Silvie, kde nyní žijete?
„Fyzicky jsem v Bratislavě, v části Lamač, což je nejbližší sídliště směrem na Prahu. Ale v Praze mám hodně aktivit, takže tu bývám často. Někdy jezdím za maminkou do Dolního Kubína a jednou za rok se vracím podívat do Los Angeles. Mám tam občanství a nějakým způsobem je Amerika mou součástí.“
Bydlení tam už nemáte?
„Už ne. Ale měla jsem tam velmi dobré místo, bydlela jsem u jednoho amerického Slováka, kde jsem s přestávkami žila šestnáct let. V nádherné části L.A., Venice Beach. Mám k tomu místu extrémně pozitivní vztah, vždy jsem tam cítila dobrou energii. Říká se, že tam kdysi dávno byla bájná krajina Lemurie, která existovala spolu s Atlantidou. Takže Kalifornie je nějakým způsobem zázračná.“
Nechybí vám?
„Chybí, proto se tam jednou do roka jezdím zharmonizovat. Když jsem se tam loni procházela po plážích, tak jsem cítila, jak se všechny moje buňky nabíjejí energií. Mám tam ještě pořád auto, kabriolet, který pronajímám. Je to takové moje uzemnění. Když tam přijedu, stáhnu střechu a projíždím se po jakékoliv ulici, vidím palmy, sluníčko. Ten pocit, co ve mně je, se nedá žádnou meditací vyrobit. Stojí to za to se tam jednou za čas vrátit.“
Muselo to být těžké rozhodnutí vrátit se na Slovensko, nebo ne?
„Vždycky jsem si říkala, že mě život dá tam, kde mám být. Jsme se sestrou dvě, Andrejka je o dva roky mladší, na rozdíl ode mě má i dětičky, takže mám neteř a synovce. Tehdy se toho sešlo víc. Boris, u kterého jsem bydlela, zemřel, takže mi skončilo dobré bydlení, a v tom stejném čase mě začal potřebovat tatínek.“
Jak jste to tehdy měla s prací?
„V L.A. jsem hlavně pracovala v nezávislém filmovém světě. Párkrát jsem byla velmi, velmi blízko opravdu velkým věcem, ale jak se říká: v herectví nestačí být druhý. Pak přišel covid a změnilo se hodně věcí. Přijala jsem to, jak to je. Byla jsem dlužná. Sestra se starala o rodiče, když jsem byla pryč, a teď přišel můj čas, abych byla k dispozici já.“
Co se tehdy stalo?
„Tatínek měl nějaké zdravotní problémy se srdcem a dali ho do umělého spánku. Ležel v nemocnici na ARO. Tehdy nám řekli, že je to asi už konec, že u něj mají vykřičník. Já jsem to odmítla. Pronajala jsem si penzion a dva týdny jsem byla v transu. Modlila jsem se ke Stvořiteli a žádala ho o tatínkův návrat a uzdravení. Slíbila jsem, že když se vrátí, budu se o něj starat.“
A on se vrátil.
„Uzdravil se a byl tu ještě tři roky. Takže se dá říct, že jsem si ho vymodlila. Byl to pro mě zázrak a já jsem o něj ráda pečovala.“
Co se dělo, když tatínek odešel?
„Uvědomila jsem si, že mi nikdo nikdy neřekl, že když odejde milovaný rodič, bude to tak bolet. Že se člověku zhroutí svět. Nevěděla jsem, jak s tím budu žít. Začala jsem se učit pracovat se žalem. Kamarád z Kalifornie mě poslal na setkání spirituálních přátel při hoře Untersberg na rakousko-německých hranicích.“
Šla jste tam?
„Ano. A když jsem vyjela lanovkou, měla jsem velmi silný zážitek – jako by do mě shora proudila energie. Hned po návratu do Bratislavy jsem založila on-line spirituální školu. A dala jsem formu tomu, co jsem už dlouho, ale zdarma a nezištně, dělala. S tím funguji dodnes.“
Co vám tehdy pomohlo se té bolesti zbavit?
„Stejně, jako jsou porodní duly, jsou i duly smrti. Na Slovensku byla jedna, která mi velmi pomohla. Řekla mi, že musím jít na absolutní dno, abych se potom dostala výš. Pomoc jsem našla v komunitách lidí, kterým někdo zemřel. Bylo to fascinující, protože oni mi rozuměli. I to, že si počítám dny od tátovy smrti – čtyřicet tři, čtyři, pět… A když jsem prožívala asi 150. den, začala jsem pomáhat já těm, kteří přišli: Dobrý den, já jsem den sedm.“
Vůbec jsem nevěděla, že něco takového existuje.
„Ano, protože velký žal si musíte prožít. Jakmile se ve vás zasekne, má to pak následky. Já například, abych tehdy přežila, a nestydím se o tom mluvit, jsem šla do koupelny, zapnula pračku, aby hučela, vodu a křičela jsem do vany a plakala. Uvolňovala jsem emoce. Pokud se usadí v těle, vznikají choroby. Jsem přesvědčená, že většina vzniká z nezpracovaných emocí.“
Byla jste takto citlivá už od dětství?
