Vrátila jste se právě z nemocnice, kde je váš manžel, režisér Pavel Háša, hospitalizován s Alzheimerem. Jak na tom vlastně je?
„Manžel je na klinice u paní doktorky Ivy Holmerové, která je na tuhle nemoc specialistka. No víte, to je stav, kdy je a není, a trvá to už příliš dlouho. Včera něco málo snědl, ale je z něj už jen takový uzlíček. Ta nemoc ho úplně sežrala. Ani nevnímá, že za ním chodím.“
Kdy jste vlastně pochopila, že ta nemoc bude těžší, než se zdálo?
„Před deseti lety o Velikonocích u nás na Bořislavce pršelo. On vyšel z tramvaje, roztáhl deštník a vstoupil do vozovky přímo pod druhou tramvaj. Ta ho srazila, šili mu hlavu v nemocnici na Kladně. Za mnou přišli policajti, že mám zraněného muže. Umíte si představit, jak jsem byla vyděšená? No nic, tenkrát to dopadlo dobře. Aspoň se nám to zdálo. Ještě v televizi nějakou dobu režíroval. Pak začal zapomínat a šlo to rychle dolů. Pochopila jsem, že to s ním bude horší, než když se já snažím vzpomenout na něčí jméno a musím si přeříkat abecedu. Tady v té nemocnici bude na podzim už čtyři roky a těsně předtím už to bylo hodně těžké. Pleny, pády, puštěná a nezavřená voda... Nemohla jsem ho nechávat samotného doma.“
Jak se s tím vyrovnala vaše dcera?
„Máme to obě stejné. Nemůžeme tam za ním chodit samy. Mne doprovází často Naděnka Konvalinková.“
Jak jste se s manželem vlastně seznámili?
„Bylo mi sedmadvacet a byla jsem už jednou rozvedená. Byla to tristní zkušenost. Nevěděla jsem, že manželství obnáší i povinný sex. Tehdy jsem to ještě neuměla tak říct, ale dnes tvrdím otevřeně: Nenávidím sex, sport a politiku. Tak jsem prchla a bydlela raději nějaký čas v Kolíně v márnici. S Pavlem jsme se pak potkali v Praze, i když já v té době hrála v divadle v Martině. On něco točil pro Armádní film. Pavel byl na rozdíl od jiných mužů tolerantní k mým přáním a působil na mě ochranitelsky. Jsme spolu od roku 1957, brali jsme se o dva roky později a za tři roky po svatbě se narodila Zuzanka. Tehdy jsem hned po porodu hodně hrála, dokonce jsme točili i Limonádového Joea, a on se o Zuzanku vzorně staral.“
Při vašem vztahu k mužům – kdo byl první láskou vašeho života?
„To bylo v katolickém klášteře v Dobšiné v třetí obecný. Zamilovala jsem se do Ferdy Mravence od Ondřeje Sekory. Už tenkrát jsem měla ráda aktivní muže. Tehdy mi maminka k Vánocům ušila velkou loutku Ferdy. V místní kapličce mě s ním kamarádky oddaly. Jenže se to jeptišky dozvěděly a manžela mi zabavily. Já to ale pokládala za právoplatný křesťanský sňatek. Možná by byla některá manželství šťastnější, kdyby nám ženicha hned u oltáře zabavili. Pak jsem se ještě ve čtrnácti zamilovala do jugoslávského krále Petara, ale toho prý neměl rád Hitler, tak jsme jeho obrázek museli dát pryč. Až nakonec jsem se zamilovala do svého druhého muže.“
Předtím ale bylo ono jaro, kdy k nám přišli sovětští vojáci...
„Asi máte na mysli mou tragickou zkušenost s muži. To, co ovlivnilo na celý život můj vztah k nim. Můžete si to přečíst v mé životopisné knize, já už o tom nechci mluvit. (,Na konci války mě znásilnili Rusové s revolverem u hlavy,‘ píše se v knize Aleny Šloufové Květa Fialová o sobě.) Snad proto nacházím celoživotně vztah k jemnějším mužům – homosexuálům, vtipným, galantním. Jen si vemte, co holek už spáchalo sebevraždu kvůli mužům jen proto, že jsou jiní. Jsme jako ježek a žirafa. Jak bychom spolu mohli vydržet? Ale samozřejmě, na světě jsou i báječní chlapi.“
Takže teď už jsou jedinými muži vašeho života kamarádi?
„Teď zrovna odjíždím na dovolenou do Španělska s jedním milým mladým kamarádem, který hraje v Uherském Hradišti. Budeme se tam učit role pro představení Harold a Maud, které by se ve Slováckém divadle mělo hrát příští sezonu.“
