani Josef Mašín udělali. Ale heroismus celé té věci jim upřít nelze. Když se pět kluků postaví totalitnímu režimu, zaslouží si respekt. Narodili se do represivního systému a chtěli jen svobodu. Kdyby komunisté lidem nezakazovali odejít ze země, nebylo by o čem mluvit.
Byla pro mě čest hrát Ctirada Mašína. Neváhal jsem ani chvíli. Možná už nikdy nenatočím něco tak akčního a zároveň historicky významného. Fyzicky jsme si sáhli na dno – běhali jsme bez bot, brodili řeky, byli podchlazení. Ale ani to nebyl zlomek toho, co zažili oni.
Jsi s výsledkem spokojený?
Ano. Jen je pro mě těžké dívat se na sebe s odstupem roku. Vidím chyby, automatické reakce, které bych dnes už udělal jinak. Herectví je podle mě nekonečný proces odnaučování se věcem, které má člověk zažité.
Stalo se ti to i jindy?
Velká výzva to byla u Krále Šumavy. Podobné období, odbojová skupina – a zároveň existuje původní film Karla Kachyni, který byl komunistickou propagandou. Bylo důležité udělat Bohumila Hasila jinak než Ctirada Mašína. Myslím, že se to povedlo. Bratry jsem od premiéry viděl několikrát a myslím, že na ten film budu pyšný celý život.
Jan Nedbal s krásnou přítelkyní: Ani jeden nepodcenil outfit! Markéta Reinischová, Daniel Kristl
Točilo se to v době, kdy jste s Oskarem bydleli spolu?
Ano.
Byl to záměr?
Ne, to vůbec nebyl záměr. My jsme se měli rádi už předtím. Pak se odstěhoval můj spolubydlící, Oskar to měl taky trochu divoké, tak jsem mu nabídl, ať jde ke mně. A krátce nato nám Tomáš řekl, že budeme hrát Mašíny. Pro nás to byl skoro signál z vesmíru.
Pak přišel covid a my jsme si nakoupili činky a celé dny jsme doma makali jak blázni. Vařili jsme si, jedli spolu, nastavili si režim. Říkali jsme si, že teď nesmíme pít ani kouřit, že musíme jen cvičit a jíst. Hlídali jsme se navzájem, aby nikdo nikam zbytečně nechodil a drželi jsme disciplínu.
Bylo to hodně bratrské období. Myslím, že ti život dá správné lidi i situace ve chvíli, kdy jsi na to připravený a otevřený.
Honzo, proč ses vlastně stal hercem? Byla to touha od dětství?
Ne, vůbec. Nebyl jsem typ, který by někde vystupoval. Spíš naopak – byl jsem takový otloukánek. Stříhala mě máma, vypadal jsem hrozně a dost jsem si to odnášel. Šikanovali mě, neuměl jsem se moc prát, ale pral jsem se často, protože když už na mě někdo nastoupil, tak jsem se nedal a byl jsem drzý. Šel jsem na zdravotnickou školu, protože mi nešla matematika. Chtěl jsem být záchranář u horské služby. Hodně jsem lezl, jsem z Děčína a tam jsou skály všude – celé město je vlastně jeden lezecký park. Jako malí jsme jezdili do Dolomit, chodili po horách a říkal jsem si, že tohle je práce, kterou bych chtěl dělat. Přišla mi strašně silná. Tím, že mi nešla matematika a různé vědy, jsem si říkal, že zdrávka je dobrá volba – naučím se první pomoc, něco o nemocnici, to se vždycky hodí. Tak jsem ji dodělal. A DAMU přišla až mnohem později.
Kolik vás bylo na zdrávce kluků?
Málo. Teď už nevím, ale jeden ročník jsem opakoval, protože jsem tam moc nechodil. Nejdřív jsme byli tři kluci ve třídě a pak jsem byl sám mezi samými holkami. A upřímně – holčičí kolektiv umí být dost tvrdý.
To není zlé, ne?
To je to nejhorší, co se ti může stát. Nechci, aby to vyznělo sexisticky, nechci se dostat do nějaké pitomé uličky, ale kdybych měl srovnat klučičí a holčičí kolektiv, tak ten holčičí je fakt extrémně hostilní i pro ty holky, které si jdou fakt strašně po krku. Ale do té školy jsem si spíš chodil číst, do toho jsem měl nějaké kapely a s nimi místo školy zkoušel.
A kdy nastal ten zlom, že sis řekl, že chceš hrát?
Já jsem si to vlastně nikdy vědomě neřekl. Začalo to jako vtip. V Děčíně vyšel v týdeníku Princip inzerát na konkurz do Romea a Julie, který se měl dělat s dánskou školou jako výměnný projekt. Kapuleti měli být Dánové, Montekové Češi. Šel jsem tam s kamarádem ze zdrávky s tím, že si uděláme srandu, že tam přijdeme, budeme dělat blbce a zase odejdeme.
