Místo prsou 60 cm jizev. „Za život jsem vděčná, ale s novým tělem jsem se nesžila,“ přiznává doktorka Borská po rakovině

„Nikdo nechce slyšet onkologickou diagnózu. I když jsem lékař, byla jsem úplně stejně vyděšená jako kterýkoliv jiný pacient,“ vzpomíná profesorka Borská. „V tu chvíli se vám hroutí půda pod nohama a máte pocit, že padáte do prázdna. Naštěstí jsem měla velkou oporu v partnerovi i dětech,“ říká.

Nejhůř zprávu podle ní nesla její maminka, rovněž lékařka. „Řekla mi jen - dáš si šalvěj a bude to dobré. A já jsem tehdy vykřikla - mami, já mám rakovinu! Byly to hrozné emoce,“ popisuje. Dnes chápe, že to byl obranný mechanismus, pro rodiče je vždy nejhorší vidět trpět vlastní dítě.

Lenka Borská patří k těm, kteří pacientům často připomínají, jak důležitá je rovnováha mezi prací a odpočinkem. Sama to ale podle svých slov nedodržovala. „Byla jsem kovářova kobyla. Empatie k druhým byla větší než k sobě. Nedbala jsem na regeneraci, pořád jsem něco dělala. Práce, rodina, sport, dům... Teď vím, že to byla chyba. Dnes se snažím každý den udělat něco jen pro sebe, i kdyby to měla být maličkost, třeba nová rtěnka,“ říká s úsměvem.

Před dvaceti lety zjistil, že má HIV. „Zhroutil se mi svět. Dnes vím, že diagnózou život nekončí,“ říká advokát Petr Kalla

Zprvu podstoupila jen parciální mastektomii, tedy odstranění části prsu. Doufala, že to bude stačit. Jenže po operaci se ukázalo, že v prsu je i druhý, neviditelný karcinom. „Už od začátku jsem chtěla, aby mi prso odstranili celé, ale kolega mě přesvědčil, že to není nutné. Po první operaci se ale ukázalo, že ten můj instinkt byl správný,“ vypráví.

Změní se i sex

Nakonec se rozhodla nechat odstranit prsa obě, i to zdánlivě zdravé. Lékaři ji zrazovali, ale trvala na svém. A její intuice opět zafungovala na výbornou, i v druhém prsu byl posléze objeven neviditelný karcinom. „Bylo to bolestivé rozhodnutí, protože jsem vždycky měla pocit, že prsa mě definují jako ženu. Dodnes jsem se s tím úplně nevyrovnala. Když se večer dívám do zrcadla, pocit zdraví nemám,“ přiznává.

Břitvy, zapalovače i hřebíky v žaludku. Martina Eretová natáčí temnou realitu českých věznic

Borská se v knize i podcastu dotýká i velmi intimních témat, například vlivu nemoci a léčby na sexuální život. „Mám na hrudníku 60 centimetrů jizev. Člověk má strach, jak bude reagovat partner. Od operace jsem se před ním nesvlékla, tričko nesudávám. To všechno ovlivňuje sebevědomí,“ říká upřímně.  Právě tady hraje klíčovou roli empatie okolí a podpora partnera. „Je potřeba, aby vás někdo podržel, než si zvyknete na nové tělo. Já tohle štěstí mám,“ dodává.

Dnes je profesorka Borská rok po ukončení léčby a zdravá. Čeká ji ale ještě rekonstrukce prsou, která je náročná, devítihodinová operace s využitím vlastní tkáně. „Zatím na to fyzicky ani psychicky nemám. Ale vím, že jednou do toho půjdu,“ říká. Zůstává i obava, že se nemoc může vrátit. „Ta pochybnost tam je, ale snažím se nežít v minulosti ani v budoucnosti. Každý den si připomínám, že mám být tady a teď. A že i to nejmenší štěstí má velkou cenu,“ uzavírá.