Šéf Národního divadla Burian v Hráčích: Kecky a bágl do divadla? Oblečením vzdávám úctu!
Svět je moderní místo respektující rozdílnosti. Třeba i to, když chce jít někdo do divadla v teniskách. Proč je ale vhodnější se slavnostně naladit už při návštěvě skříně, vysvětlil v Hráčích režisér a dlouholetý generální ředitel Národního divadla Jan Burian.
Nářků na to, že si nejenom turisté, ale i Češi přestávají dávat záležet na tom, jak se na kulturní chvíle obléknou, je víc a víc. Stížnosti chodí i do Národního divadla, které se snaží situaci vysvětlovat a také na propagačních materiálech dávat na srozuměnou, že je dobré tónu chvíle přizpůsobit také oděv.
„Na druhou stranu – my nemáme žádný zákonný prostředek, jak někomu říct, když přijde v roláku a v džínech do divadla, že má jít domů a že mu vrátíme vstupné. Pokud není opilý, špinavý a nevykřikuje nějaké provokace, musíme tolerovat, že si ten člověk něco jiného vzít nechce, nebo dokonce ani nemůže,“ vysvětlil v Hráčích Burian.
Je součástí návštěvy se slavnostně naladit
Ten má samozřejmě na věc vlastní názor i postoj. „Jak říkal Ludvík Vaculík, a myslím si to i já, součástí návštěvy divadelního představení je taky to, že se na to vnitřně připravím, že se na to obléknu, že to je nějaký rituál, že se cítím slavnostně, že se na to naladím. K tomu to oblečení patří, protože i jím vzdávám úctu práci umělců a těm, kteří se se mnou v tom divadle sejdou,“ tvrdí.
Dodává, že třeba ve Spojených státech je to jiné – tam se prý ve stejném hledišti klidně sejdou kritik v džínách i bohatý podnikatel ve smokingu za desetitisíce dolarů. V Česku se na tohle ale nehraje. „U nás se lidé do jisté míry právem zlobí, že přijdou hezky oblečení, a vedle nich si sedne někdo div ne s báglem,“ uzavírá.
Šaty od ségry a boty od mámy jsou fajn
Nechce ale prý, aby panovaly představy, že jde o bytostný problém Národního divadla. Podle Buriana je prý důležité, když je z návštěvníka cítit respekt k divadlu i představení – a to, jestli má na sobě drahé slavnostní oblečení, anebo to nejlepší, co má k dispozici, jakkoliv skromné, už je absolutně vedlejší. „Taky třeba přijedou dvě školy třemi autobusy a jsou tam patnáctileté děti, jdou na druhou galerii a všichni mají aspoň bílou košili a tmavé kalhoty a k tomu kecky a holky mají šaty půjčené od ségry, boty od mámy a jsou rády, že se poprvé v životě nalíčily. A prožívají to a je to fajn. Lidi se většinou chtějí chovat slušně a hezky a to divadlo v tom sehrává pozitivní roli,“ uzavírá.
Do Prahy za kulturou, a ne za pivem
Podle Buriana se Národnímu divadlu, které existuje na čtyřech scénách, podařilo v posledních letech „vybrat“ výpadek způsobený covidem a také útlumem turismu z Číny, Japonska a dalších asijských zemí. Místo toho prý do Prahy klidně přijede parta kamarádů z Německa a střihne si v rámci výletu operu, balet i nějakou galerii. I proto si myslí, že by hlavní město mělo změnit strategii a místo na pivo lákat zahraniční návštěvníky na kulturu – podobně úspěšný přerod se podařil třeba Vídni.
A k tomu patří i nová divadla anebo projekt Vltavské filharmonie. „Poslední originální divadelní budova určená jenom pro divadlo byla postavená v roce 1907, to je vinohradské divadlo, protože dokonce Nová scéna z roku 1983 nebyla projektovaná jako divadlo. Na rozdíl od Brna nebo Plzně nebo i Ostravy, kde se divadla stavěla, má Praha v tomhle směru velké dluhy vůči svým občanům a vůči veřejnosti,“ míní původní profesí režisér, který dodnes učí na DAMU.
Dají půl důchodu, protože dávají přednost radosti
Na protiargument moderátorky, že někteří Pražané nejsou fanoušky projektu filharmonie za 16,5 miliard i kvůli tomu, že se hlavní město potýká s krizí bydlení a nedostavěnou infrastrukturou, Burian odvětil, že téhle teorii nevěří. A nevěří ani na to, že „vysokou“ kulturu vyhledávají jen lidé, kteří mají vysoké příjmy.
