Vítěz Mikýř v Hráčích: Survivor byl strašná nuda... ale uspokojovalo mě strádání!

Kolik peněz vygeneruje značka Mikýř vám a vašemu týmu?

„Ovlivnil to hodně Survivor. Minulý rok jsme měli obrat nějakých 35 milionů, zisk kolem 7 milionů.“

To je slušné.

„Je to úplně skvělý.“

Koupil jste si pak něco extravagantního za odměnu?

„Vzal jsem si hypotéku s přítelkyní.“

Tak hypotéka je v dnešní době hodně extravagantní.

„Je to tak. Myslím, že jsme to nepřepálili, že to utáhneme.“

Jak se do vašeho podnikání ještě propsal Survivor?

„Tohle je trochu minové pole. Dalo nám to příležitosti, které je možné využít proto, aby se člověk dostal do mainstreamu. A já si nejsem jistý, jestli tam chci a jestli s tím umím pracovat. Takže já se chci vrátit k té práci na YouTube a dělat si vlastní projekty. Ani si nemyslím, že jsme moc lidí ze Survivora konvertovali k tomu, aby byli mými fanoušky a sledovali druh práce, kterou jsem dělal předtím.“

Ale víte, kolik vám přibylo sledujících a kolik z nich i po čase zůstalo.

„Myslím, že přibylo nějakých 180 tisíc lidí a ubylo pak nějakých 20 nebo 30 tisíc, ale to je relativně jedno. Člověk může mít 20 tisíc lidí na Instagramu a být super úspěšný a mít komunitu lidí, které fakt baví, co dělá. Tahle hra čísel není úplně směrodatná.“

Ale propisuje se do příjmů a zájmu inzerentů.

„Částečně jo, ale ty firmy jsou v tomhle taky chytré. Nejsme 15 let zpátky, kdy měl někdo milion sledujících a to znamenalo nejvyšší příjmy. Člověk musí pořád tvořit obsah a dělat to tak, aby to lidi bavilo, aby měl engagement.“

S jakými očekáváními jste tedy do toho Survivora šel?

„Vyloženě jsem si tam šel pro dobrodružství. Já jsem se asi ve 23 hlásil do Robinsonova ostrova, byl jsem i na kamerových zkouškách, ale nevybrali mě. Takže jsem byl rád, že jsem dostal tu šanci. Původně byl ten plán, že já odjedu a kluci z kanclu si udělají dva měsíce prázdnin. Ale to nešlo finančně utáhnout, běžely platy, takže jsme přišli na to, jak tvořit obsah, i když já budu pryč.“

A jste rád, že jste tam byl.

„Jo, to bylo super. Byla to skvělá životní zkušenost. Člověk si tam přijde na strašně moc lekcí, které sice v životě už nepoužije, ale jen to, že si je prožil, je bezva. A mě hrozně uspokojovalo to strádání tam, a že to jsem schopen přežít.“

Takže další úkol Mount Everest?

„Ne, to ne. Nic, kde půjde o život. Tak tvrdej nejsem, abych vylezl na Everest. Ale jsem rád, že jsem byl dostatečně tvrdej na to vydržet na ostrově a moc si nestěžovat.“

Co ty lekce? Nějakou jste přece jen použil?

„Třeba neplýtvat s jídlem. Já jsem si říkal, že když budu mít grilované kuře, tak ještě z těch kostí udělám vývar, nebo že když budu mít meloun, tak si tu zelenou část operu na hranolky.“

A kolikrát jste to udělal?

„Udělal jsem to, no… udělal jsem to jednou.“

Je Survivor nejextrémnější česká reality show?

„Fyzicky i délkou ano. Je to strašně dlouhý a náročný. Těch 70 dní je náročných na psychiku i tím, že je tam strašná nuda. Člověk si tam přichází na strašně moc plánů, které by mohl dělat v Česku a věcí, které chce ve svém životě změnit.“

A co jste tedy změnil?

„Dal jsem si život do pořádku.“

Co to znamená? Napsal jste závěť?

„Jo, v podstatě všechno jsem odkázal jezevčíkovi. Já jsem si tam urovnal, jak bych chtěl žít svůj rodinný život.“

A na co jste přišel?

„Vracel jsem se k hezkým věcem z mého dětství, k létě na chalupě, kole, opékaní něčeho u táboráku nebo na grilu.“

Koupil jste chalupu? Plánujete mít rodinu?