„Vždycky jsem byla hodně citlivá, bylo mi líto, když jiní byli smutní a trpěli. Chtěla jsem pomáhat, takže jsem nejdřív chtěla být učitelkou nebo psycholožkou.“
A vznikla z toho herečka.
„Protože mě na zkoušky poslala výchovná poradkyně ze školy!“ (směje se)
Vy jste se o to dřív nezajímala?
„Byla jsem z velmi skromných poměrů a z malého města. Jako malá jsem běhala bosá po loukách, hráli jsme si na Sandokana. Se sestrou jsme si psaly scénáře, hrály je pro děti u babičky a vybíraly deset halířů za představení. To bylo všechno. Nedovolila jsem si po něčem takovém toužit.“
Ale přesto vás tam život zavedl.
„Když se ohlédnu zpět, vidím jednotlivé body a je až neskutečné, jak to všechno mělo být. Jak mě poslali na herectví, jak jsem šla na schůzku se Svěráky a natočila Kolju, jak mě pak uviděl americký režisér a já šla do L.A.“
Jak vás pro Kolju tehdy objevili?
„Svěrákovi byli v Bratislavě, zvažovali, že roli, kterou hrála Libuška Šafránková, by mohla hrát slovenská herečka. Myslím, že uvažovali o Kamile Magálové. Tím pádem si mysleli, že by to mohl být česko-slovenský film a v něm více slovenských hereček. Procházeli fotky, narazili na mou a volali do školy. V ten moment jsem procházela přes vrátnici, vrátný vyběhl za mnou: Volali Svěrákovi, máš se jít ukázat na Kolibu! A já na to, že jedu do Kubína, vlakem, vyprat si k mamince věci. Vrátný mi sebral batoh a poslal mě tam trolejbusem.“
Jak to probíhalo?
„Vešla jsem, a jak mě viděli, zaznělo: Jej! Sedla jsem si a oni si se mnou povídali, dívali se na mou tvář, ruce, oči, potom jsem řekla, že hraju na housle, což je velmi zaujalo, protože potřebovali cellistku. Na místě mi hned řekli, že by byli rádi, kdybych jim zahrála Blanku.“
Šuvadová z Kolji: Dala košem Goldblumovi! Máma jí ho rozmluvila kvůli Mouše Blesk TV
Jaké to natáčení bylo?
„Nádherné. Jsou věci, které časem zapomenete, ale co se týká natáčení Kolji, tak každý okamžik mám velmi silně vyrytý v paměti. Zdeněk Svěrák ke mně byl velmi otcovský. To mi pomohlo. Ve filmu je scéna, kdy mi spadne halenka. Já jsem měla 22 roků a poprvé jsem dostala takový požadavek.“
Váhala jste?
„Honza Svěrák mi vysvětlil, že je to pro film potřebné, ale Zdeněk si mě zavolal stranou, otcovsky se mnou promluvil, že se nemusím stydět, takže to nakonec bylo velmi příjemné. I Andrej Chalimon, Kolja, byl velmi fajn, živé dítě, spolu jsme jedli v bufetu obložené chlebíčky. Měla jsem čtyři natáčecí dny, na které nikdy nezapomenu.“
A film pak vyhrál Oscara.
„A já jsem si tu skutečnou magickou sílu toho, že jsem hrála v oscarovém filmu, uvědomila až v Los Angeles. Kolju tam všichni znali, a když jsem tam v roce 2002 přišla, bylo pro mě o hodně jednoduší získat agenta, snadněji jsem se dostala k práci. Až tehdy jsem pochopila, čeho jsem byla součástí.“
Bez Kolji by se vám dveře do Ameriky nejspíš neotevřely.
„Určitě ne. V něm mě viděl americký režisér, našel si mě a natočili jsme spolu film. A já se rozhodla do Ameriky odejít. Musela jsem – byla jsem nemocná, měla jsem zánět žaludku, chronický zánět močového měchýře, takovou alergii na roztoče, že jsem se jen podívala na záclonu, už jsem kýchala. A chronický zánět hrdla, antibiotika už mi přestala fungovat. Moje tělo před Amerikou úplně kolabovalo. Měla jsem dvacet pět roků, energeticky jsem se cítila stará, nešťastná a nemocná.“
Co to způsobilo?
„Moje extrémní citlivost. Showbyznysový svět není ideální a já všechno vnímala velmi hluboko. Byla jsem jako houba, která do sebe všechno nasakovala. Když mě někdo neměl rád, já jsem to cítila a neuměla jsem s tím pracovat. Všechno jsem v sobě ukládala.“
A to jste se nemocná nebála odjet?
„Neměla jsem jinou možnost. Když máte dvacet pět roků a tělo vám kolabuje od hlavy až k patě, nemůžete spát a doktoři vám řeknou: Silvie, my ti neumíme pomoct, musíte něco udělat. Já každý večer doma křičela bolestí a oni nevěděli, co se mnou. Dávej si pozor na jídlo, říkali a já už v podstatě jedla jen bylinky.“
Co se dělo potom? Protože jste se v Americe asi hned neuzdravila.
