Návrhářka Kováříková v Hráčích: Kostýmy pro „prezidentku“ Geislerovou koupila Pekarová Adamová!
Obléká dámy, které stojí v popředí českého byznysu, showbyznysu i politiky, a někdy se karty pěkně promíchají. Módní návrhářka Tatiana Kováříková, jejíž značka oslaví 30 let, totiž v Hráčích poodhalila, že oblečení, v němž Aňa Geislerová hrála ve filmu českou prezidentku, dnes nosí šéfka Sněmovny Markéta Pekarová Adamová. Celý exkluzivní rozhovor čtěte níže.
Vy jste několikrát oblékla také první dámu Evu Pavlovou. Jaká byla ta spolupráce, jak probíhala?
„Zpočátku jsem jezdila na Hrad a teď už vlastně přijede paní Eva i za mnou do butiku. Jsem za to hrozně ráda a ta spolupráce je pro mě moc hezká. Vážím si jí.“
Řeší se, že tento rok bude dostávat první dáma 100 tisíc korun měsíčně na reprezentaci, tedy i ošacení. Skvělé reakce veřejnosti to nevyvolalo. Jak to vidíte vy?
„Já ty reakce chápu, ale myslím si, že na to (peníze – pozn. red.) má plné právo. Ona reprezentuje naši zemi, těch akcí je opravdu hodně a měla by být podpořena.“
Obléká se paní Pavlová za vás dobře? Někde jsem četla kritiku, že hodně nosí tenisky.
„To záleží, na jakou akci a k čemu. Ten základ má naprosto v pořádku a dobrý.“
Obléknete kohokoliv? Anebo když k vám přijde někdo, s kým politicky nesouhlasíte, řeknete mu, že s nimi nechcete pracovat?
„Je to, jak říkáte.“
Už jste se na takový mantinel dostala?
„Ano, ale neřeknu u koho.“
Ale třeba Ivanu Zemanovou jste oblékala v době, kdy její manžel budil veliké emoce a nesouhlas.
„Ano. Paní Zemanová ode mě pár kousků má. Ale byla to vždy velmi distingovaná a slušná dáma. Já se snažím k módě přistupovat tak, že není politická, a nemám ráda, když se to moc míchá dohromady.“
Přesto ale říkáte, že máte své hranice.
„To má asi každý z nás. Ale většinou jsou to pro mě jen šaty, které ráda dělám, a to je všechno.“
A co děláte, když k vám přijde někdo s představou, která vám absolutně nesedí esteticky? Umíte ho odmítnout?
„Ano.“
Jak vypadá odmítnutí od Táni Kováříkové?
„Když to já necítím nebo třeba i ten člověk, který za mnou přišel, tak se prostě slušně omluvím. Ale já už jsem na trhu dlouho a postupem času se to celé vytříbilo samo. Za mnou vlastně chodí lidé, kterým se líbí to, co dělám. Málokdy po mně někdo chce něco, co bych neudělala. Jednou jsem vlastně měla dámu, která chtěla ušít šaty v podobě české vlajky, a bylo to celé takové speciální. To jsem řekla, že neudělám.“
Navrhovala jste šatník Ani Geislerové do filmu Prezidentka a traduje se, že si řadu těch kostýmů odkoupila předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová. Můžete to potvrdit?
„Některé kostýmy jsem opravdu zapůjčila, takže ty šaty zůstaly u mě v ateliéru a myslím si, že takové dva tři kousky má paní Pekarová.“
Umíte mi říct, kdy přesně jste si řekla, že chcete být módní návrhářkou?
„Bylo to intuitivní. Pořád jsem si něco kreslila, a když jsem viděla šaty na nějaké panence, tak jsem měla pocit, že to musím předělat. Všechno jsem rozstříhala s tím, že to udělám lépe, až jsem všechno zničila. Pokračovalo to ale v dospělosti, kdy jsem měla pocit, že chci udělat něco jinak.“
Byla jste dítě, které se hádalo s maminkou o tom, co si vezme na sebe?