„Zatím je to ve formě plánů.“

Ve které chvíli byla ta soutěž nejtežší?

„My jsme měli jasnou představu o tom, jaký je den i docela dobrou představu, jak dlouho tam ještě budeme. Když jsme přijeli, první tři dny plynuly tak, že jsme měli pocit, že tam jsme asi měsíc. A pak už tam byl člověk padesátý den a říkal si: nějakých 25 až 30 dní do konce ještě dám. Ale krušný byl pátý den, protože my jsme prvních pět dní neměli křesadlo a neměli vůbec způsob, jak si udělat jídlo. To už nám začalo solidně hrabat.“

Co absence toalet?

„Úplně v pohodě.  Lidi měli různé strategie, jak vykonávat potřebu. Nejkolegiálnější bylo to poslat do vody, ale tím, jak člověk jí kokos, tak z něj jde vlastně olej. A pak je celý od oleje a vlastně celý smrdí. Ale zvykne si na to. Zvykne si normálně na všechno.“

A z vás je teď expert na rozeznávání kokosů.

„To je pravda. Tam člověk opravdu vidí všechny typy kokosů od mládí, anebo když to klíčí jako malá palma a jde to taky jíst, má to úplně jinou strukturu. Některé chutnají jako známá kokosová tyčinka. Pak jsem se naučil piplat kraby, dostávat z nich maso.“

Když je v supermarketu teď kokos ve výprodeji, koupíte si ho?

„Ty kokosy v Česku dobré nejsou. Zkoušel jsem tu dělat i ten smažený, který jsme jedli na ostrově, a většina z nich se nedá jíst, dost jich je vevnitř plesnivých.“

Co vás Survivor naučil o lidech?

„Docela zajímavou věc, že jak si člověk identifikoval v rámci hry různé nepřátele, soupeře, alianční partnery, tak zjišťoval, že na něho mozek hraje různé hry. A v momentě, kdy si plánoval, že někoho vyřadí, začínal k němu mít čím dál tím víc nepřátelský přístup. Musel jsem si pořád znovu uvědomovat, že to je stejný člověk, jako my, a chce vyhrát úplně stejně, jako my. A že když se na něho čertím, je to možná jen tím, že mám plán ho vyřadit.“

Šel byste do Zrádců?

„Šel, ale oni mě tam nechtějí. Bojí se, že bych jim tam kazil atmosféru.“

Protože si budete ze všeho dělat legraci?

„Asi jo.“

To neumíte aspoň na tu chvíli zvážnět?

„Myslím, že jo, ale musí mě chytnout ta hra, musím získat respekt k těm spoluhráčům. Já jsem si v určitý moment v Survivoru řekl, že je nekolegiální a neempatické vůči tomu, co jsme tam spolu prožili, z toho dělat vtip. Že už to není taktní.“

Vy jste natočil jednu díl vašeho pořadu Mikýřova úžasná pouť internetem o reality shows. Na co jste přišel? Proč je Češi tak milují?

„Protože jsou to většinou dobré příběhy a extrémní verze situací, které známe z normálního života.“

A v případě Survivora chceme koukat, jak privilegovaní lidé někde trpí hlady, nedostatkem hygienických zázemí?

„Ne, já si nemyslím, že to je o tom utrpení, spíš o té fantazii, o dobrodružství. Na jednu stranu je to dělané tak, aby toho nebezpečí nehrozilo tolik, na druhou stranu je to i o dívání se na nějaké společenství, otázka toho, jak spolu budou lidé vycházet, kdo tam převládne a co vlastně vymyslí. Ta hra sama o sobě má zajímavý mechanismus a ten prvek přežití je také pro spoustu lidí strašně atraktivní.“

Šéf Novy Grunt v Hráčích: Porno v Bacheloru? Musíme změnit casting!

Co nátlak? My jsme tu měli generálního ředitele skupiny Nova Daniela Grunta, který nám říkal, že Výměna manželek je empatický obsah, ve kterém se vidíme. To bylo ještě před rozsudkem, že štáb může za sebevraždu jednoho z účastníků.

„Standardně si myslím, že když je nějaký marketingový specialista vytvářející strategie různých kampaní, tak má k dispozici různé profily lidí a způsoby, jakými budou reagovat. A v tomhle případě tam v tom koláči bude část lidí, kteří se na to podívají a budou mít empatii s účastníky. Ale v tomhle případě je podle mě většina lidí, kterou to pobaví, protože je to bizarní a smějí se.“

Vy se na to díváte?

