Brno, Praha, tam jste doma, ale přečetl jsem si, že jste se narodil v Děčíně…
„Ano, narodil jsem se tam. Ale máma se přestěhovala do Brna, ještě když jsem byl úplně maličký. Táta zůstal v Děčíně – ale já su Brňák.“
Zmínil jste se, že v divadle hrajete 51 let. To jste tam musel začínat jako dítě…
„Začínal jsem v Divadle na provázku už v deseti letech! Tam měli totiž dětské studio. Hrál jsem třeba Jezevce v Lišce Bystroušce, ale taky hajzlíka Děrbaka z Nikoly Šuhaje, hrál jsem i v té době ve velmi úspěšném muzikálu, tehdy se říkalo spíš hře se zpěvy, která se jmenovala Bramborový den.“
Takže bylo od začátku jasné, že budete hercem?
„Tak to zas ne, já jsem chodil na učňák, měl jsem být elektrotechnikem. Ale zájem o divadlo převládl. Ono hrát v Divadle na provázku byla čest a radost. Bylo to úžasné divadlo s rodinnou atmosférou, mohl jsem si tam tykat, respektive musel jsem si tykat, s herci, které jsem obdivoval – s Bolkem Polívkou, Pecou (pozn. – Jiřím Pechou) s Ivou Bittovou. Byl jsem tam třicet let a byl jsem tam moc rád.“
Ale teď spolu mluvíme v Divadle na Vinohradech a vy bydlíte v Praze! Proč jste nezůstal pod Špilberkem? A není to jiné hrát v tradičním divadle, když jste přišel z Provázku?
„Jasně, byla to velká změna. Vždyť Vinohrady jsou tím klasickým kamenným divadlem, tedy institucí, ze které jsme si spíš na Provázku utahovali. Tím nechci říct, že by to tu bylo špatné, ale je to hodně jiné. Rád bych býval v Brně zůstal, to určitě. Jenže já jsem vyženil tři děti – a v Brně bychom prostě nevyšli s penězi. Není tam tolik možností si přivydělat, mnohem víc se toho děje v Praze.“
Tak v Praze se třeba natáčí Ulice, nekonečný seriál, jehož jste nedílnou součástí!
„Ulice je samozřejmě továrna, do které chodím. Píchačky tu nemáme, ale ta dělnická každodennost tu je. Ale chodím tam vcelku rád. Je to jistota – a navíc když máte ten svůj lívanec každý den na obrazovce, přináší to skutečně velkou popularitu. Lidi vás berou málem jako člena rodiny. Často se mi stává, že mě osloví někdo, koho vůbec neznám. Ale takový divák má pocit, že on zná mě, nejsem pro něj Vašek Svoboda, ale Lumír Nykl, se kterým je každý den. Všichni si myslí, že mě znají – že ta role, to jsem já. No nejsem, ale dá se s tím žít.“
Není to velká odpovědnost k divákům dostat se do takové pozice?
„Já to tak vůbec neberu. To jaký jsem v seriálu, je přece věcí scenáristů. Je to jejich zásluha, píší to dobře.“
Do jaké míry vy herci víte, jak se bude vaše postava vyvíjet?
„My máme vždycky jednou za čas schůzi, kdy se dozvíme, co se bude dít půl roku dopředu. Linka je známa. Scénáře s detaily pak dostaneme tak čtrnáct dnů před natáčením.“
Takže to, že byste přišel na natáčení a ráno byste se tam dozvěděl, co budetednes hrát, to se nestává?!
„No, někdy přijdu a zjistím, že onemocněl ten nebo ta, takže se musí nějaká scéna předělat. Improvizace tam nechybí. Taky se musím přiznat, že mi po padesátce poněkud odchází dlouhodobá paměť. Přitom pamatovat si byla léta moje velká přednost, když jsem hrál na Fidlovačce, měl jsem v jednu dobu 23 představení, a když jsem ráno přišel do divadla a teprve tam mi řekli, co se hraje, mě ty věty hned naskočily.“
A teď?
„Teď je to jiné. Přečtu si chvíli před vystoupením text, bez problémů to odehraju, ale za měsíc už nevím, co jsem hrál! A občas odpoledne ani nevím, co jsem měl k snídani.“
Ještě bych se vrátil k té vaší »uliční« roli – ten Lumír je docela zvláštní postava. Ale vzhledem k tomu, jak dlouho se tento denní seriál vysílá, ne každý měl možná čas její peripetie sledovat. Můžete nám připomenout, jak se Lumír vyvíjel?
