S cenou, kterou prezident MFFKV paní Jiřinu Bohdalovou poctil a již lze vnímat jako zpožděný dar k jejím pětaosmdesátým narozeninám, se pojila i projekce ikonického, generaci zakázaného snímku Ucho režiséra Kachyni. Filmu, jenž již před půl stoletím upozornil na hereččin nesmírný talent rezonující v komedii i charakterním drama. Přestože ona se v totalitě pod kůži divácké veřejnosti především zapsala estrádními etudami s Vladimírem Dvořákem, zatímco Ucho odpočívalo v trezoru.

Díky scénkám v Televarieté, také rolím ve slavných českých komediích, později postavám ve známých Hubačových hrách, jež jí dramatik psal na tělo, se paní Bohdalová začala vnímat jako symbol obyčejné ženské z ulice. Ženy, jež má smysl pro humor, o životě něco ví a k nafoukaným paničkám nepatří. S takovým míněním jsem se setkávala léta a listopadová revoluce na popularitě paní Jiřině, jež tvořila spolu s Ivou Janžurovou a Jiřinou Jiráskovou hvězdné trio Divadla na Vinohradech, pranic neubrala.

Z Jiřiny Bohdalové se zkrátka stal, podobně jako z Karla Gotta, Jaromíra Jágra, národní majetek. Rodinné stříbro lidu s láskyplnou familiárností nazývané Bohdalka. S jejím typem, respektive s iluzorní image, se masa veřejnosti mohla snadno ztotožnit. Zjevem, vkusem splňovala standard, nesváděla k mindrákům. Byla lidová, přirozená, bez ohledu na bezpočetné face-lifty, s nimiž začala v době, kdy se o nich nevědělo, noviny o nich nepsaly a nezmínily se ani poté – do mediálního obrazu lidové Jiřiny, co se objevuje v pořadech pro kutily, relaci o vaření a vykopává fotbalové Amfoře míč, se zkrátka nehodily.

A nyní na MFFKV, jenž patří k nejvýznamnějším kulturně společenským akcím této země, převzala legenda české divadelní i filmové scény od prezidenta festivalu Jiřího Bartošky cenu, která je odměnou, díkem za celoživotní přínos naší kinematografii. Toto vyznamenání je bezesporu oprávněné a také o něm nikdo v čtenářských diskuzích pod komentářem k závěru MFFKV ani na Facebooku či jiných sociálních sítích nepolemizoval. O prezentaci oceněné herečky však ano. Většina zainteresovaných k ní vlídná nebyla a nešlo jen o róbu, kterou na rudý koberec oblékla.

Video
Video se připravuje ...

VIDEO: Jiřina Bohdalová si přebírá Křišťálový glóbus. Petr Macek

Vox populi, vox dei

Toaleta paní Bohdalové pocházela z dílny polozapomenutého, před deseti lety mediálně populárního, u nás usídleného kubánského návrháře Osmanyho Laffity a k předpokládané eleganci zralé ženy měla daleko. Rovná róba se saténovým leskem se slupkou jakéhosi, dekorativní výšivkou zdobeného, tylového kabátku svou zdobností typu herečky neodpovídala. Mimochodem, Laffita svou kreaci ocenil na sto padesát tisíc korun a paní Jiřině ji daroval. Za to se dostal na festival, ocitnul se s registrovaným přítelem Guyem na červeném běhounu. Vedle legendy však neseděl. Místo po jejím boku zaujal ministr financí Babiš.

Snažila jsem se být v módní kritice s úctou k věku nositelky, respektem k faktu, že ženy po osmdesátce dost často outfit příliš neřeší, shovívavá. Jenže čtenáři online vydání Blesku, lidé na Facebooku si servítky nebrali: nick htmlmaryfox napsal: „Nejotřesnější byl Laffita, jeho ‚róba‘ pro Bohdalovou (zmačkaná noční košile s župánkem) a to, jak si vymódil manžela, vejde do historie ubohosti.“ A nick normanka: „Se nedivím, že dostala ty šaty zadarmo, nikdy by je neprodal, děs běs, a Bohdalka jako známá šetřilka si je vzala, Osmany si tímhle výtvorem dost poškodil...“

Podobných příspěvků v čtenářské diskuzi Blesku bylo víc a mnohé mnohem nevybíravější. Jistě že anonymita čtenářů dělá v jejich razantnosti své, je ventilem zadržované frustrace, nespokojenosti, mindráků. Jenže přišly i reakce v mailové poště, v soukromých zprávách na Facebooku. Většina pozitivní nebyla a netýkala se jen parády, ale mimo jiné narážela na „shánčlivost“ (říkejme tomu shánčlivost) paní Bohdalové a její schopnost vybrat si očekávanou roli v politickém dramatu.

Video
Video se připravuje ...

VIDEO: Děkovná řeč Jiřiny Bohdalové Petr Macek

Jistý Petr Hulínský nebyl jediný, který poznamenal: „Paní Jiřina, která je velká kamarádka s představiteli jakéhokoliv režimu u nás, vypadala směšně. Její róba byla spíš noční župánek šitý někde podomácku.“ Podtrženo, sečteno, festivalové entrée oceněné herečky zvířilo klidné vody tuzemského rybníčku víc, než by se předpokládalo. Jistá část veřejnosti vystavila své Bohdalce účet, který čítal i jiné položky, než je móda, noblesa, vkus. Popularita je pomíjivá a rodinné stříbro leckdy časem ztratí lesk.

SPECIÁL KARLOVY VARY 2016: Módní policie, večírky, Hrdličkův opilecký skandál, Jágr ve Varech >>>

Fotogalerie
15 fotografií