„Samozřejmě. Hádala jsem se strašně. Je pár outfitů, které vidím na fotce a říkám si: no to bych si sama na sebe nedala.“
Kdy přišla autonomie?
„Když jsem šla studovat do Brna. Tam na mě naši už nedosáhli. A když jsem pak přijela o víkendu z Brna do Ústí nad Labem, měli ze mě maminka s tatínkem opravdu šoky.“
V čem jste přijela?
„My byly na škole taková trojice holek, které si hrozně rozuměly a měly jsme ambici dělat módu a být hrozně progresivní. Tak jsme se jednoho krásného dne všechny tři ostříhaly úplně na ježka. A takhle já jsem přijela domů. Nebo jsme si uštrikovaly takové černobílé svetry, které se v té době 80. let nenosily, takže jsme vyčnívaly. A dodnes si pamatuji, jak jsem si na kalhoty našila dolů krajku. Jednoduchá věc, nad kterou se dnes nikdo nepozastaví. Ale nějaký pán na ulici na mě tehdy křičel, co jsem si to vzala na sebe.“
Vy jste se v těch osmdesátých letech pak ze studií v Brně dostala do Prahy. Jak se tehdy lidé oblékali? Bylo to inspirující? Odstrašující?
„Já jsem návrhářka i proto, že se mi vlastně nikdy v obchodech skoro nic nelíbilo. Zároveň jsem vysoká a nikdy mi nic pořádně nebylo. A v té době to nebylo jinak. Všechno bylo šedivé, když člověk něco chtěl, musel si to nechat ušít. Ale i v Praze se prodávaly většinou vlněné těžké látky nebo nějaké polyestery. Hedvábí nebo úplety v té době téměř neexistovaly. Bylo to hodně omezené.“
Vy jste se stala slavnou i díky práci s celebritami. Fascinovaly vás už tehdy?
„Já si ještě jako velmi mladá pamatuji, jak jsem si pouštěla Helenu Vondráčkovou a Jiřího Korna (Kováříkové dva nejslavnější klienty v začátcích kariéry – pozn. red.) a v té době mě ani nenapadlo, že bych v tomto oboru vůbec dělala. Byl to jen sen. Vždycky se mi líbilo, jak se Helena Vondráčková oblékala. Pamatuji si ji v silvestrovské show, kdy tančila v takovém overalu s třásněmi. Z toho jsem byla úplně nadšená.“
Ten opravdu veliký start byl Jiří Korn. Vy máte ráda klasiku, střídmost. Jak se vám pracovalo s někým, kdo byl rád křiklavý, extravagantní?
„Seznámila jsem se s ním, když jsem chvíli v ÚBOKu (Ústavu bytové a oděvní kultury – pozn. red.) dělala modelku společně s Kateřinou Kornovou. Dal mi možnost to prostě zkusit. Pamatuji si, že tehdy bylo právě oblečení jeho a té jeho skupiny velmi umírněné a já byla taková trémistka, nechtěla jsem to pokazit. První věc, co jsem pro ně udělala, se mi nelíbila a myslím si, že ani on nebyl spokojený. Ale hrozně se mi líbilo, že mi dal druhou šanci. Pak si to najednou sedlo. Když s někým pracuji, musím si toho člověka načíst, abych věděla, co mu bude slušet. Dodnes si pamatuji takový černý kostým celý pošitý perleťovými knoflíky. Byl to v podstatě scénický kostým a mě ta scénická tvorba vždycky zajímala a bavila.“
Vy jste v letech 2019 a 2021 tvořila kostýmy pro StarDance. Šla byste do toho znovu, kdybyste dostala nabídku?
„Já už do toho byla dříve malinko vtažená, protože jsem dělala zahajovací šaty pro Terezu Kostkovou. Když mě oslovili, musela jsem si načíst hodně věcí. Taneční kostýmy jsou jiná disciplína než třeba klasické koncertní šaty, a já se ji naučila. Zvažovala bych to (další angažmá pro StarDance – pozn. red.). Je to ale hodně náročné a muselo by mi to sednout do mého pracovního programu.“
Je to finančně lukrativní záležitost?
