7°C
Proslavil vás film Jáchyme, hoď ho do stroje! Je v něm i výstup, kdy se velmi nemotorně snažíte sbalit prodavačku v podání Marty Vančurové a zakončíte to slovy: Třeba je, třeba se vám… plachej! Jak tahle scéna vznikla?
„Donedávna jsem si myslel, že to byla moje improvizace. Že to ze mě vypadlo. Ale pak mě Zdeněk Svěrák upozornil, že mi to tam napsali.“
A byl jste doopravdy plachej?
„V době, kdy se točil Jáchym, už ne. Tak do osmnácti jsem se bál seznamovat s ženami. Ale pak jsem už byl docela hvězda a díky popularitě šlo vše snáz.“
Vy jste se ale ženil hrozně brzo…
„O tomhle zrovna mluvím hodně nerad. Šlo o to, že když jsem byl přijat na DAMU, najednou jsem zjistil, že se musím ženit. A pak se ukázalo, že jsem se vlastně ženit nemusel, dítě nebylo moje. Tak jsme se po čase rozvedli. Ale neblaze mi to zasáhlo do života, třeba rodiče z toho byli nešťastní. Pak jsem si ale zase užíval života až moc.“
A to vám vadilo?
„Spíš mojí mamince. Když viděla, jak žiju, sama mi řekla, že bych se měl oženit, abych byl pod kontrolou. Naštěstí jsem v té době natrefil na Adinu a ta mi – jak jsem napsal i ve své autobiografické knize – zachránila druhou půlku života.“
Jak to myslíte?
„Žil jsem hrozně nezdravě. Ponocoval jsem, byl jsem často v zakouřeném prostředí. Furt jsem někde jezdil, stravoval se po hospodách, kde se vařilo všelijak. Když mi něco nesedlo, dal jsem si panáka. Naštěstí jsem začal díky Adrianě včas brzdit. Laskavě mi vaří jídla jako těstoviny se špenátem. Když si je dáte v restauraci, není to nic moc. Ale ona je umí fantasticky.“
Jak se to naučila?
„Když jsme byli se Směšným divadlem v Indii, bydleli jsme na slovenském velvyslanectví a na jídlo chodili do okolních hospod. Mně to tam hrozně chutnalo, tak jsem Adrianu přemlouval, ať se to naučí. Po návratu domů to zkoušela, ale šlo to těžce, tady nejsou ty správné suroviny. Tak jsme časem přešli spíš na takovou odlehčenou italskou stravu. Třeba maso jíme výjimečně, jen tak jednou za týden.“
S Adrianou jste spolu přes třicet let. Když jste si ji bral, bylo jí pouhých dvacet. Napadlo vás, že byste jí jednou nemusel stačit?
„Svatbu jsem probíral s mnoha kolegy. Třeba Miloš Kopecký říkal, abych se neženil vůbec. Ale zase Jiří Sovák měl taky mladou ženu a celý život si to pochvaloval.“
Žárlil jste na ni někdy?
„Ne. Tahle vlastnost mi je protivná. Můj tatínek na mámu hodně žárlil a v rodině pak vznikaly nepříjemné situace.“
A Adina někdy měla důvod žárlit?
„No, měla… Je to hrozně dávno, byli jsme spolu asi dva roky. Naštěstí mě to přešlo a ona to ustála. Víc už to ale rozebírat nechci.“
Vaše žena je také herečka. Nekonkurujete si?
„Adina původně vystudovala na filmové škole v Čimelicích produkci. K hraní jsem ji dostal já v rámci našeho Směšného divadla. Takže to tak neprožívá. V poslední době se navíc raději než hraní věnuje svým korálkům. Vyrábí z nich moc pěkné věci – před Vánoci po nich byla velká poptávka. U toho je nejšťastnější. Současně je velmi společenská a ráda chodí na různé večírky a akce. Já už ne. V posledních pěti letech to řešíme tak, že tam chodí sama – a já se pak všechno dozvím od ní. Ona je vlastně takový velvyslanec rodiny Sobotových.“
Jedním z důvodů je i to, že se na akcích kouří?