Nakonec jsem dorazil sám, protože on se bál. Přečetl jsem balkonovou scénu, oni mi řekli, že se ozvou – a za tři dny přišla zpráva, že budu hrát Romea. A už nešlo vycouvat. Jednak bych vypadal jako srab, jednak mě to začalo strašně bavit.
Objevil jsem něco, co mi najednou šlo a co jsem chápal víc než cokoliv předtím. Měl jsem pocit, že jsem v tom doma. Bylo to, jako když objevíš schopnost, o které jsi do té doby nevěděl. Navíc jsem si tehdy procházel těžkým obdobím v osobním životě, takže to pro mě byl silný ventil.
Tehdy jsem objevil i terapeutickou hodnotu herectví. A myslím, že to ve mně zůstalo dodnes – někdy se do práce schovávám, utíkám si tam před svými věcmi. Teď mám hodně práce a velkou zodpovědnost, což mi vlastně vyhovuje. Možná to není úplně zdravé, ale funguje mi to.
Jak dopadlo to představení?
Mělo velký úspěch, hráli jsme i v Dánsku. Kvůli tomu jsem si dokonce posunul maturitu. A když to celé skončilo, neuměl jsem si představit, že už bych to nikdy nedělal. Věděl jsem, že se tomu chci nějak přiblížit, a jediná cesta byla zkusit školu.
Přihlásil jsem se na DAMU. Nikdy jsem se tak nebál. Dostat se tam bylo najednou naprostou prioritou. Měl jsem v hlavě jasný scénář: když to nevyjde, vrátím se do Děčína a je konec. Tam prostě moc možností není – můžeš jít dělat do fabriky, do supermarketu, nebo začít smažit a na sny se úplně vykašlat. Takže jsem měl obrovské štěstí, že mě vzali.
A když ses tam dostal, bylo jasno?
Úplně mi to změnilo život. Najednou jsem věděl, kam patřím. Přijel jsem z prostředí, které bylo úplně jiné – řekněme drsnější. Najednou jsem byl mezi lidmi, kteří byli umělečtí, přemýšliví, intelektuální. To jsem do té doby neznal.
Škola mě hodně formovala. A zásadní byla vedoucí ročníku Petra Tejnorová. Kdyby mě nepřijala, můj život by vypadal úplně jinak.
Etabloval ses tedy rychle a začaly chodit nabídky?
Vůbec ne. Na škole je člověk v bezpečí, ale jakmile vyjdeš ven, nikdo o tobě neví. Najednou jsi jeden z mnoha absolventů a musíš si práci vybojovat.
Odjel jsem ještě na Erasmus do Norska, dělal hudbu k divadelnímu představení, hrál tam a nakonec tam zůstal dva roky. Po návratu jsem dodělal státnice a pak dlouho chodil na castingy, konkurzy a bral různé brigády, pracoval i za barem.
A pořád jsi věřil, že budeš hrát?
Dal jsem si hranici – pokud se do třiceti neuživím herectvím alespoň na nějaké důstojné úrovni, skončím. Měl jsem zkušenost ze severu, žil jsem na Islandu, měl jsem tam partnerku, bylo mi tam dobře. Říkal jsem si, že se naučím islandsky a budu dělat třeba horského průvodce nebo vodit lidi na ledovce.
Jak se to tedy zlomilo?
Zlom přišel za covidu. Předtím jsem natočil minisérii Božena, film Zpráva a seriál Herec. Když přišla pandemie a nebyla práce, dělal jsem skladníka, abych měl na nájem.
Pak přišla nabídka na seriál Sestřičky. Byl jsem už unavený z pocitu, že je mi třicet a jsem jen další herec, kterému to nevyšlo. Bydlel jsem v bytě se šesti lidmi, měl průchozí pokoj a ani vlastní postel. Začínal jsem pochybovat sám o sobě.
A pak se to během jednoho měsíce všechno sešlo. Vyšla Božena, potom Herec, do kin šla Zpráva a já současně točil seriál. Z nuly jsem byl najednou všude. Jedno ráno jsem se probudil a měl dvacet tisíc sledujících na instagramu místo tří set. Bylo to opravdu ze dne na den.
Dal si hranici do třiceti. Málem skončil. Dnes patří k výrazným tvářím své generace. Jan Nedbal otevřeně mluví o pochybnostech, práci skladníka i o momentu, kdy se jeho kariéra během jediného měsíce otočila naruby. 🎧 Jak to bylo doopravdy? Dozvíte se v rozhovoru, který je k dispozici v audio i video podobě.