„No na začátku jsem byl hajzlík, zapletený s mafiány. Ale seznámil jsem se se Světlanou a polepšil jsem se. Ti ostatní mafiáni mě pořád někam tlačili a objevila se tam i nějaká mrtvolka, já jsem to ustál a stal jsem se kladnou postavou. Najednou jsem byl hodný rozšafa – a milovaly mě všechny babičky. A hodný jsem i nyní a ty babičky jsou dál mým věrným a milým fanklubem.“
Vysvětlujete si nějak, proč tam ta vaše postava tak dlouho zůstala a asi i dál zůstane?
„Ona to byla taková spíš okrajová postava, asi se s ní moc nepočítalo. Ale lidi se s ní nějak dost ztotožnili, hodil jsem se tam. A tak je tam Lumír stále.“
Vaše manželka je pěvkyně vážné hudby. Máte k této hudbě také vztah?
„Tak ano, líbí se mi to. Manželka mě občas pozve, když je to něco, co by se mi mohlo líbit. Třeba Mozart. Na modernu, čili to, čemu říkám shluk tónů a nejasných melodií, ale nechodím.“
A vy sám jste nějakou hudbu neprovozoval?
„Tak leda jsem jako puberťák hrával u ohně na kytaru. Většinou z toho důvodu, abych obluzoval přítomné dívky.“
A dařilo se?
„Bohužel, obvykle to skončilo tím, že ostatní kluci se ztratili s kráskami do křoví a já jsem stále u ohně hrál. A už jen pro sebe.“
Svoboda z Ulice se žení! A dramatický porod Taclíkova syna Petr Macek, Lukáš Červený
Sleduje vás manželka v Ulici?
„Docela se na mě dívá. Ne každý den, ale tak jednou týdně. Asi aby věděla, co tam ten »můj blbec« dělá. A pak také, jestli jsem se třeba s někým na obrazovce nelíbal.“
To jako vážně?
„No nijak moc, ale párkrát mi to žertem vyčetla. Ale nemusí se bát, já tyhle scény taky nemám rád.“
Kdy jste se poprvé pustil do hubnutí?
„Poprvé jsem se naštval na své kilogramy navíc někdy v roce 2009. Kostymérky z Ulice musely Lumíru Nyklovi přešívat jeho kostýmy, do schodů jsem funěl a bolely mě klouby. Takže jsem docela rád uzavřel sázku s producentem Michalem Reitlerem.“
Oč jste se vsadili?
„Šlo mimo jiné o to, že pokud prohraju, nechám se přebarvit na blond. No, nemusel jsem, za tři měsíce jsem zhubl místo domluvených dvanácti kil o celých šestnáct, ale byla to řehole. Můj trenér Michal Matuška byl hrozný ras. Ostatně získal tehdy titul trenér roku, tak nebylo divu. Ale když jsem skončil a vyhrál, věděl jsem, že tohle už absolvovat nechci.“
Vy jste po čase ale zhubl ještě dramatičtěji. Ze 123 kil na 99…
„To jsem ale použil zcela jinou metodu. Já jsem v posilovně pracně vypocená kila totiž brzy zase nabral. A tak jsem závistivě koukal na svou ženu. Ta totiž dokázala krásně zhubnout díky radám a dietě předepsané brněnskou výživovou poradkyní Hanou Borkovcovou.“
Tak jste se inspiroval.
„Já jsem tomu zpočátku nevěřil, ale pak jsem se s Hankou osobně seznámil – a zjistil jsem: ono to funguje! Tak jsem to zkusil, jedl ty její směsi, studené koktejly a tak – a docela mi to i chutnalo. Přitom jsem si mohl dát i některá normální jídla! Pravda bez příloh, ale je to holt dieta. Není nijak drastická, dá se to přežít. A na konci jsem se dokonce dostal mezi »docenty«, teda pod sto kilo. I když to mi dlouho nevydrželo, asi den.“
Vy chodíte rád do hospody. Pivo jste mohl pít?
„To bohužel ne. Ale to mi zas tak strašně nevadilo. Pil jsem tam vodu, chvíli se mi smáli a pak si zvykli. Humor jsem neztratil. Vodu piji hodně i jinak, takže to nebyl takový šok. Na začátku hubnutí jsem byl tedy z toho trochu nevrlej, ale pak i to mě přešlo.“
Takže jste u těchto diet zůstal?