„Ano. Kouřil jsem, když jsem byl na vojně. Naštěstí jsem tam byl jen pět měsíců. Pak jsem si občas zakouřil, když jsme si třeba po představení dali s Pepíkem Dvořákem víno. Ale teď už jsem deset let neměl ani cigaretu. Nechybí mi to, dokonce když si vedle mě někdo zapálí, tak mi to hrozně smrdí.“
Kdy jste v sobě vlastně objevil komika?
„Vybudila to ve mně třídní učitelka. Slyšela, jak jsem spolužákům vyprávěl o naší rodině a jak to děti bavilo. Tak mě začala dávat slovo častěji. Dokonce mě nechala, abych takhle bavil děti o hlavních přestávkách, aby nezlobily. Já jsem byl do té doby tichý, nijak jsem se neprojevoval. Ale když se tohle dětem líbilo, dokonce mě kvůli tomu zvolily předsedou třídy, nabudilo mě to.“
Proč jste se tedy přihlásil na průmyslovku?
„Rodiče chtěli, abych dělal něco seriózního, tak jsem šel na dopravní průmyslovku. Brzy jsem ale zjistil, že to není nic pro mě. Nebavilo mě to a kdybych pracoval na železnici, nejspíš bych ohrozil životy cestujících. Zato jsem i na průmce pořád bavil spolužáky. Nejradši bych šel na Vysokou školu smíchu, kterou chtěl založit ruský básník Majakovský. Ale ta neexistovala, tak jsem šel na DAMU.“
Bylo to těžké se tam dostat?
„Pomohl mi Jirka Krampol, který už na DAMU studoval. Poslal mě za profesorkou Suchánkovou –Mlynářovou, že mě připraví na zkoušky. Byla to úžasná dáma – v té době jí bylo už 91, začínala ještě s Vojanem, hrála vedle něj Julii. Říkala, že jsem vynikající herec charakterních a tragických rolí! Snažil jsem se to zahrát, i když mě to moc nebavilo. Ale připravila mě dobře, vzali mě, byť až na podruhé.“
Na DAMU vaše pojetí divadla akceptovali?
„V prvním ročníku jsem měl profesorku Havelkovou. Ta k tomuneměla sklony. Nastudovali jsme Irkutskou historii. To je taková komunistická hra, nevěděl jsem, co mám s tou svou rolí dělat. Dokonce jsem se kvůli tomu vydal za Luďkem Munzarem, který hrál stejnou roli v Národním divadle. Chtěl jsem, aby mi poradil.“
Co vám řekl?
„Ani nemůžu říct, co mi místo rady řekl, protože to bylo sprosté. Prostě se se mnou shodl, že vůbec nemá smysl se s tím prát. Za to, co jsem v té hře říkal, jsem se styděl, a tak jsem pořád koukal do země. Seděli jsme třeba na jevišti na lavičce, a moje "milenka" sedící vedle mě mi říkala: !Luděčku hříbečky!" To jako že zase koukám do země. Naštěstí jsem se pak dostal k profesoru Nedbalovi, který kdysi hrál v Osvobozeném divadle, a ten rozuměl tomu, co chci dělat. Říkal mi: Ty jsi jako ten Frígo! A měl pravdu – staré grotesky já měl vždycky rád. Jako dítě jsem na ně chodil do kina pořád do kola – stálo to jedinou korunu.“
Jste ze Žižkova, ale začínal jste na severu. Je pravda, že jste pracoval v domě kultury v Ústí?
