Jiří Sixta se ke své profesi dostal nečekaně, když jako voják pomáhal v roce 2002 při povodních v Praze. A už tady zůstal…Spolupracuje s realitními makléři, vyklízí domy, byty i sklepy, upravuje zahrady. Za svou kariéru navštívil zhruba tři tisíce bytů. „Je už málo bytů, kde jsem nebyl,“ říká s nadsázkou. „Jsou dokonce i byty, v nichž jsem už za ta léta byl třeba pětkrát. Jejich obyvatelé se mění rychle,“ zamýšlí se.
Z paní byla mumie
Ke své práci potřebuje pevné pytle, rukavice, často i lopatu a také silné nervy. Jako v případě, kdy byl poslán do vilky v pražských Strašnicích, jejíž obyvatelka se dlouho neozývala realitní kanceláři a její telefon byl nedostupný.
„Paní tam už půl roku ležela mrtvá v peřinách a já ji našel. Teprve pak přijel koroner a policie. Paní byla přikrytá, venku bylo teplo, tělo bylo v rozkladu, proběhla už i částečná mumifikace. Nebylo to nic, co by člověk chtěl vidět, pokud není příznivcem hororů,“ vypráví Jiří s tím, že stařenka zemřela přirozenou smrtí. Neměla však nikoho, kdo by se o ni postaral, kdo by o ni projevil zájem…
Práce Jiřího Sixtu uvádí i do jisté sociologické sondy. S podobně smutnými příběhy se totiž setkává poměrně často. „Narážíme na lidi, kteří se o příbuzné tolik nezajímají. Všichni jsou akční, až když ten člověk zemře. Hned hlásí: Babička měla tohle to a támhle to. Nejde jim o toho člověka, ale o osobní prospěch,“ hodnotí a přidává příběh ze své praxe.
Místo výletu domov důchodců
„Syn vzal otce na výlet, starý pán se těšil, jak po dlouhé době někam pojede. No a syn ho odvezl do domova důchodců a mezitím už se byt vyklízel a makléři ho chystali do nabídky,“ popisuje. Jenže syn v honbě za penězi svému otci ani nic nesbalil. „Prostě až v důchoďáku si uvědomil, že mu tam ani nic nedal. Tak se vrátil pro věci, my už jsme to měli v pytlích a on nám ty pytle rozebíral a ještě mu tam něco vyhraboval…“
S touhou po penězích se setkal také v době, kdy v domově důchodců čtyři měsíce dělal údržbu. „Viděl jsem, jak to tam chodí. Návštěvy a narvané parkoviště tam bylo jen tehdy, když se braly důchody. Jinak tam nevidíte člověka.“
Jiří svou práci ukazuje na sociální síti, snímky bytů plných odpadků jsou jen pro silné žaludky. Jací lidé si dobrovolně udělají z domova skládku? „Jsou různé sorty lidí. Někteří starší lidé to sbírání věcí mají v sobě zažité z doby, kdy nic nebylo a vše se obtížně shánělo. Takže měli pocit, že se to někdy ještě může hodit, což ale v devadesáti procentech případů neplatí.“
Šipkou do bytu
Pak jsou lidé, kteří trpí chorobným hromaděním věcí, které vede k nadměrnému shromažďování všeho možného a nepořádku v obytných prostorách. „Dělali jsme byt 1 plus 1 na Lehovci a ten nešel ani vyfotit,“ komentuje takový případ Jiří Sixta.
„Tam šly jen otevřít dveře, protože prostor mezi stropem a tím bordelem byl asi půl metru. A v tom prostoru pod stropem ten člověk bydlel. Do bytu se lezlo, jako když si představíte, že uděláte šipku nahoru,“ popisuje kuriózní situaci Jiří. „Byla to opravdu skládka plná odpadků v pátém patře domu. Ten člověk k tomu měl ještě dva plné sklepy a společné prostory. “
Situace se vyhrotila ve chvíli, kdy se celým domem už nekontrolovatelně šířil děsivý zápach, a obyvatele napěchovaného bytu odvezla záchranka do nemocnice. „Dali ho pak do léčebny. Byla to už nemoc, jeho chování bylo obecným ohrožením, kdy hrozil například požár od žárovky nad tou horou odpadků,“ komentuje Jiří Sixta.
Specialista na vyklízecí služby také boří mýtus, že se v hromadě vyklízených věcí dají najít skutečné poklady. „Dvacet let zpátky se nacházely starožitnosti a věci, co měly nějakou cenu, ale dnes to jsou spíš výjimečné případy. Cokoli má sebemenší hodnotu, tak to samozřejmě rodina odnese a zůstane tam opravdu jen ten binec. Žádné poklady z půdy…“ uzavírá Jiří Sixta.
FLOW: Na každý byt v Praze je 108 zájemců. Žít v nájmu už není ostudou, říká šéf Bezrealitky Meyer e15