„Abych je držel dlouhodobě, to určitě ne. I proto, že jakmile začnu, váha mi jde dolů hrozně rychle! A já si nemůžu dovolit bejt opravdu hubenej – to bych přišel o své plnoštíhlé role. Navíc ono mě to rychlé hubnutí změnilo. Kolegové v divadle kolem mě chodili po špičkách.“
Pročpak?
„Nakonec se mě jeden ohleduplně zeptal, jestli nejsem nemocný, jestli nemám třeba rakovinu. Ujistil jsem ho, že jsem úplně v pořádku. Tak jsem dietování radši ukončil. Ale nelituji toho. Ona ta kúra změní nenásilně metabolismus, člověk pak nenabírá kila tak rychle. Za pět let pak naberete jen tak polovinu toho, co dříve. A pak se asi zas obrátím na Hanku. Ona je v tom oboru výživového poradenství skutečně kapacita. Mistryně světa.“
Cože? Jak se to posuzuje?
„Poradci mají soutěž v Londýně. A Hančini klienti zhubli za krátké období tak, že to vyneslo Haně Borkovcové titul mistryně.“
Jak se to tedy posuzuje? Rozhoduje množství mizících kilogramů? Pomohl jste jí k tomu titulu i vy?
„Ne, nejde jen o kilogramy, ale i o příběh, jak to někomu změnilo život. A ne, já v tom nehrál žádnou roli, já bych o tolik určitě zhubnout nechtěl, vypadal bych jak vodojem.“
Jako vodojem?
„No jasně, velká kulatá hlava na hubeným těle. Asi víte, jak vypadá vodojem.“
Ano, veliká kulatá nádrž s vodou na vysokém stožáru.
„Takže přesně tak vypadat nechci.“
Proč od něj utekl tatínek?
Jeho hlava je zřejmě zásadní copyright, který tu a tam přijde na přetřes. „Tatínek od nás utekl, když viděl, co se mu narodilo,“ vyprávěl Václav Svoboda na jaře ve Všechnopárty u Karla Šípa.
„Když jsem se totiž narodil, uviděl tata jen tuhle obrovskou hlavu v zavinovačce. Zvolal ježíšmarjá a utekl.“ A když vyprávěl o své hlavě, zmínil, že má největší hereckou hlavu v Česku. „V Tonaku, kde dělají klobouky a čepice, mají kopyta s mírami a na tom posledním je napsáno - Svoboda. To je kopyto na klobouky jen pro mé role.“
A Václav Svoboda pak také ještě upřesnil, kde v Praze bydlí a přespává. „Mám takový ateliér, který býval mimochodem šmajchlkabinetem Miloše Kopeckého. Tam je to herecké genius loci. Nechápu ale, jak to pan Kopecký mohl zvládat. Je to šesté patro bez výtahu.“
Pravda o »provázku«
Tohle se moc neví a můžeme to nyní uvést na pravou míru. Václav Svoboda začínal ve slavném Divadle na provázku, které se původně ale jmenovalo jinak a později se přejmenovalo. Historie scény sahá do roku 1967, kdy ji založila skupina divadelníků, studentů uměleckých škol, mladých spisovatelů, hudebníků a výtvarníků.
Sdružení si vypůjčilo název knihy brněnského spisovatele Jiřího Mahena Husa na provázku (1925). V dubnu 1969 se ale do čela KSČ dostal Gustáv Husák a soubor musel na základě cenzury vypustit slovo husa, jelikož během jedné noci někdo v ulicích Brna přepsal plakáty divadla na »Husák na provázku«. Soubor přijal název Divadlo na provázku. V roce 1990 byl původní název obnoven.
Svatba po 23 letech
clav měl na partnerky docela pech, než našel tu vysněnou. Čekání se ale vyplatilo. Oženil se v roce 2021, a to v 57 letech, když si po třiadvacetiletém vztahu vzal partnerku Lenku, která zpívá v Českém filharmonickém sboru Brno. V době, kdy se spolu seznámili, už měla tři malé děti.
Nejstaršímu synovi tehdy bylo sedm, prostřednímu pět a nejmladší dceři rok. Václav všechny přijal za své a dnes už se od nich těší z vnoučat! Z jednoho z dávných vztahů má dceru, ale s tou se příliš nevídá.
