Začněme pěkně od začátku: Ačkoliv se Jezulátku říká Pražské neboli Jesulus Pragensis, „narodilo“ se ve Španělsku. „Pochází snad z kláštera, který stál mezi Córdobou a Sevillou a je kopií v klášteře uctívané dřevěné plastiky,“ popisuje přední historik umění Jan Royt v knize Pražské Jezulátko.
Odbočka přes Pražský hrad
Vznik sošky je kladen do 16. století. Tehdy se také Jezulátko vypravilo na cesty, což podá vysvětlení o tom, jak se z dalekého Španělska dostalo do Čech. Souvisí to se svatbou Marie Manrique de Lary y Mendozy, dvorní dámou španělské královny, „která se provdala za jednoho z předních velmožů Českého království Vratislava z Pernštejna,“ uvádí Royt. Jezulátko jim bylo věnováno darem.
Pár se trvale usadil v Čechách, jelikož Vratislav II. z Pernštejna vykonával za císaře Rudolfa II. post nejvyššího kancléře, což byla jedna z nejvýznamnějších funkcí Českého království. Nejprve se soška ocitla na Pražském hradě, respektive v tamním Lobkovickém paláci, jenž tou dobou nesl název Pernštejnský. Momentem svatby jejich dcery Polyxeny z Pernštejna se Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkowicz (toho času byl rovněž nejvyšším kancléřem Českého království – pozn. red.) se Jezulátko stalo opět svatebním darem, v důsledku čehož se po pár letech znovu stěhovalo.
Polyxena se totiž rozhodla, že po smrti svého chotě nezůstane natrvalo v Praze, nýbrž přesídlí do skvostného zámku v Roudnici nad Labem. Tehdy v roce 1628 „darovala Polyxena sošku Jezulátka klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně,“ uvádí Royt. „Od té doby se odvíjí slavná historie Pražského Jezulátka, provázena mnoha prosbami a zázraky.“
Strůjce zázraků
Zmíněných zázraků učinilo Jezulátko desítky, snad stovky, o čemž svědčí tabulky díků, jež jsou v kostele Panny Marie Sněžné k vidění po stranách oltáře. 47 centimetrů vysoká soška žehná nejen Pražanům a kolemjdoucím, ale v minulosti dopřávala štěstí i „pomazaným“ hlavám. „Roku 1647 se před Jezulátkem modlil sám císař Ferdinand III.,“ zmiňuje Royt českého krále a německého císaře z rodu Habsburků.
Na přímluvu Jezulátka se lidem navracel zrak i sluch, zázračně se uzdravovali, léčili od nejrůznějších pohrom. Rovněž se v 17. století i později mělo za to, že právě díky Jezulátku neutrpěla Praha devastující následky nejrůznějších válek a obléhání. V důsledku toho obliba sošky vzkvétala a kostel díky tomu dostával četné milodary.
Dlouhá léta byla soška ukrytá a veskrze jen „pro vyvolené“ či obzvláště trpící prosebníky. Avšak „pověst o zázračném Jezulátku se natolik rozšířila, že se karmelitáni rozhodli vystavit ho veřejné úctě,“ uvádí Royt.
Původně byl malý Ježíšek od roku 1654 vystaven v kapli sv. Kříže nalevo od vchodu do kostela. „Poněvadž stísněné prostory kaple nevyhovovaly návalu poutníků, přenesl generální vizitátor řádu 13. ledna 1741 sošku Jezulátka na boční oltář sv. Jáchyma a Anny naproti zázračnému obrazu Panny Marie Mantovanské.“ Tam je na skvostně zdobeném barokním oltáři z roku 1776 k vidění dodnes.
Kousky oděvů z různých časových pásem
Podoba Jezulátka se v průběhu staletí a let měnila a děje se tak doposud. Malý „Pražánek ”se totiž v průběhu roku převléká. Jeho šatník čítá neuvěřitelných 300 kusů oděvu, přičemž ty nejstarší šaty z hedvábného sametu pochází z roku 1700. Mezi velkou vzácnost patří „nádherně vyšívané šatičky, které Jezulátku roku 1754 darovala císařovna Marie Terezie,“ sama velká příznivkyně Jezulátka. V šatníku lze nalézt šatečky darované věřícími až z daleké Šanghaje, ty jsou z roku 1894, z Ameriky, Vietnamu i z Filipín.