„Na to není jednoduchá odpověď. Jsou lidi, kterým to život může poškodit, nezvládají, že si z nich někdo dělá legraci, že jsou takovýmto způsobem zvěčněni. Ale vím, že byl rozhovor s paní z té výměny, co měla legendární hlášku ‚mačkáš mi hada‘, a ta říkala, že to byla super zkušenost, že ji lidem doporučuje a že by do toho šla znovu. A zrovna z ní měli všichni strašnou srandu, ona se v té době potýkala s různými závislostmi.“

Vy byste do toho šel?

„Asi ne. To, co říkám, je samozřejmě anekdotní příklad jednoho účastníka. Myslím si, že takováhle show muže existovat, ale nesmí v ní být nátlak.“

Jak moc se chcete ve svém pořadu Mikýřova úžasná pouť internetem věnovat volbám do Sněmovny?

„My jsme se k těm volbám vyjadřovali před 4 lety a hodně lidí to od nás očekává zas. Přemýšlím o tom a zároveň si nejsem úplně jistý, jak to chci uchopit. Ta situace je jiná, než byla tehdy.“

Jak to myslíte?

„Jsem starší…“

Takže volíte ODS.

„Nebo KDU… ne, jen na to koukám složitějším způsobem než jsem na to koukal před čtyřmi lety. Nejradši bych tu komplexnost politiky pojal v jednom videu, které by pak podle mě mělo tak 32 hodin. Nevím, jestli můj plán, co s tím udělat, je proveditelný.“

A co by to bylo za video?

„Shrnující a hodnotící poslední čtyři roky, zhodnocení toho, co se stalo, těch stran. Je to jednoduché a zároveň nemožné zadání.“

Nebojíte se i třeba vymezit, protože byste mohl odradit některé vaše sledující?

„Je to možné. Ale víc než že bych přišel o nějaké lidi, mě děsí, že by ty moje výstupy někdo používal jako zbraň. Vím, že když vypukla válka na Ukrajině, bylo setkání na Václavském náměstí a já tam řekl Sláva Ukrajině, abych vyjádřil soucit s napadeným státem. A teď po Facebooku kolují klipy, jak to říkám a aktivizuje to lidi a říkají, že jsem kolaborant. Takže místo solidarity to vzbuzuje nenávist.“

Takže hledáte před volbami tu míru.

„Hledám způsob, aby moje slova nebyla převrácena a neměla opačný efekt.“

Už vás nějaký politický subjekt oslovil ke spolupráci?

„Nejsem si jistý, ale není reálné, že bych do něčeho takového šel.“

Co podle vás volby rozhodne u vaší generace, u mladších voličů?

„No je otázka, jestli je nějaké politické téma vůbec zaujme.“

Jakože už je politika absolutně nezajímá?

„Nejsem si jistý. Tím tématem voleb může být důchodová reforma nebo situace s bydlením. Ale nemyslím si, že by někdo věřil toho, že se v dohledné době něco významně změní. Jsou to komplexní problémy, nejsou řešitelné za čtyři roky, ale je z podstaty složité uvěřit, že se o nich bude mluvit upřímně a že tam bude velká kooperace těch stran, aby si řekli: ok, do osmi let je zmáknuto.“

Hodně se ve Spojených státech teďka rozviřuje debata o tom, proč mladí nechtějí zakládat rodiny. Už to tady začínají přebírat i různé konzervativnější subjekty. Tak mluvte jako někdo, komu je 31, proč dneska mladí nechtějí zakládat rodiny, anebo chtějí a nemohou?

„Asi je to kulturní věc, asi je to ekonomická věc. Ani nevím, ale taky v sobě nemám oheň, který by mi říkal: udělej si 15 dětí.“

Proč?

„Nevím. Možná proto, že to nemám vyřešené, že nemám pocit, že bych měl stabilní půdu pod nohama.“

Máte určitě super příjem.

„Ale nejsem zaměstnaný někde, kde by to fungovalo, aniž bych do toho dával fakt hodně. Tak se do toho teď snažím dávat hodně a v momentu, kdy budu mít pocit, že to je vyřešené, bude čas, abych dával hodně do dítěte. A takhle si myslím, že přemýšlí hodně lidí. A proto je méně dětí.“

Prý jste bavič.