„Pro mě bylo motivující, že se mi ten projekt opravdu líbil a líbí a že mě to motivovalo. Pro mě ty peníze nehrají takovou roli, jako aby mě bavila ta práce.“
Bude to 30 let, co jste otevřela svůj butik v Dušní ulici. Kdo do vás zainvestoval? Jaké byly začátky byznysově?
„Já žádný byznysmen právě nejsem, i když nějaký cit pro to mít budu, jinak bych tak dlouho nevydržela. Jsem především modní návrhářka. Ty začátky byly celkem krušné, začínala jsem s klienty, jako byli Jirka (Korn – pozn. red.) a Helena (Vondráčková – pozn. red.), ale pak tam byli i civilní klienti. Někdy v roce 1995 jsme si s mojí kolegyní řekly, že by bylo fajn si založit značku, otevřít butik a moc jsem netušila, co mě čeká. Najednou jsem zjistila, že musím být částečně i manažerem, že by bylo fajn mít nějaké krejčové, střihačku, že musím koupit materiál. A musela jsem věci pořád počítat.“
Začala jste díky vlastním úsporám?
„Ano, opravdu úplně z ničeho.“
Co nějaké momenty, kdy jste seděla v butiku, nikdo nechodil a vy jste si říkala: to budu muset zavřít?
„I takové byly. Začátek nebyl jednoduchý, ale já měla vizi a jsem vždy v tomto taková ‚zabejčená‘. Na značku jsme původně byly dvě společnice a Lucie mi pomáhala se zakládáním a technickými věcmi, které jsem postupem času začala přebírat. Když jsme se rozešly a vyrovnaly, pamatuji si, jak jsem tehdy seděla a říkala si, jestli jsem se nezbláznila. Ale podařilo se mi dát dohromady tým, na který se můžu spolehnout, a naučila jsem se fůru věcí, díky nimž dodnes hezky funguju.“
Jak jsou na tom co do stylu české celebrity? Co jim jde, co jim nejde?
„Já jsem taková nesoudící. Ráda se na někoho podívám s tím, že mu to sluší, že se to povedlo. Neřeším, když se mi něco vyloženě nelíbí.“
Nemohla byste dělat módní policii…
„Vůbec. Já na to nemám povahu.“
No tak ale co vám zní v hlavě, když vidíte někoho, kdo to opravdu nezvládl?
„Tak řeknu si to v sobě, ale neodsuzuji to.“
A když po vás budu chtít názor třeba na Richarda Krajča s kabelkou? Co si pomyslíte?
„Že tím chtěl asi něco říci, ale já nevím co. Třeba to časem zjistím.“
Jaký máte dojem z toho celosvětového trendu unisexu a kde podle vás skončí? Že si muži budu kupovat minisukně?
„Pro mě hraje velkou roli estetika a je pro mě důležité, aby se mi to líbilo. Minisukně si představit neumím, ale věřím tomu, že se to bude celé víc a víc rozmělňovat a že všechna pohlaví budou používat všechny prvky, které dříve charakterizovaly někoho jiného. Vše se propojuje.“
Je to dobře? Umíte s tím i vnitřně držet krok?
„Já ano. Je to o tom, jak se muž či žena vyjádří nebo mají potřebu se vyjádřit. A má to i harmonizující rovinu. Jediné, s čím já mám problém, je, když je někdo neupravený, nečistý. Když si někdo vymyslí outfit a udělá to hezky, pro mě je vše v pořádku. Jsem v tom hrozně tolerantní.“
Tedy když k vám přijde do salonu muž a řekne: chci, abyste mi vytvořila na tělo střižené sako, košili a dlouhou sukni, udělala byste to?
„Už jsem to udělala.“
Jak to vypadalo?
„Krásně.“
Jak vypadá vaše cenotvorba?
„Když je to kolekce ready-to-wear (připraveno k nošení – pozn. red.), jsou ty ceny příznivější. Kalhoty tam máme okolo 12 tisíc, kabát kolem 20 tisíc, pak jsou tam topy, ty jsou ještě za nižší cenu. A když se šije na míru, záleží na tom, z jakého to je materiálu a podobně. Tam se pohybujeme výš.“
Takže vyšší desítky tisíc.
