8°C
Horáček: Debata o uprchlících se změnila ve válku Čechů proti Čechům
V první části rozhovoru pro Blesk.cz popsal Michal Horáček, jak vnímá vzestup skupiny Ortel, vystupující i na protiuprchlických demonstracích. V té druhé se zaměřil na uprchlickou krizi jako takovou. Upozorňuje, že po racionální úvaze je třeba aspoň k některým z uprchlíků přistupovat s větším pochopením a velkorysostí.
„Žijeme v roce, který je charakterizován velikým jevem, pro nás nečekaným, neznámým, ale nejen pro nás, pro Čechy, ale vůbec pro celou Evropu a celý svět. Nečekané není to, že lidé se stěhují ze svých rodišť někam jinam, tak ostatně přišli na území dnešního Česka i naši slovanští předkové, i my sami jsme tedy plodem takového pohybu. Na té současné vlně zaráží hlavně její rozsah. Kdyby přišlo do Evropy z válkou zmítaných zemí 20 tisíc nebo i 50 tisíc lidí, tak se to nějak vstřebá, nemluví se o tom, je to normální. Ale milion běženců během tři čtvrtě roku jenom do Německa? Právě ta ohromnost budí obavy. Ty jsou přirozené,“ řekl Blesk.cz textař Michal Horáček.
„Jeví se mi, že česká populace v drtivé většině běžence spíš odmítá. Jistě má na svůj názor právo. Nějaká část ovšem nechce poskytovat azyl vůbec žádným z nich, tedy ani těm, kteří kvůli katastrofám, které nezapříčinili, ztratili své domovy a členy rodiny, a dokonce i perspektivu budoucnosti, která by byla snesitelná - to však osobně považuji za názor krajní a sdílet ho nechci. Hlasuji pro to, abychom zjistili, kdo skutečně takovým žadatelem je a je-li naděje na to, že se stane naším spoluobčanem k prospěchu jeho i našemu. Zatím si nemyslím, že zájem o to usadit se v ČR je značný - tím spíš bychom měli krotit svůj strach a jednat racionálněji.“
Blesk.cz: Jak se vypořádat se strachem v české společnosti? Přece jen se často týká strachu z neznámého. Muslimská komunita není v Česku příliš velká, lidé nemají přímý kontakt, vnímají spíše, co se děje v zahraničí.
„Strach vycházející z neznámého je nejlepší řešit tím, že to neznámé učiníme známějším. Zatím bohužel sledujeme vypjatou až hysterickou atmosféru, kdy najednou tady vidím statisíce odborníků na korán, islám, geopolitickou situaci na Středním a Blízkém východě, na válku v Sýrii a její aktéry. Ve skutečnosti jsou to ale spíš jen pocity než argumenty, opřené o ověřené skutečnosti a pochopené v celé jejich provázanosti. Strach potom roste jak to Vančurovo strašidlo Barbucha. Skutečnost je ale taková, že v ČR prakticky žádní utečenci nejsou, a dokonce i ti, kteří tu jsou, sem ani nechtěli a chtějí jinam. Skutečný a konkrétní problém to tedy aspoň zatím nepředstavuje, reakce mi proto připadají neadekvátní.“
Blesk.cz: Jak z toho ven?
„Jak bojovat s tím strachem, který pramení z neznámého? Lépe jeho zdroje pochopit. Naslouchat lidem, kteří mají kompetence, kteří jsou arabisti, historici, religionisti, sociologové, kulturní antropologové, žili v regionu, odkud se prchá, a třeba i v západoevropských městech, kam uprchlíci dorazili. Nebude to jednoznačný obrázek, protože ani svět není jednoznačný. Ale pohled, který se nám naskytne, bude skutečnosti blíže než ten, který nabízí čirý strach. Je důležité se zklidnit. Na obou stranách debaty. I proto, že to není zatím naše válka s Islámským státem, ale spíš válka Čechů proti Čechům. A toho se zas obávám já. Nás opravdu není tolik a nejsme tak silní, abychom mohli bojovat proti sobě. Ostatně, to je přesně to, co si islamisté přejí: rozvrátit naši společnost - ať už českou, evropskou, nebo euroatlantickou - a tím efektivněji ji pak poškozovat..“
Blesk.cz: Kdo je pro Vás sluníčkářem a jak vy vnímáte toto označení?