„Hned ne, ale nastoupila jsem na tu správnou cestu. Šla jsem i do psychologie a začala hledat emoce ve svém těle. A po tom jsem, to už byl rok 2010, začala studovat v severní Kalifornii Mystickou školu. Tam jsem chodila tři roky a šla jsem velmi hluboko do sebe.“
Získala herecká víza Jaké byly vaše začátky ve Státech?
„Moje angličtina byla nulová, učila jsem se ji úplně od začátku. Náš dům v L.A. byla taková česko-slovenská ambasáda. Hodně se tam pila slivovice a já hodně rychle poznala všechny Čechoslováky. Anglicky jsem se učila z televize a ze čtení spirituálních knih.“
Jakou práci jste tam dělala?
„Díky Koljovi jsem dostala herecká pracovní víza, takže jsem tam musela pracovat jako herečka. Kontrolovali, co dělám. Řekla jsem si tehdy: Já sem jdu vyhrát Oscara. Toho jsem sice nezískala, ale v roce 2010 jsem v loterii vyhrála zelenou kartu a o pět let později mohla požádat o občanství. Paradoxně po jeho získání jsem se vrátila na Slovensko.“
Zaměstnali vás jako herečku i bez angličtiny?
„Nejdřív jsem dělala práce, kde nebylo třeba mluvit anglicky. Dělala jsem i body dublerku, modelku, nebo velkou kampaň na kontaktní čočky. Hrála jsem ve videoklipech. A po dvou letech jsem dostala první nabídku do sci-fi filmu, který jsme točili v Bulharsku, kde jsem hrála americkou policajtku. Nakonec mě ale nadabovali.“
Kvůli akcentu?
„Ano, ale ten jsem postupně zvládla. Měla jsem velmi dobrého kouče, který učil i největší hvězdy. Za hodinu jsem mu nejdřív platila dvě stě dolarů. Když jsem s ním začala pracovat, byl už starší, trpěl depresemi, protože mu zemřela manželka. Nabídl mi, abych s ním někdy jela na nějakou akci, odvezla ho a on že mě bude během jízdy a na akci opravovat. Tak to jsem ráda využila.“
Později jste točila i s Vinem Dieselem, že?
„Rychle a zběsile 3! Jenže tam nakonec vůbec nejsem.“
Jak to?
„Celou mou roli vystřihli! Zůstala jsem jen napsaná v titulcích.“
Co jste tam hrála?
„Ruskou modelku, která byla na jedné party. Měla jsem tam ale jenom pár vět.“
Taky jste byla blízko Bond Girl, že?
„Po té roli jsem opravdu toužila. Už na začátku, když jsem přišla do Ameriky, všichni mi říkali: Ty musíš být Bond Girl. To je Hollywood, tam vás všichni vidí jako nějaké postavy. Když se mělo točit Casino Royal, poslal mě můj agent ke castingové režisérce do Londýna, potom jsem se s ní potkala i v Praze. Roli nakonec dostala Eva Greenová, ale já byla tehdy v úzkém výběru asi pěti hereček. Tu roli tehdy dostat, byl by to okamžitý vstup do velkého světa.“
Přišla pak jiná větší role?
„Asi je to zase osud a vlastně to tak nikdy nemělo být. Byla jsem blízko i Námořní vyšetřovací službě. Tam mě velmi chtěli. Jenže tehdy jsem byla nemocná, měla jsem vysokou horečku. To bylo v době, kdy jsem pracovala na americkém přízvuku, měla jsem perfektní angličtinu, ale nemoc udělala své. Castingová režisérka pak volala mé agentuře: Silvie byla přesně to, co jsme chtěli, ale její akcent je stále příliš silný, takže ne.“
To bylo opravdu o vlásek.
„Roli dostala Cote de Pablo a točila ji deset let, než sama odešla. A to jsou velké peníze, za ty si postavíte dům v Hollywood Hills. Párkrát jsem byla blízko… Když jsem točila Rychle a zběsile, měla jsem screen test na velkou roli, to už vás jdou točit, ale stále jsou ještě dvě či tři herečky ve výběru. I když jsem tam šla, nebyla jsem v pohodě a roli nedostala. Kdyby to vyšlo, byl by to jiný život, jiná realita.
Meditace na horách
Silvie natočila kolem dvacítky filmů, zatím posledním, kterým se vrátila na česká plátna, je Ďáblova sbírka scenáristy a režiséra Marka Dobeše. Kromě herectví se věnuje své spirituální škole a pomoci lidem.
„Na začátku srpna se se skupinou chystám vrátit na horu Untersberg. Je to velmi silné energetické místo. Dalajlama dokonce řekl, že je to jedno z nejsilnějších energetických míst na zemi, nazval ho srdeční čakrou Evropy,“ líčí Silvie. „Bude to týdenní transformační výlet,“ dodává s tím, že přihlásit se může každý.