„Přesně tak. Většinou na zakázku dělám večerní šaty, to je ta značka Tatiana Atelier. To jsou jedinečné kousky, které jsou buď na míru, anebo se upravují věci z módní přehlídky. Jsou na to speciálně vybrané materiály dovážené většinou z Itálie či Španělska a je to v podstatě couture (výraz pro luxusní módu – pozn. red.). Je to úplně jiná práce, máte tam několik zkoušek, té klientce se opravdu věnujete.“
A když si nechám navrhnout a ušít šaty ve vašem ateliéru, tak už pak ten návrh nikdy na někom jiném neuvidím?
„Ano, jsou jen vaše.“
Chodí k vám i mladé dívky? Třeba dvacetileté?
„Já mám klientky v podstatě od 30 do středního věku. V Česku je hodně řetězců a móda je velmi dostupná. Ty ženy, které ke mně přicházejí, se chtějí profilovat malinko jinak a na to přicházejí trochu později.“
Proč ty ženy od vás nezahnou na Pařížskou ulici a tam si nekoupí něco s velkým logem Chanel, aby bylo vidět, že to je drahé? Proč chtějí vaše věci, které stojí podobně, ale jsou subtilnější?
„Tu možnost mají a myslím, že to také dělají. Ale zároveň chtějí podpořit i českou módu a my návrháři tohle potřebujeme. Konečně si lidé začínají vážit, že pro ně uděláte něco speciálního, začínají si vážit českého řemesla. Před pár lety toto úplně nebylo. Doteď si pamatuji, jak jsem v začátcích stála v obchodě a paní se ptala, jestli to je z Francie. Není? Tak na shledanou. Už si ale začínáme vážit české práce, českých rukou (Kováříková i věci, které nešije v ateliéru, nechává šít výlučně v Česku – pozn. red.).“
Proč mám pocit, že velká loga značek už nefrčí? A vrátí se?
„Jsou to trendy, to se mění i co půl roku. Svého času byla loga úplně všude. Pak stačí, když přijde návrhář a řekne: mně se to nelíbí. Momentálně je trend takové umírněné módy, skrytého luxusu, kdy je vidět, že je to hezké a kvalitní, ale loga za každou cenu vidět nejsou. I mně je bližší minimalismus, jednoduché věci, které podtrhnou osobnost a člověku sedí.“
I váš butik zasáhla koronavirová epidemie. Jaký to mělo dopad? Už jste vlastně zpátky tam, kde jste byli předtím?
„Naštěstí ano. Nebylo to vůbec jednoduché. Zažili jsme tři uzávěry. Chtěla jsem tehdy dělat přehlídku 25. výročí značky, což v té době nešlo uskutečnit. Ale máme to za sebou.“
Podle internetové databáze jste dostala od státu podporu zhruba 1,3 milionu korun. Udělalo to velký rozdíl?
„Probíhalo to skoro dva roky. Musíte platit nájem, platíte ateliér, platíte zaměstnance, platíte lidi okolo. A já jsem i díky té pomoci své lidi udržela. Já jsem díky tomu přežila.“
V čem potkám Tatianu Kováříkovou v supermarketu při nákupu? Býváte v teplákách?
„Většinou to dělám tak, že si na ty tepláky vezmu nějaký kabát, aby to nebylo vidět.“
Vy si prý vše necháváte šít ve vašem butiku. I tepláky?
„Ne.“
Takže jdete do ‚háemka‘, ‚céáčka‘? Nebo kde si Tatiana Kováříková kupuje tepláky?
„Ty jsem kdysi dostala od maminky k Vánocům. Já si koupím boty nebo kabelku, ale oblečení si fakt nekupuju.“
A když vidíte fronty před nově otevřenou pobočkou Primarku, což je takový symbol levné módy, co si pomyslíte?