„Vidím spoustu lidí, kteří určitě nepatří do skupiny s nadprůměrnými příjmy, a stejně chodí do divadla. Vidím to podle toho, kolik lidí přichází na Divadlobraní, kdy dáváme masivní slevy. Vidím to na tom, co mají lidé na sobě. Vidím, kolik chodí do divadla mladých lidí, studentů, důchodců s vnoučaty odněkud ze Semil, kteří do toho dají půl důchodu, protože dávají přednost svému duchovnímu životu a radosti z toho, že jsou na světě, před plakáním, že by potřebovali lepší skříň,“ tvrdí nekompromisně.
„Do divadla chodili lidi, když měli jedno oblečení a dělali v Praze služky a sluhy. Chodilo se výhradně pěšky a divadlo bylo narvané. Také neříkali, že začnou chodit do divadla, až se stanou vlastníky činžáků,“ uzavírá historický exkurz a dodává, že podle něho naopak na kulturu kolikrát „kašlou“ lidé s vyššími příjmy, které příliš zaměstnává péče o vlastní majetek.
Z Moskvy přes Plzeň do Prahy
Jan Burian se narodil roku 1959 v Moskvě českým rodičům. Roku 1984 absolvoval obor režie na pražské DAMU. Od roku 1995 do roku 2013 šéfoval Divadlu J. K. Tyla v Plzni. Od roku 2013 je ředitelem Národního divadla. Roku 2028 ho má nahradit Martin Glaser, ředitel Národního divadla Brno. Souběžně působí jako pedagog v oboru režie na DAMU. Roku 2015 byl jmenován profesorem. Během normalizace vstoupil do KSČ, aby se mohl věnovat svému oboru. Několikrát se za to veřejně omluvil a považuje to za morální selhání.
Zajímá vás, jak Burian komunikuje s novým ministrem kultury Otou Klempířem, jak to bude vypadat v příštích letech s výší vstupného, kolik v jeho divadlech berou herci anebo také, jak probíhá předávání „žezla“ jeho nástupci Martinu Glaserovi? Pusťte si celý videorozhovor!
Klikejte ve videu na témata, která vás zajímají!
00:00–09:34 O komunikaci se současnou vládou, penězích v kultuře a kritice způsobu zvolení jeho nástupce.
09:35–16:01 O přeměně Národního divadla na veřejnou kulturní instituci a dopady na jeho fungování i financování.
16:02–22:37 O prodejích vstupenek v posledních letech a o tom, co zpravidla na českého divadelního diváka platí.
22:38–25:48 O tom, proč nerežíruje a kolik „politiky“ obnáší jeho pozice.
25:49–31:05 O tom, jak umělcům sdělovat zpětnou vazbu k jejich tvorbě, a o tom, jak silné je jeho osobní právo veta.
31:06–37:15 O tom, proč má Praha kulturní dluh vůči svým obyvatelům i dalším obyvatelům ČR, a o tom, proč kultura není žádná nadstavba, ale potřeba všech vrstev.
37:16–41:19 O politice vstupného a o tom, jestli v dohledné době Národní divadlo zvedne ceny.
41:20–44:43 O tom, proč je podle Buriana správné se do divadla obléci slušněji a svátečněji než jinam.
44:44–49:42 O tom, proč herci nejdou do branže kvůli vysokým výdělkům.
49:43–52:05 O tom, jak se mu žije s „cejchem“ někoho, kdo byl v KSČ, v na toto téma citlivém uměleckém prostředí.
52:06–55:21 O tom, jak vnímá svoje poslední roky v Národním divadle, a o tom, kam profesně zamíří, až mu mandát skončí.
Pořad Hráči: Pravidelně v Blesku ti, co vládnou Česku!
Blesk už čtvrtým rokem přináší čtenářům a divákům exkluzivní pořad Hráči, v němž se střídají ti, kdo v Česku něco znamenají ve sféře byznysu, politiky, managementu či showbyznysu. Pořad letos získal stříbrnou příčku v soutěži Podcast roku (kategorie: Zprávy a souvislosti). Zhruba hodinové rozhovory, které vede zkušená moderátorka politických debat i rozhovorů s vrcholnými ústavními činiteli, Vera Renovica (40), si můžete vychutnat nově každý týden na webu Blesk.cz. V tentýž den si pak jejich písemnou podobu přečtete v tištěném deníku Blesk. To vše, abychom našim čtenářům umožnili podívat se za oponu, za níž se rozhoduje o našich životech, peněženkách či budoucnosti našich dětí. Jestli chcete vědět víc o těch, kteří skutečně vládnou zemi, v níž žijete, dívejte se na Hráče na Blesk.cz!
Úcta se vzdává tomu, kdo si úctu zaslouží. V posledních letech ND zapracovalo na ztrátě úctyhodnosti, tak jak tu úctu chcete vyžadovat? Kritikou v Blesku??? 😨