„Ano, mně se to líbí víc, než youtuber nebo influencer nebo dokonce komik.“

Já si pak představím někoho, jako je Martin Dejdar…

„Jasně, nebo Petr Novotný.“

Takže ambicí je jednou z internetu přestoupit k moderaci nějakých silvestrovských show, estrád?

„Tohle už asi nejde vrátit, ale já bych hrozně chtěl! Je škoda, že jsou ty estrády, ta televizní zábava pryč. Musíme být rádi, že se to stalo a ne smutnit, že to skončilo.“

Kdy jste si řekl: jsem asi vtipný?

„Pamatuju si konkrétní moment. Byli jsme před maturitou, všichni jeli ty otázky a někdo se mě ptal, co považuju za největší hrozbu. Já jsem řekl, že Impérium (z Hvězdných válek – pozn. red.). Lidi se tam smáli a já si řekl: tak tohle už nikdy nepřekonám. Vždycky jsem dělal fórečky, ale nepřesahoval jsem ostatní spolužáky, jen to oni možná opustili a stylizovali se do normální práce. Moje síla je primárně v editaci, střihu. Nejsem úplně dobrý improvizátor ani moderátor.“

Tak to jsem zvědavá dneska, my to tady nestříháme.

„No právě, já bych to potřeboval trošku upravit.“

Máte nějakého člověka, který vás v té vaší vtipnosti krotí, nastavuje vám zrcadlo, říká: tak teď se nehodí žertovat?

„Člověk dostává tu zpětnou vazbu docela rychle. Na YouTube to je dobrý, tam není ten trapný moment toho, že to nefunguje, ale pozná to až potom z komentářů. Nemusí čelit přímo těm lidem. My ale teď děláme každý měsíc premiéry jednotlivých dílů v kině a tam je super, že zpětnou vazbu dostávám hned a zjišťuju, co funguje – většinou něco jiného, než jsem si myslel, že bude fungovat.“

Takže to pak předěláte?

„(smích) Ne, na to není čas.“

Co když se lidi v kině vůbec nezasmějí tomu, co považujete za stěžejní fórek v tom dílu?

„No, děje se to. Trošku to bolí, to jo. Ale pak zase zafunguje něco jiného, a pokud to není úplně stupidní fór a člověk do toho dal nějakou práci, nějakou myšlenku, je také spokojený. Já si myslím, že ten humor je na druhém místě. První je obsah, příběh, ten humor je nějaké koření.“

Krom publika, dává vám nějakou zpětnou vazbu vaše rodina, přítelkyně?

„Já se moc nebavím o své práci vlastně s nikým, mám to dost oddělené. Rodiče se občas na něco podívají, koukali na Survivora a teď je baví sledovat náš podcast o něm. Ale vlastně si myslím, že moje práce není v mém okolí pro ty lidi zas tak důležitá a mně to je sympatický, protože já chci práci řešit v práci, a pak jít domů.“

Aha, mě totiž zajímalo, jestli jste i po té popularitě, kterou vám přinesl Survivor, nezačal chodit moc na večírky, dělat nějaké životní chyby…

„Ne, já ráno jedu do kanclu a potom jedu domu. Já nemám vlastně kde ustřelit. Ale to, že neodhadnu fór nebo svoje chování, tak to se cítím ohrožený furt. Kdyby měla moji náturu odrážet moje struktura hlavy, tak mám oči na stranu, jako mají srnky…“

Návrhářka Kováříková v Hráčích: Kostýmy pro „prezidentku“ Geislerovou koupila Pekarová Adamová!

Jste vyplašený introvert.

„Jsem. Takže mi to asi nedovolí ta hlava. Já nevím, co by se muselo stát, abych si řekl: wow, teď jsou tady všichni kvůli Mikýřovi.“

Dneska tady kvůli vám všichni jsme.

„Já to takhle nevnímám. Já to vnímám tak, že se musí dělat rozhovory a dneska to padlo na mě.“

Co musíte dělat pravidelně, co načítat, co sledovat, abyste svoji práci mohl kvalitně dělat?

„Nic. Podle mě nic. Myslím, že v momentě, kdy chce člověk dovyprávět nějaký příběh, musí si nastudovat to téma, vědět, o čem mluví. A pokud jde o humor, může se člověk inspirovat u někoho, ale v momentě, kdy do toho nedá něco svého, bude to vždy jen horší varianta toho druhého.“

Takže nereflektujete, jak to dělají lidé, jejichž stylu byste se chtěl přiblížit třeba v zahraničí?

