Dnes už Jiří z Poděbrad „odpočívá“. Konkrétně v královské hrobce mezi zdmi svatovítské katedrály na Pražském hradě. Za života byl nesmírně činorodý. Ani obézní tělesná konstituce mu nebránila v tom, aby zvolnil ve své vladařské činnosti.
„Král Jiří byl jedním z prvých evropských vladařů, jenž budoval národní stát nikoliv na církevních, nýbrž na světských základech,“ zmiňuje v biografii Jiří z Poděbrad historik Josef Macek. Jinými slovy usiloval o to, aby český stát měl definovat národní, nikoliv mocenský či náboženský princip.
Čechy se za jeho vlády v nesnadné době stavěly znovu na nohy po urputných husitských válkách. A v zemi se začalo dařit. Po dlouhé době se Čechy těšily velké vážnosti i na evropské politické mapě. Zároveň podnítil snahy o vytvoření společenstva evropských křesťanských států, které by žily v harmonii a všeobecné podpoře proti vnějšímu nebezpečí, které hrozilo především z Turecka. „Král Jiří stojí u samých počátků moderní diplomacie,“ uvádí historik, který se neošívá označit Jiřího za „krále budovatele a krále míru, krále diplomata a věrného strážce kalicha, který zůstává i po staletích hrdinou pro svět, pro dějiny.“
Žádný seladon
O mnoha panovnících se ví, že svou mocí, začasté i jistým šarmem vzbuzovali patřičnou úctu, také seš těšili náklonosti nežného pohlaví. Jiří v dospělosti vypadal podle líčení papeže Pia II (†58) zhruba takto: „Byl postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskrných, mravů líbezných, nakažený husitstvím, ale jinak spravedlivý a šlechetný,“ cituje lékař Jiří Ramba v knize Záhada nemoci Karla IV. Osobnosti českých dějin z perspektivy obličejové chirurgie.
Oním „čtverhranným tělem“ se rozumí narážka na královu „tělnatější“ konstituci. Jeho postava vykazovala známky požitkářského blahobytu. „Základem podoby krále byla masivní hlava, později buclaté tváře, výrazný nos a pod ním knír,“ uvádí Ramba, který měl v roce 1990, kdy byly ostatky krále exhumovány, aby mohly být podrobeny nejrůznějším analýzám, možnost si je prohlédnout odborným zrakem. Posmrtné „vyšetření“ přineslo překvapivá zjištění.
Brzký sirotek
Jiří se narodil 23. dubna 1420 v Poděbradech do šlechtického rodu pánů z Kunštátu. V 7 letech se stal sirotkem, když mu bylo 14 let, zúčastnil se známé bitvy u Lipan. „Nevíme, zda Jiří z Kunštátu byl svědkem posledních záchvěvů bitvy, nevíme, zda i on se ponořil do válečné vřavy, nevíme, zda přihlížel k pobíjení posledních zbytků vojsk táborsko-sirotčího svazu na bojišti, nevíme, zda se hřál plameny u zapálených stodol se zajatci,“ uvádí Josef Macek.
„Jisté však je, že Lipany poznamenaly celý jeho život.“ Krom toho, že šlo o předěl v českých dějinách, kdy bitva de facto ukončila husitské války, mohlo právě zde stihnout Jiřího z Poděbrad ošklivé poranění, které Ramba při svém výzkumu zaznamenal.
Modřina přes půl tváře
„Na levé polovině čelní kosti je oploštění o rozsahu 25 x 20 mm, s patrnou, již vyhojenou svisle probíhající trhlinou. Jde o obraz typický pro zhojenou vpáčenou zlomeninu,“ konstatuje lékař. „Je patrné, že levá polovina obličejové kostry je výrazně zmenšená,“ zmiňuje Ramba asymetrický rozdíl až 17 milimetrů. Lékař to vysvětluje úrazem v dětství či raném mládí „po tupém, plošném nárazu – úderu na čelo i na tvář.“ To se mělo trvalo promítnout do zhmožděné okostice, pod níž se „vytvořilo větší množství krve, ta se nevstřebala a postupně se změnila v kost.“ Díky tomu se kosti v tváři nevyvíjely tak, jak měly a král měl levou stranu obličeje na pohled nateklou.
„Oploštění levé tváře muselo být patrné,“ konstatuje odborník. „Z období, kdy Jiřík již byl českým králem (1458, 38 let), pochází portrét v životní velikosti na zámku v Častolovicích. Obraz není imaginárním zpodobněním, ale je přesným portrétem s individuálními rysy tváře, která překvapivě dokonale souhlasí se změnami, které jsme nalezli na lebce.“ Zda toto zranění skutečně utržil při bitvě u Lipan, je nicméně spekulativní, byť spadá do časového rozmezí věku, které Ramba pro toto zranění určil. Jak zaznělo výše, Jiřímu v té době bylo 14 let.
Podle lékaře, který byl na slovo vzatou špičkou, co se obličejové chirurgie týče, musel mít Jiří z Poděbrad po úderu pohmožděnou celou levou polovinu tváře, od brady až po čelo. Pro jeho současníky muselo jít o strašidelný pohled, neboť měl de facto modřinu přes půl tváře. Nateklá tvář mu zůstala vlastně až do dospělosti, ne-li tím pádem do smrti. „Později se u krále rozvinula výrazná obezita, která asymetrii obličeje vizuálně zmírnila,“ udává Ramba.
Tloušťka na obtíž
„Nakynulá“ postava Jiřímu v pozdějších letech dost komplikovala život. A nerozpakoval se o tom sám hovořit, ostatně 5 let před smrtí napsal papeži Pavlu II. (†54) list, v němž mu dává znát, že se za ním nemíní dostavit, „neboť jsme nyní obtíženi nadměrnou tloušťkou svého těla,“ cituje Josef Macek. S trochou škodolibosti by tak mohl být titulován nikoliv Jiřík, nýbrž »Buřtík z Poděbrad«.
„Ke sklonku života mu oteklé nohy a nadměrná tloušťka takřka znemožňují pohyb. Poslední týdny před smrtí už král tráví jen na lůžku a v křesle a po smrti lékaři při balzamování mrtvoly najdou břicho obrostlé na píď tukem,“ líčí historik Macek. Poslední den krále nastal 22. března 1471, kdy zemřel v královské rezidenci v Králově dvoře – v místech, kde nyní stojí pražský Obecný dům. Pohřben byl za velkého smutku do královské hrobky na Pražském hradě, kde se přidal ke svým vladařským předchůdcům – najmě sv. Václava (†asi 28), Karla IV. (†62) i jeho syna Václava IV. (†58).
Neúplný král
Uložení jeho ostatků však nepředznamenalo věčný a klidný spánek, jak ze svého výzkumu zjistil Ramba. Ostudou, která padá na vrub těm, jež s královými ostatky postupem staletí porůznu nakládali, je totiž to, že když byl Jiří z Poděbrad naposledy znovu uložen roku 1991 do královské hrobky v chrámu sv. Víta na Pražském hradě, nebyl tak docela „kompletní“. Při manipulaci s jeho kostrou se podařilo ztratit pár jejích součástí!
„Z chrupu se post mortem ztratilo sedm zubů, zřejmě při manipulaci s lebkou při překládání pozůstatků do nové rakve,“ konstatuje Ramba. „Dvě zahojená zubní lůžka ukazují na ztrátu zubů během života.“ Konkrétně mělo jít o spodní a horní stoličky v levé části tváře, která měla být stižena oním tvrdým úderem.