„Nejsem podporovatelkou masové módy. Nad tím, co člověk nosí, má uvažovat. Nemusí za to dávat velké peníze, ale jsem pro udržitelnost a myslím si, že je dobré přemýšlet o tom, jestli kousek, který kupuju – kalhoty, kabát – budu nosit dál, budu mít s čím kombinovat. Rychlá móda je špatná pro nás všechny i pro planetu.“
A když k vám přijde běžná česká žena s průměrným příjmem, že chce vytvořit právě něco, co jí vydrží 10 let, umíte jí vyjít vstříc?
„Když chcete něco vyrábět v České republice, tak ty náklady jsou čím dál vyšší. Člověk musí na tyhle věci koukat. Ale já se snažím opravdu dělat kvalitní věci, které se hned nerozpadnou. Jsou to navíc nadčasové kousky, které se dají dobře kombinovat. Kolikrát jdu v tomto sama proti sobě, ale mě to baví, když přijde zákaznice v mých šatech a já vím, že jsou ze sezony před 2 lety.“
Nakoupila jste v takové té nákupní mánii něco drahého, co jste pak úplně nenosila, a co to bylo?
„To s oblečením nemám, ale někdy se mi hrozně zalíbí boty a mám pocit, že bez nich nemůžu být. A pak si doma uvědomím, že v nich nemůžu chodit nebo jsem v nich moc vysoká, a pak si stejně vezmu nižší podpatek.“
Vy jste měla svůj moment slávy za hranicemi České republiky, když před 10 lety šaty od vás oblékla hraběnka z Wessexu Sofie. Jaký je status vaší značky v zahraničí?
„V zahraničí moc neprodávám, ale mám klienty, které přilétají do Česka, protože tu mají kořeny.“
A poté, co si hraběnka vzala šaty od vás, jste zaznamenala větší zájem?
„Ne. Byla to taková náhoda. Byl to pro mě obrovský zážitek a jeden z mých největších úspěchů. Vznikalo to ve spolupráci s DofE (Mezinárodní cenou vévody z Edinburghu – pozn. red.). Když mi pak zavolali, že si hraběnka vzala naše šaty na švédskou královskou svatbu, vyvalila jsem oči.“
Máte ambice růst do zahraničí? Třeba otevřít butik alespoň v Bratislavě?
„Já tu ambici měla a dřímá ve mně pořád, ale já mám tolik práce, že to spíš nestíhám. Takže buď něco přijde přirozenou cestou, anebo ne.“
Je v Česku těžké se jako návrhář prosadit?
„Není to úplně jednoduché. Ti, co vytrvají, vyhrávají. Konkurence je velká.“
Módní průmysl má i odvrácenou stranu, dočteme se o drogách, sebevraždách, poruchách příjmů potravy. Jak se vás to dotýká?
„Mě moc ne. Já jsem taková jiná. Ten můj minimalismus se projevuje v mé tvorbě i v mém životě, takže i když mám ráda společnost, moc dlouho v ní nevydržím. Jsem spíš workoholik.“
A je vám v tom někdy těžko?
„Když skončím kolekci nebo je po přehlídce, tak mám občas pocit, že nevím, jestli umím říct něco nového a jiného. Musím se zastavit, dát si volno, potřebuju nadhled. Ráda cestuju, takže většinou někam odjedu.“
A v Římě si dáte kafe na náměstí a díváte se, co lidi nosí…
„Dívám se po lidech, po architektuře, po obrazech. Jsem hodně vizuální, vnímám to, sbírám to. Když pak přijde ten správný čas, vypadne ze mě nějaká kolekce.“
Kde jsou nejlépe oblékané ženy podle toho, co jste vypozorovala?
„Řeknu Itálii a Francii. I v Paříži bylo období, kdy to trochu upadlo, ale už se zase zvedá. Když všichni začali nosit tenisky, tak člověk přemýšlel, jestli se mu to líbilo, nebo ne, a pak zjistil, že jde o to, jak to nakombinujete, že i to lze udělat elegantně. Vždy záleží na té formě. Ve Francii mi přijde super, že ty ženy jsou vždy upravené a dá se na to koukat.“
A Češky?
