PSANÍ není SNĚNÍ

Cathy Kellyová Právě je v prodeji kniha JAKO MY VŠECHNY od Cathy Kellyové. Popisuje nelehké osudy tří kamarádek, které se seznámily na poznávací cestě do Egypta. Náhodným kolemjdoucím se občas naskytne zvláštní obrázek: za velkým oknem pracovny sedí u počítače šarmantní blondýna a něco si recituje. Občas vykřikne. A kdyby bylo okno otevřené, zjistili by posluchači, že střídá hlasy. Je toCathy Kellyová, jedna z nejúspěšnějších irských autorek ženské literatury, která právě píše nový román. Vypjaté pasáže si vždycky přeříkává nahlas. Zatím napsala 7 románů, které se okamžitě staly bestsellery. Žije v nádherném kraji Wicklow na východním pobřeží Irska, kde se střídají dlouhé písečné pláže s majestátnými horami a divokými údolími. Narodila se v Belfastu a vyrůstala v Dublinu, dvou největších irských městech, ale utekla na venkov, kde našla klid pro práci i na rodinu. Vedle toho, že je spisovatelkou na plný úvazek, se stará o dva syny - dvojčata.Není proto divu, že hrdinkami jejích knih jsou většinou pracující ženy, které se snaží skloubit kariéru s mateřstvím. "Ne, moje knihy nejsou autobiografické, nepíšu o sobě. Kdybych to všechno měla prožít, zbláznila bych se,"brání se spisovatelka."Samozřejmě, že v každé z nich je kus mé osoby, ale největší radostí při psaní jevcítění se do lidí, kteří jsou naprosto odlišní. Musíte je pochopit, dostat se jim do hlavy, a to je největší dobrodružství, které vám literatura může přinést." Cathy Kellyová pracovala 5 let jako novinářka. Psala sloupky na základě příběhů, které jí svěřovali čtenáři. Při této práci přišla na to, že opravdový život je často mnohem smutnější a těžší než fikce."Nebyla jsemtou pravou autorkou pro noviny. Vždycky mi připadalo, že mám na článek hrozně málo místa. Editor se nad mými texty chytal za hlavu. Všechny byly totiž příšerně dlouhé,"vzpomíná. Žurnalistiku stejně vždycky brala jen jako předstupeň toho, co chce opravdu dělat: psát romány. Ten první vznikal na kuchyňském stole po večerech a o víkendech. Jeho úspěch jí umožnil stát se spisovatelkou na plný úvazek.S nadsázkou přiznává, že jí to připravuje neustálý stres a obavy, jestli nová knížka bude stejně úspěšná jako ta předchozí. "Každý autor píše jinak. Neexistují ani dva, kteří by začínali nebo končili práci stejně. Už při psaní prvního románu jsem pochopila, že je to těžká práce. Neležíte na pohovce a neoddáváte se snění - namísto tohozíráte na blikající obrazovku počítače a snažíte se s příběhem pohnout."Její metoda je neustálé přepisování. Rukopis odevzdá teprve ve chvíli, kdy se jí zdá každé slovo naprosto dokonalé. To, že se stala veřejně známou auznávanou autorkou, se snaží využít i v charitativní činnosti. Mráz běhá po zádech z jejího líčení cesty do Mosambiku, kterou podnikla jako vyslankyně UNICEF, dětského fondu OSN. Stala se patronkou mezinárodního programu, kterýmá pomoci africkým dětem nakaženým AIDS. Angažuje se i ve společnosti bojující s Alzheimerovou chorobou, na kterou zemřel její otec. Kromě toho má i typické ženské nectnosti. Například ráda utrácí, i když v poslední době k tomu má méně příležitostí, než když žila ve městě. Autorka se smíchem přiznává, že má skříně nacpané oblečením ("bez tohonemůžu žít") a většinou to je něco černého. Nikdy neodolá nakupování dárků pro své blízké. Říká o sobě, že je zhmotnělým snem všech obchodníků, obzvlášť před Vánocemi. Cathy Kellyová je normální, moderní žena, která zná problémy svých hrdinek."