„To souviselo s tím, že já jsem sice skončil DAMU, do žádného divadelního souboru jsem ale nastoupit nechtěl. Chtěl jsem dělat svoje divadlo, podle svých textů, ne někde hrát charakterní role. Tak jsem to v hospodě řekl našemu profesorovi marxismu. Byl to docela fajn chlap, i když trochu alkoholik. A ten mi prozradil, že jeho kamarád je ředitelem Domu kultury v Ústí – a že když u něj nastoupím jako metodik, budu si tam moci dělat s amatéry divadlo, jaké mě baví.“
Co jste tam v té funkci dělal?
„Měl jsem kancelář, ale nedělal jsem skoro nic. Měl jsem na starosti knihovnu, tak jsem si v ní četl. A pracoval jsem s tím amatérským souborem. Nastudovali jsme hru amerického dramatika Schisgala A co láska. Přišli se na ni podívat divadelníci z Kladivadla, které sídlilo hned vedle. Líbilo se jim to a navrhli mi, že bych mohl hrát i s nimi. To bylo fajn, s Kladivadlem jsem se podíval po Západní Evropě – kapitalistického Německa, Holandska, Dánska. A pak jsem přešel do Ypsilonky, kde se mi líbilo ještě víc, protože to bylo divadlo, jaké jsem chtěl dělat.“
Tam vznikly vaše slavné monology, třeba scénka "životopis." Jak se zrodil tenhle nápad?
„Probíhalo představení a lidi se dost nesmáli. Tak mi režisér Schmid řekl: "Běž tam a něco říkej. "A co mám říkat?" zeptal jsem se. "U tebe je to jedno, oni se stejně budou smát," odpověděl mi Schmid. Tak jsem tam vlezl a nenapadlo mě nic jiného než životopis.“
Nelitoval jste, že jste z Ypsilonky, která tehdy působila v Liberci, přešel do Prahy – do Semaforu k Šimkovi?
„Já jsem bydlel v Praze a musel jsem do Ypsilonky dojíždět. Bydlel jsem tam v budově divadla v mansardě bez příslušenství. To se mi samozřejmě nelíbilo. Takže když mi Miloslav Šimek hodil lano z Prahy, vzal jsem to. Podstatné pro mne bylo, že mne bral nejen jako herce, ale také chtěl, abych s ním psal.“
Nastoupil jste k Šimkovi na místo po Jiřím Grosmanovi. Bylo pro vás těžké, že měli jinou poetiku než vy?
„Když se na to zpětně podíváte, zjistíte, že Šimkův styl psaní se měnil podle toho, s kým zrovna dělal.Takže i já jsem měl velký vliv na naši společnou poetiku. Navíc už za Grosmana to měli zavedené tak, že když jeden napsal blbost, ten druhý to mohl vetovat.“
Jak jste tedy spolupracovali?
„Miloš Kopecký se nás jednou ptal, jak to děláme, když píšeme, proč jsme vlastně úspěšní. A my jsme mu vysvětlili, že obvykle já vymyslím, o čem to bude a pak oba vymýšlíme fóry. A nakonec Slávek dodá pointu. Takhle to bylo.“
Prakticky to probíhalo jak?
„Když jsem přicházel do Semaforu, Šimek měl jen dvě podmínky – abych s ním psal, a abych hrál tenis. A já dělal obojí. Takže jsme obvykle tvořili tak, že jsme dvě až tři hodiny psali, pak jsme si zahráli tenis na Hanspaulce - a Šimkova žena Madla nám zatím přichystala jídlo. A pak jsme šli do divadla.“
Do divadla, konkrétně kladenského, teď často dojíždíte. Titulní roli v Molierově komedii Zdravý nemocný hrajete proto, že jste sám hypochondr?
„Vybral si mě režisér Prušinovský, se kterým jsem se poznal při natáčení Okresního přeboru. O nemocech jsme se tam nebavili, ale to, že jsem hypochondr, vycítil. Nebo jsem to na sebe vykecal. Já se totiž k diagnóze hypochondr hrdě hlásím.“