„Myslím si, že sleduju hodně vizuál. Ale z hlediska vtipů se to neodpouští. To může člověku projít dvakrát nebo třikrát, že někomu ukradne fóreček, ale když to není jasný odkaz, lidi to neodpouští.“

Kde přicházíte na témata svých epizod?

„Stejně jako každý jiný člověk. Občas někde něco zahlídnu a říkám si: tohle je fakt divný, o tomhle potřebuju vědět víc. Nevím, jestli to je ADHD nebo nějaká obsese, ale pak si začnu studovat úplně všechno a dostanu se do té králičí nory.“

To ADHD máte?

„Nediagnostikované. Takže si na to jenom stěžuju a vymlouvám se.“

Měli jsme tu Libora Boučka a ten otevřeně mluvil o tom, jak investuje to, co vydělá. Jak to máte vy?

„Já jsem hroznej škudlil, hrozněj kolenovrt, takže neutrácím skoro nic. Vlastně všechno, co mám, se snažím použít tak, aby mě to do budoucna zaopatřilo. Já se budoucnosti bojím.“

Proč?

„No nevím, jestli v sobě budu mít pořád ten oheň, tu ambici, jestli se mi zase podaří přetransformovat do něčeho jiného, jako se mi to povedlo po konci kariéry ve snowboardingu. Chci si ujasnit, co budu dělat a nemyslím si, že budu do 60 dělat YouTube. A na to potřebuju mít trochu stabilnější půdu pod nohama.“

Takže do čeho putuje váš příjem? Investujete do bitcoinu? Kupujete akcie?

„Teď je to jedna nemovitost a ke konci kariéry bych mohl mít třeba ještě jednu, ale jinak jsou to klasické indexové fondy. Doby, kdy jsem měl nějakou opravdovou investiční strategii, jsou pryč.“

Žijete si díky svým příjmům bezstarostně? Anebo když se to rozdělí mezi všechny členy vašeho týmu, jste na nějakém průměrnějším příjmu?

„Já si myslím, že si žiju docela bezstarostně. Moje starost je práce, jestli to bude dobré, jestli to bude lidi bavit. Nikdy jsem nebyl materialisticky založený a já bych asi žil bezstarostně, i kdybych měl příjem 20 tisíc. Asi bych měl veliké starosti v momentě, kdy by do mého života přišlo dítě. Děti jsou drahé.“

Byl jste někdy finančně na hraně, třeba v začátcích?

„No tehdy jsem platil kámošovi nájem 4 tisíce, měl jsem matraci a jednu skříň z Ikea. Ale vždycky jsem měl našetřený finanční polštář, na který jsem nesahal už od dob snowboardingu a nikdy jsem nechtěl utratit všechny peníze a jít do dluhu. Největší finanční risk byl po Survivoru, kdy jsme pronajali O2 Arénu (za finanční výhru ze Survivoru si pronajal arénu, kde natočil rozhovor a nabídl ho svým předplatitelům na HeroHero, čímž si navýšil jejich počet – pozn. red.). Postupně se to učím, ale jsem svým založením averzní k velikému riziku. Zkazit si život je strašně jednoduché a člověk tu musí doklepat ještě nějakých 40, možná 50 let, a to je dlouhá doba. To mě děsí.“

Děsí to celou tu vaši generaci kolem 30 let? Někdy mi to nepřijde.

„Já si myslím, že tedy děsí. I to, jak lidé nakládají s penězi… každý má svoji strategii, ale pro mě je fakt nade vše důležitá v životě nějaká stabilita. Že se nebudu muset kopat z nějaké hodně hluboké díry.“

Je vaše branže cesta k té jistotě? Spousta mladých dnes nechce být lékařem či policistou, chtějí být influencery…

„No nemyslím si, že to je cesta k jistotě. I já jsem v tom oboru trošku omylem. Dělal jsem předtím ve videprodukci, ještě předtím ve znaleckém ústavu, byl jsem na dost jiné cestě. A v tomhle jsem skončil kvůli covidu. Já chápu lidi, že to zkusí. V málo jiných zaměstnáních je představitelné, že se člověk tak rychle dostane k nějakým penězům. Vyskakuje na ně, kdo je úspěšný, kdo si může co dovolit, jaký má životní styl, a vydedukují si, že by byla škoda to nezkusit.“

Kdyby k vám přišel váš nějaký budoucí potomek a řekl, že to chce zkusit, co byste si pomyslel?