Ženy mají náročný a rychlý život. Je těžké dělat práci, která vás baví, a kromě toho dát svým dětem hezké dětství, z kterého by čerpaly celýživot. Občas se mi také stane, že otevřu lednici a zjistím, že už v ní vůbec nic není, nebo mi dojdou pleny pro děti. Ale nejdůležitější je, aby žena byla spokojená a svou spokojenost a štěstí předávala dál." *** Hana, Leona a Emma jsou přítelkyně. Žijí v Irsku, v Dublinu. Seznámily se na poznávací cestě do Egypta. Prožijte spolu s hlavními hrdinkami jejich šťastné i trpké chvíle a podívejte se na svět alespoň na chvíli jejich očima... Příští neděli, když jeli autem za rodiči, řekla Petrovi, že odchází k psychoanalytikovi. "Nemysli si ale, že mi ruplo v bedně. Nebo že se každou chvíli sesypu,"uzavřela, když na křižovatce čekali na červenou. Petr pevně sevřel její malou ruku do velké teplé dlaně pravé ruky, kterou sundal z řadicípáky."Nic takového by mě ani nenapadlo,"ujistil ji."Vím, že máš hodně starostí. S matkou... a tak vůbec." Ani teď jsem mu nedokázala říct, jak zoufale toužím po dítěti. A Petr na moji hru přistoupil. Tolik se bojí, že se mě dotkne, že o dětech raději vůbec nemluví. "Chtěl bych jenom jedno, abys byla šťastná. Když ti ta psycholožka pomůže - proč ne? Vadí mi něco úplně jiného. Mrzí mě, že se mi nedokážeš svěřit. Pro mě jsi středobodem vesmíru ty. Miluju tě." Odtáhl ruku, protože se zrovna rozjel a potřeboval zařadit rychlost. Emma byla tak dojatá, že raději jen mlčky přikývla. "Petře, já to dokážu,"řekla mu po chvilce."Jednou určitě. Jen si to všechno potřebuju nechat projít hlavou. Zatím pro mě bylo jednodušší mluvit s odborníkem. Prosím, nezlob se na mě. Miluju tě. Pro tebe bych se nechala i zabít. Ty to přece víš." Opět vzal její ruku."Jasně, že to vím, ty hlupáčku. Kdybych si myslel, že mezi námi něco neklape, na nic bych nečekal a běžel do poradny sám. A tebe bych si hodil na záda,"pohrozil jí žertem."Já o tebevážně stojím. Držím ti palce. Fakt to nemáš lehké. Matka je nemocná, tatínek kverulant... a dítě zatím žádné.""Jak to víš?"lapala po dechu překvapeně."Jsem tvůj muž a nejsem slepý,"odpověděl Petrstručně."Neboj, to chce čas."Mlčky přikývla, ale v hloubi duše opět cítila mrazivý strach."Chlapče, ono je to mnohem složitější. Mně nevadí, že to chvíli trvá. Mně vadí, že se to nestane nikdy. A to je právěto, co ty nevíš. Jsem neplodná, jako ženská jsem úplně k ničemu. Tohle ti ale vykládat nemohu, zatím ne." "Petře, jednou to všechno probereme. Prosím tě, teď ještě ne." "Jak chceš. Ale dlouho to neodkládej. A hlavně se netrap, jsme ještě mladí, máme spoustu času." Emma skousla spodní ret, aby zahnala slzy na ústup."Petr je skvělý, ale vůbec nechápe, jak mi je. Je to tragédie,"pomyslela si chmurně. Buď s tím něco udělám, anebo nás to rozdělí. Natáhla se a políbila ho na tvář."Díky Petře. Já si tě ani nezasloužím." O autorovi| Připravila: bon