Pražské Jezulátko Věra Exnerová
Jak vypadalo v samých počátcích? Neměl-li na sobě žádný kus oděvu z textilu, je Ježíšek vysochán v dlouhé povoskované košilce. Až později jej začali oblékat. „Jezulátko bývalo zahaleno nejprve bílou komží (jedná se o oděv ministrantů při mši – pozn. red.). Přes ni se oblékala bílá říza a roucho z hedvábí, podobné dalmatice; čtvrté a páté roucho, krásně vyšívané a zdobené, se podobalo kněžskému pluviálu (bohatě zdobený plášť, který kněží nosí při významných obřadech – pozn. red.). Okolo krku a rukou je navlékáno krajkové okruží,“ vyjmenovává Royt.
Samostatnou kapitolou je pak pozlacená koruna. Těch má soška hned tři! První pochází z roku 1767, druhá byla zhotovena v letech 1810 až 1820, třetí korunkou zbožňovaného „Pražánka“ uctil při návštěvě Prahy papež Benedikt XVI. v roce 2009. Avšak pozor; korunku nemá Jezulátko vsazenou přímo na hlavě, nýbrž je připevněna těsně nad jeho hlavou.
Okradený a bez rukou
Správně by Jezulátko mělo mít korunky čtyři. Ta nejstarší, původně z roku 1655, která byla „zlatá, drahými kameny a perlami posázená,“ se ztratila, nebo ji někdo ukradl. Bohužel tedy i se zloději mělo totiž Jezulátko co do činění. „Roku 1733 ukradl neznámý zloděj ze sošky Jezulátka říšské jablko a pravděpodobně také řád Zlatého rouna,“ uvádí Royt.
To nebylo to nejhorší, co za několikasetletý život posvátné robátko ze dřeva potkalo. Během třicetileté války, která se nejednou dotkla i Prahy, utrpělo vážnou újmu na zdraví. V roce 1631 vtrhli do Prahy Sasové. „Mimo jiné vydrancovali karmelitský klášter. Jezulátko, těžce poškozené, bylo s uraženýma rukama pohozeno za oltář.“ Opraveno bylo až po roce 1638, kdy mu uražené ruce „byly na náklad vysloužilého vojenského komisaře zhotoveny znovu ze dřeva potaženého voskem.“
Jedna zastávka, dva názvy
Jak zmiňuje Royt, Jezulátko se i ve světě, především ve Španělsku, Portugalsku a v Jižní Americe, těší velké oblibě a úctě. A jelikož i Pražané znají daleko spíše malostranský svatostánek jako ten, kde je Pražské Jezulátko, než pod skutečným jménem kostel Panny Marie Vítězné, rozhodla se místopisná komise přejmenovat i blízkou tramvajovou zastávku tímto označením. Ke změně dojde ještě letos, pravděpodobně v létě.
„Termín podobných změn se často kryje s významnějšími změnami jízdních řádů, tedy aktuálně je realizace této úpravy nejpravděpodobnější na počátku letních prázdnin,“ uvedl pro ČTK mluvčí ROPID Filip Drápal. Změnu inicioval pražský zastupitel a někdejší radní za kulturu Jan Wolf (KDU-ČSL), kterého prý oslovili přímo farníci kostela. Zastávka tak přestane nést název po významném malíři 19. století Josefu Vojtěchu Hellichovi, který portrétoval třeba Boženu Němcovou, Františka Palackého nebo Josefa Jungmanna.
Každá změna v MHD bývá matoucí. Tentokrát to však místopisná komise cestujícím ještě ztížila, protože stanice bude výjimečně nést názvy hned dva! Směrem z centra, přímo před kostelem, se stanice bude jmenovat Pražské Jezulátko. V opačném směru ponese název Tyršův dům podle sídla České obce sokolské.
Víte, že…
… Pražské Jezulátko není jediné svého druhu v Praze? Jeho kopie, jichž se dotkl „originál“, jsou k vidění v Evropě i po celé republice. Třeba v Bratislavě, Mělníku, Paříži, ve Velvarech, v Kutné Hoře, Broumově, v Choceradech ba dokonce i na Filipínách. A „v Plzni dal plzeňský primátor Petr Pavel Helffer v roce 1746 vystavět kostelík Pražského Jezulátka,“ uzavírá Royt.