„Mají velké výkyvy. Je spousta z nás, která tu módu pochopila, které baví kombinovat věci, a mám z toho radost. Máme tady krásné ženy a krásné muže. Zároveň někdy vidím, jak jsme takové zvláštně šedivé.“
Proč to tak podle vás je?
„Asi nechceme být za každou cenu vidět. Ale v každé zemi najdete lidi, kteří žijí s tou módou, a pak lidi, kterým je to úplně jedno.“
Když si vybíráte modelky na molo, přijde mi, že tíhnete k těm vysokým gazelám, které ale mají tvary. Co hledáte?
„Mám ráda ženskou siluetu a ženskost. Mám ráda, když to dobře sedí a když vybírám modelky, vybírám jak mladší, tak starší, aby se ty materiály a střihy ukázaly na všech ženských.“
Už jste někdy poslala nějakou dívku domů, protože jste viděla, že je moc hubená, že asi není zdravá?
„Několikrát. Bylo mi to líto, ale když jsou hodně štíhlé, já je neobléknu. Ty moje věci jim nesedí.“
Jak to přijaly?
„Některé byly smutné, jiné to přijaly normálně, protože to normální i je. Někdy udělám casting dle fotografie, pak přijde modelka na fitting (zkoušku – pozn. red.) a může se stát, že to úplně nesedí.“
Už jste někoho poslala domů, protože byl moc veliký a do těch věcí se nevešel?
„To ne. Hlavně ty poslední přehlídky, co dělám, dělám s modelkami, které znám. Vím, s kým pracuji.“
Jak vnímáte obecně tu proměnu ideálu krásy? I marketing nás učí vnímat, že není problém mít kila navíc, do reklam se dávají třeba handicapované modelky, muži, kteří se výrazně líčí.
„Já jsem tomu otevřená. Móda je tu pro všechny.“
Šla byste tímto směrem? Že byste tyto nestandardní formy krásy promítla na svém mole?
„Když mi půjde tímto směrem ta kolekce, tak klidně. Ale musím cítit, že to udělat chci.“
Co budeme nosit za 100 let? Vytiskneme si doma něco na 3D tiskárně?
„Tomu bych se vůbec nedivila. Myslím, že to bude o materiálech, o nových technologiích a užitných materiálech, které vám třeba změní barvu podle toho, co budete chtít nebo jak se budete cítit. Nebo bude materiál, který vás bude hřát, chladit.“
Nahradí návrháře umělá inteligence?
„Těžko říci. Díky médiím se svět zužuje, zrychluje, informace se dostávají strašně rychle mezi lidi a zobecní se. Takže bude všechno vymyšlené, lidé nebudou vědět, jak být jiné, jak vymyslet něco nového, protože se pořád vše v nějakých obměnách opakuje. Jsem na to zvědavá.“
Pořad Hráči: Pravidelně v Blesku ti, co vládnou Česku!
Blesk už třetím rokem přináší čtenářům a divákům exkluzivní pořad Hráči, v němž se střídají ti, kdo v Česku něco znamenají ve sféře byznysu, politiky, managementu či showbyznysu. Zhruba hodinové rozhovory, které vede zkušená moderátorka politických debat i rozhovorů s vrcholnými ústavními činiteli Vera Renovica (39), si můžete vychutnat každé dva týdny na webu Blesk.cz. A to vždy v pondělí (v případě svátků oznámíme posun). V tentýž den si pak jejich písemnou podobu přečtete v tištěném deníku Blesk. To vše, abychom našim čtenářům umožnili podívat se za oponu, za níž se rozhoduje o našich životech, peněženkách či budoucnosti našich dětí. Jestli chcete vědět víc o těch, kteří skutečně vládnou zemi, v níž žijete, dívejte se na Hráče na Blesk.cz!
Co to je za krejčovou,která šije pouze zákaznicím s jedním polit. názorem ? to se vyučila v Rusku ? Její výtvor na foto "Novoroční oběd s předsedou, kde jí čumí kombiné mluví za vše