18°C
Samotný rodový původ Jana Václava předurčoval k hvězdné kariéře. Jeho otec František Kryštof Vratislav z Mitrovic se dlouhá léta těšil důvěře císaře Leopolda I., což mu vyneslo lukrativní posty. Byl královským místodržícím i tajným radou. Vlastnil i nemalé majetky, mezi něž patřil například i honosný Vratislavský palác, který si nechal vystavět na Malé Straně. Zde patrně i vyrůstal Jan Václav, kterému se dostalo znamenité výchovy.
„Spřátelil jsem se s anglickým králem...“
„V roce 1690 završil studium na pražské univerzitě doktorátem práv, načež byl roku 1693, poté co se navrátil ze studijní cesty po Itálii, jmenován mezi rady apelačního soudu,“ uvádí historička Petra Vokáčová v knize Příběhy o hrdé pokoře: Aristokracie českých zemí v době baroka. Hraběti narozenému 25. listopadu 1670 bylo tou dobou 20 let a těžko mohl tušit, jak zářná kariéra se před ním otevírá, i to, že se nachází prakticky v polovině života.
Díky cenným příbuzenským svazkům se Jan Václav začal brzy prosazovat na vídeňském dvoře. Stal se císařským komorníkem Leopolda I., což byla navýsost důvěrná funkce, která spočívala v zajištění chodu císařské rezidence. Zde se nepochybně osvědčil, neboť v roce 1700 byl „na císařův příkaz vyslán k anglickému královskému dvoru. Jeho úkolem bylo přimět čelní politické představitele ostrovního království k obnovení aliance (…) proti Francii.“
Jan Václav Vratislav z Mitrovic měl dále v Anglii vymoci, aby Leopoldův mladší syn, pozdější císař Karel VI., byl do budoucna uznán za krále Španělska poté, co tamní habsburská větev vládnoucí linie vymře. Ačkoliv to byl úkol prakticky nemožný, poněvadž si zálusk na španělský trůn dělal každý evropský mocnář, šlechtic původem z Prahy se v Londýně osvědčil. Anglický král „Vilém III. si dovedl získat Vratislavovy sympatie, takže se napříště rozhovory obou mužů odvíjely takřka v přátelském duchu.“
Výsledkem diplomatova působení sice nebyl zisk Španělska, ale přinejmenším spojenectví s Anglií a rozdělení jiných rodových držav – Milánska, Neapolského království a Nizozemí. Hrabě z Mitrovic též vyjednal anglickou vojenskou pomoc pro válku s Bavorskem, což podle Vokáčové patří k „mistrovským kouskům jeho diplomacie i k hvězdným okamžikům celé války o španělské dědictví.“ Proto Jana Václava čekaly další pocty a výzvy.
Věštec
Byl zvolen císařským tajným radou, záhy i nejvyšším sudím Českého království. Byť měl v Praze pompézní sídlo, které zdědil po otci, prý v hlavním městě království často nepobýval. „Neměl kdy, aby se do Čech vracel,“ podotýká historička s tím, že byl pro Leopolda I. natolik důležitým rádcem, že si jej raději držel ve Vídni, potažmo jej vysílal na důležitá jednání evropské diplomacie. Jednal s uherskými povstalci, za císařskou stranu též vyjednával smír se Švédskem.
Nejinak tomu bylo i po Leopoldově smrti, která nastala v roce 1705 a novým císařem se po něm stal Josef I., který mitrovického hraběte uvedl do úřadu českého kancléře – v této funkci mluvil dokonce i do náležitostí habsburského rodu, k tomu by se odvážil málokdo.
Upozorňoval na to, že se monarchie od císaře Josefa I. nedočká mužského potomka – tedy následníka rodu, „a bude tudíž nutné očekávat jej od Karla.“ Historie ukázala, že měl pravdu napůl. Josef I. zemřel předčasně ve věku 32 let. Zanechal po sobě dvě dcery, syna nikoliv. Koruna proto připadla jeho bratrovi Karlu VI., ale ani ten nezanechal mužského následovníka; otěže moci po něm převzala nejstarší dcera, jíž se jednou bude kvůli četnému potomstvu přezdívat „tchyně Evropy“ – Marie Terezie.
Nejvyšší mety
I Karel VI. měl v českém hraběti oporu. Ještě před koncem roku 1711 jej jmenoval nejvyšším kancléřem Českého království. Stal se tak vůbec jedním z nejmocnějších a nejvlivnějších mužů v zemi, čemuž odpovídaly i jeho majetkové poměry. Krom rodového paláce na Malé Straně, kde se dnes nachází velvyslanectví Irské republiky, to byly dále „državy v Malešicích a Jincích, pražský staroměstský dům.“
Zároveň se snažil, aby se na vídeňském dvoře prosadilo více českých šlechticů. „Byly to ale jejich schopnosti, kterých si na nich cenil, nikoli původ. Schopný aristokrat z Čech, Moravy anebo Slezska neměl mít podle Vratislavova názoru o nic menší šanci k dobré státní či dvorské službě nežli cizinec,“ píše historička. O to smutnější, že prakticky na vrcholu kariéry, která mohla nabrat ještě vyšších pater, přišel nezvratitelný pád.
Honosný náhrobek
5. prosince 1712 Jan Václav Vratislav z Mitrovic ve Vídni zemřel. Oficiálně na vodnatelnost. Z Vídně byl převezen do Prahy, kde jej pohřbili do kostela sv. Jakuba Většího na Starém Městě, přičemž mu byl vystrojen nejen pohřeb, jenž muži jeho zásluh a titulů náležel, ale taktéž i náhrobek, jenž je považován za vrcholné barokní dílo evropského významu. Paradoxně se údajně právě náhrobek měl hraběti z Mitrovic stát doopravdy osudným.
Pohřben zaživa?
Podle pověstí měl totiž Jan Václav panickou hrůzu z toho, že by jej pohřbili zaživa. Proto si údajně vyprosil, aby mu bylo v případě úmrtí probodeno srdce – co kdyby náhodou? Toto přání po jeho smrti neměli vyslyšet a pohřben byl v kostele tak, jak byl.
Nedlouho po pohřbu se však z krypty začaly ozývat dunivé děsivé zvuky. Mniši z obav, co by na ně pod náhrobním kamenem, mohlo čekat, raději hrob skrápěli svěcenou vodou, ale ani ta nezabrala. Dunění a podivný šramot ustal až po několika dnech. Vysvětlení ale mělo vyjít na povrch ale až s odstupem let!
„Hrabě byl prý jen zdánlivě mrtev, když jej do hrobky rodinné v kostele onom kladli, a přišel za nedlouho zase k sobě. Vyrazil víko u rakve, ale ze zazděné hrobky pod pomníkem se více dostati nemohl,“ uvádí kronikář a spisovatel Josef Svátek ve svých Pražských pověstech a legendách. Hrob, do něhož byl pohřben předčasně, se mu nakonec stal hrobem opravdickým, na což se mělo přijít až při dalším pohřbu, kdy bylo po několika letech sejmuto víko od krypty. V ní lidé ke svému zděšení spatřili „rakev kancléřovu roztříštěnu a kostru jeho na kamenné dlažbě ležeti.“ Byl by to nepředstavitelně krutý muže konec, který udával spád evropských dějinám zkraje 18. století – pokud by byl pravdivý.
