Jano, právě máte za sebou první reprízu představení Nejkrásnější kocovina. Jaký je to pocit oproti premiéře? Ulevilo se vám?

„První repríza je vždycky hodně velký adrenalin. Alespoň pro mě. Protože to, co je na premiéře, jde tak nějak samo a člověk se v tom vypětí neuvěřitelným způsobem zkoncentruje. Potom to vypětí opadá. Teď to hrajeme asi po deseti dnech, kdy je člověk už zase zavalený trošičku jinou prací, jinou energií. Nemyslí na to denně, denně si neříká texty. Takže je tam jisté napětí, jestli to zvládne, jestli si něco pamatuje, nebo ne a má před sebou takovou krásnou prázdnotu. Nicméně myslím si, že to proběhlo v pohodě. Nezapomněli jsme, bylo tam pár nějakých malých chybiček, ale to se stává.“

Nerada bych kazila překvapení těm, kteří se na vás do divadla teprve chystají. Nechám proto na vás, abyste načrtla a trošku nalákala, o čem ta hra je.

„Pro mě ta hra je o splněných i nesplněných snech. O tom, když člověk dosáhne toho, co si opravdu vysnil a přál, jestli to bylo opravdu to ono. Jak se říká, dávej si pozor na to, co si v životě přeješ. Ta hra je o ženách, o spolužačkách, ale myslím si, že tohle téma je i pro muže. Protože člověk rekapituluje, po čtyřicítce se dívá zpět. Říká si, co se mu povedlo, jestli to bylo nutné. Co je vlastně v životě důležité, co to znamená kamarádství, co to znamená rodina. Zkrátka už má za sebou nějaký milník, je vlastně v polovině života a říká si, co by si měl přát dál.“

Mami, proč máš tak blbou práci?! Stryková ze Slunečné promluvila o zvídavém synovi

To zní docela filozoficky na to, že to byla komedie, u které jsme se s diváky poměrně nasmáli. Vy už jste si ve svém životě došla k nějakému zásadnímu milníku, kdy jste si řekla: Tohle stálo za to, tohle ne, tohle bych chtěla změnit?

„Jsem člověk, který permanentně přemýšlí, jestli něco udělal dobře, pořád pochybuje a tak dále. Takže si myslím, že jsem nedošla k jednomu milníku. Vlastně mám milník každý den a musím se krotit, abych se permanentně nějakým způsobem nekritizovala, jestli žiji správně, nebo nežiji správně. Ale určitě tohle je mi vlastní a myslím si, že po čtyřicítce dochází k takové první znatelnější únavě. Že si člověk najednou uvědomí, že není nesmrtelný.“