„Každá taková nálepka je vždy jen zkratkou, která mnoho nevystihuje. Vymýšlí si protivníky, kteří ve skutečnosti neexistují, nebo jen v zanedbatelném počtu. Ten 'sluníčkář', jehož zmiňujete, má být někdo, kdo opojen jakousi bláhovou láskou k celému lidstvu volá, abychom přijali kohokoli, kdo k nám dorazí. Ale přinejmenším já žádného hlasatele takových názorů neznám. Proto nevím, čím si takový 'sluničkář' vysloužil takové útoky. A tak se z jedné strany hází 'sluníčkáři' a z druhé 'nácky', jako když po sobě hází malí kluci kameny. K ničemu chytrému a vůbec dobrému to nevede. Mimochodem, mistrem nálepkování a klasikem žánru na české politické scéně je Miloš Zeman. ´Spálená země. Novinářská žumpa. Pražská kavárna. Lumpenkavárna´... To je jeho. Je nepopiratelné, že to funguje. Ale dovolte, abych dodal: Bohužel.“
Blesk.cz: Není paradoxem, že pan prezident Zeman 17. listopadu na Albertově upozorňoval právě na to, že by se nemělo nálepkovat?
„To mi přišlo úplně směšné. Napřed jsem to považoval za sebekritiku: ´Dobře, nálepkoval jsem nejvíc ze všech, ale od teď už nebudu.´ Ale on pokračoval a nálepkoval dál v té samé řeči.“
Blesk.cz: Nositelem osvěty během uprchlické krize jsou i různé příběhy jednotlivých lidí. Zaujal vás některý?
„Jsem jak básník, tak antropolog a osobní příběhy mě nesmírně zajímají. Týkají se těch, kteří možná nevejdou do dějin pod svými jmény, ale k jejich příběhům mám velkou úctu. Z hlediska dějin jsou to příběhy malé, z osobního hlediska ohromné. V téhle chvíli naneštěstí jde i o příběhy zničení po generace budovaných sídel, tradic, rodin... Jejich rozkotáním svět přijde o mnoho ze své nádherné pestrosti... No, zaujalo mě, že několik dní před naším rozhovorem jsem se dočetl, že na Slovensku přijmou 149 asyrských křesťanů z Iráku. To nejsou bezejmenní lidé. Slovensko říká, že si je v rámci možností prověřilo a pak jim vzkázalo: ´Jsme ochotní asistovat. I když jsme malá země s kupou vlastních problémů, pomůžeme.' To je jednak racionální, jednak citlivé a slušné. Pěknej příběh. Přeju Slovákům i jejich novým spoluobčanům jen to nejlepší.“
Blesk.cz: Česká vláda shodou okolností schválila přijetí iráckých křesťanů.
„Ano? Tak tahle zpráva mě minula, ale slyším ji rád. To se mi líbí. A nemusí to být nutně křesťané, i když samozřejmě v osobní rovině se přiznávám, že tady vidím radši ty, kteří sdílí nějakou naší tradici. Měli bychom ale dávat pozor na to, kdo skutečně utrpěl a kdo bez naší pomoci nepřežije. Těch lidí přitom může být řádově více. Nejsme snad tak zoufalí, abychom nedokázali pomoci zejména takovým, kteří se chtějí stát Čechy či Slováky, chtějí se naučit nejen jazyk, ale všechno to, co se učíme i my. Jejich děti, vnuci a vnučky možná budou mít možná jiná jména, než je typické české Horáček nebo Šimáček. Už dnes tu máme třeba paní doktorku Nguyenovou, a kdo se tomu diví? Její prarodiče přišli z Vietnamu, ale je to normální Češka. Takové lidi potřebujeme, a tak si jich i važme.“
Blesk.cz: Jak tedy lidi přesvědčit, že je třeba pomáhat? A nejen před Vánoci, nejen sobě, jeden druhému, ale i lidem, kteří to potřebují.
„Vidím to tak, že nejsme národ, který je sobecký, hloupý, neschopný pomáhat. Jen co vznikla Československá republika, tak jsme přijali velkou vlnu uprchlíků před ruským bolševismem, přišla spousta Rusů a dobře se uplatnili ve společnosti. Potom jsme přijali ve 30. letech jako jediný relativně demokratický stát v okolí utečence z těch naprosto nedemokratických států, později jsme přijali lidi z Podkarpatské Rusi, přijali jsme tisíce Řeků po válce. Zpívaly tady Martha a Tena Elefteriadu, hokej hrál Jordanis Karagavrilidis, běžně se integrovali. Dali jsme prostor Vietnamcům, Kubáncům, po balkánských válkách občanům bývalé Jugoslávie. Znám osobně některé, manažer Richarda Müllera, pan doktor Hamzič, je muslim z Bosny a současně normální Slovák. Přišly sem i statisíce lidí z Ukrajiny, kteří pomohli postavit nové, porevoluční Česko. Nám nesmírně prospěli a my jsme prospěli jim, protože jsme jim dali, jakkoli zprvu mizerně placené, pracovní příležitosti a nové možnosti. Tím spíš jsem pro to, abychom lidem, kteří utíkají před životně kritickou situací, pomoc nabízeli i dál. Vždyť jsme prokázali, že to umíme a že se nám to i vyplácí.“
Témata:
Související