„On na to existuje jednoduchý lék, a to je: nečekej, začni, zjisti, jaké to je. Asi by je to pak rychle přešlo.“

Po těch letech: je to jednoduchá anebo těžká práce?

„Může být jednoduchá. Záleží, s čím je člověk spokojený. Způsobů, jak to jde dělat, je hodně. Člověk se může překonávat, být vypravěč. A pak je tam ta úroveň, kdy to jenom stačí, což je třeba ten náš podcast o Survivorovi. Tam stačí, že se podívám na ty díly a povídám si o nich. Snažím se vždy fluktuovat mezi těmito dvěma rovinami.“

Uživila by vás ta rovina „stačí“?

„Jasně. Ten obsah (podcast o Survivoru – pozn. red.) vydělává víc než ten, na kterém se člověk předvádí. Ty rozhovorové formáty jsou nejvýdělečnější typ obsahu, proto jich je tolik.“

Původně bylo MÚPI asi desetiminutové, epizoda byla každý týden, bylo to o bizarnostech na internetu. Teď jsou to vážná témata – sekty a podobně – a hodinové díly. Proč ta změna?

„Jednak je to kvůli formátu YouTube a tomu, co je možné na té platformě dělat. A jednak je to proto, že se člověk už nespokojí s tím dělat povrchní témata. Už jsem chtěl občas předat nějakou serióznější zprávu.“

Je ta odezva na serióznější zprávy lepší, než byla na ta zábavnější a menší témata?

„To je těžké posoudit. Něco občas bouchne, ale myslím, že to je dost podobné, jako to bylo i na tom začátku, když jsme se objevili a začali to dělat na Mall TV. Tehdy byla ta exploze obsahu velká tím, že to bylo něco nového. Teď si držíme standard, který se jednou začas prolomí. Já ale na ta čísla tolik nekoukám, neřeším, jestli něco má 200 nebo 300 tisíc zhlédnutí. Podle mě, aby to fungovalo nejlíp, mě to musí bavit bez ohledu na čísla. V momentu, kdy se člověk soustředí čistě na růst, schází z cesty.“

Co forma? Máte někoho, kdo vám pomáhá s mluveným projevem, který se dost zlepšil?

„No to vůbec. Já jsem částečně na začátku nějakou svou schopnost mluvit úmyslně tlumil, protože mi to přišlo vtipnější, mluvit trochu znuděně nebo unaveně.“

A teď jste to doopravdy vy.

„Hlavně to není možné udržet, když máte 30 nebo 40 minut videa. U velké epizody by to byla velká uspávačka.“

Jakou roli si myslíte, že ve vaší popularitě hraje vizáž? Vy si vezmete záměrně růžový oblek, nejste dvoumetrový chlap s obvodem bicepsu, větším, než je obvod hlavy.

„Podle mě je to úplně jedno.“

Takže kdyby obsah, jako je váš, dělal někdo, kdo vypadá jako Karlos Vémola, fungovalo by to?

„Tak jasně, že to je i částečně o tom, jak to odprezentuji, ale primárně jde o téma, o obsah. Je dost jedno, jak vypadám. Mohl bych možná i vypadat líp, a pak by to možná mělo lepší čísla a respektovalo by mě víc lidí. Anebo naopak.“

A ty růžové obleky? To vám někdo radí anebo to je vaše preference?

„Mně se ten oblek líbil. Vyšlo to z toho, kdy jsem hledal nějaký oblek na tu úplně první epizodu, aby vypadal zprávařsky, ale trošku divně.“

Pořad Hráči: Pravidelně v Blesku ti, co vládnou Česku!

Blesk už tři roky přináší čtenářům a divákům exkluzivní pořad Hráči, v němž se střídají ti, kdo v Česku něco znamenají ve sféře byznysu, politiky, managementu či showbyznysu. Zhruba hodinové rozhovory, které vede zkušená moderátorka politických debat i rozhovorů s vrcholnými ústavními činiteli, Vera Renovica (39), si můžete vychutnat každé dva týdny na webu Blesk.cz. A to vždy v pondělí (v případě svátků oznámíme posun). V tentýž den si pak jejich písemnou podobu přečtete v tištěném deníku Blesk. To vše, abychom našim čtenářům umožnili podívat se za oponu, za níž se rozhoduje o našich životech, peněženkách či budoucnosti našich dětí. Jestli chcete vědět víc o těch, kteří skutečně vládnou zemi, v níž žijete, dívejte se na Hráče na Blesk.cz!