V jakém rozpoložení vás narozeniny zastihly?

„Naříkám, že mě všechno bolí, tělo stárne, ale vždyť já tady vlastně přesluhuju. Když mě v roce 2002 našli na rohu Vinohradské a Mezibranské ulice, měl jsem namále. Celkem jsem hrdý na to, že jsem udělal, co jsem udělal. Pořád pracuju, jsem mezi lidmi, vidím svoje děti a jsem už pradědeček. Jsem pořád tak nějak při tom.“

Vzpomínáte si na ty své zachránce?

„Už jsem děkoval mockrát. Byla to klika, miliony andělů okolo mě. Bylo to po povodních, všechno bylo jinak, i ty tramvaje jezdily jinudy. Lidi si klidně mohli myslet, že tam leží nějaký ožrala. Představte si, že se ke mně teď na osmdesátinách Jiřky Bohdalové přihlásil ten pán, co ke mně tehdy přiběhl první z prodejny luxusních aut na rohu. Já o něm mnohokrát mluvil, dělal mi masáž srdce, pomohl mi moc. Druhá klika, že šli okolo dva doktoři z interny na Bulovce. Sanitka už byla sice na cestě, ale oni mě začali profesionálně oživovat. A do třetice – dovedete pochopit, že doktorka v sanitce se jmenovala Herzová, tedy Srdcová, a já měl srdeční kolaps?!“

Vy ten den, kdy vám šlo o život, máte stále před očima, že?

„Poskládal jsem si to teprve po čase, jinak jsem o sobě nevěděl, probral jsem se až v nemocnici. S paní doktorkou Herzovou jsem se potkal na výročí pražské záchranné služby. Teprve tam jsem se jí zeptal, jak to vlastně všechno bylo. Odpověděla mi, abych se raději ani neptal. Už prý nevěděla, co dělat, aby mě zachránila. Prý jsem naskočil a zase odešel a opět naskočil a odešel. Teprve ve vinohradské nemocnici, když mě napojili na přístroje, jsem se probral.“

Je na vás hodně vidět, že jste na světě rád. Jak to děláte?

„Pracuju, což je důležité. Na něčem radši, na něčem méně. Taky jsou lidé, kteří mě otravují, ale pak zase narazíte na někoho fajn, tak se to srovná.“

Ženil jste se strašně mladý a jste s manželkou už 56 let. Jak je možné vydržet tak dlouho s jednou ženou?

„Vy to máte spočítané? To umí jenom ženy. Ano, je to dlouhá doba. Každý chlap udělá za život nějakou blbost, o tom jsem přesvědčený. Má žena je ale tak tolerantní, že mi některé věci odpustila.“

Vy jste byl své ženě nevěrný?

„Myslím, že každý někdy selže. Ale měli jsme rodinu a byli jsme už manželé, kteří o sobě ledacos věděli. Ono to v tu danou chvíli samozřejmě bolí, ale člověk po jisté době zjistí, že to zase odbolí a zůstane to, čemu říkáme láska. Ale láska v podobě člověčenství, ta souhra a životní vztah. Máme se dneska, jak stárneme, čím dál raději.“

Vaše žena vám obětovala kariéru?

„Ano, starala se o rodinu a já zase o to, abych tu rodinu uživil. Myslím, že se mi to podařilo. Vychovali jsme děti, které by nás nenechaly strádat. Na to jsem hrdý.“

Jaké to je, být pradědečkem?

„Mně připadá divné, že je moje dcera Helena babička. To je nezvyk. Já se sice necítím jako pradědeček, ale jsem hrdý na ten titul. V téhle fázi, kdy je Sebastián ještě malý, ho samozřejmě miluju, ale je to zatím spíš záležitost mé ženy. Ona ho potřebuje vidět, aby se nabila, získala sílu. Já čekám, až trochu povyroste, abychom si spolu mohli hrát. Pak zase převáží ta moje chlapská úloha.“

Fotogalerie

7 fotografií

V roce 2002 se Vladimír Brabec znovu narodil. Dostal trojitý by-pass

Autor: Petr Merta, Ladislav Křivan

Čím víc vás znám, tím víc mě napadá, že je škoda, že jste nehrál víc komediálních rolí.

„Herec tohle neovlivní. Na divadle jsem pár komediálních rolí hrál. Ale ta doba v 50. letech, kdy jsem v mosteckém divadle začínal, nebyla tak úplně srandovní. Pak jsem přešel do Prahy a v Národním divadle hráli komediální role ti starší slavní kolegové. Na mě čekaly komedie, až když jsem už jako penzista přišel do Hudebního divadla Karlín. Přišel jsem do úplně jiného divadla, všechno bylo nové.“

Proč jste loni začal hrát v seriálu Ulice?

„Jsem tam mezi mladými lidmi a ta práce jde hodně rychle kupředu. Je to náročné a to je moc dobře, to člověka nabudí. Taky jsem se chtěl nějak vyrovnat s tou minulostí, která mě stále pronásledovala, no, sakra, ukázat, že fakt nejsem jenom major Zeman.“

Vzal byste roli v dobře napsaném filmu, kde by Zeman coby důchodce radil třeba ministrovi Kubicemu s nějakým případem?

„Záleželo by opravdu na scénáři a dalších podmínkách. Kdyby to ale bylo napsané v duchu rady Vacátka, tak vlastně proč ne.“

Jak to děláte, že v 77 letech tak skvěle vypadáte?

„Necvičím. Bojím se nějak hýbat, tělo je zničené. Páteř je špatná, mám trojitý by-pass a spoustu dalších problémů. Usínám okolo jedné hodiny, díky svému povolání mohu vstávat v půl deváté. Na chalupě pomalu nic nedělám, všechno zastane moje žena. Užene mě i sekačka, která běží na pomalý výkon. Dělám maximálně dřevo na topení. Naštěstí občas přijedou děti a zeptají se, co je potřeba udělat. A já jenom kritizuju. Mám šťastný život.“

Jaký dárek k narozeninám by vás potěšil?

„Jsem rád, že to vyšlo na neděli, sešli jsme se všichni, celá rodina, je nás už celkem 14. Dopředu jsem upozornil, že se nebudeme nijak rozněžňovat, jsou to prostě dvě sedmičky. Na své sedmdesátiny jsem schválně odjel z Prahy, utekl jsem na Slovensko a vypnul mobil. Syn Pavel mi tam poslal 70 růží. Teď 77 růží nepotřebuju, stačí, že se sejde rodina, včetně mého pravnuka. A v říjnu očekáváme další přírůstek.“

Jak tak poslouchám váš hlas, vybavuje se mi dabing. Setkal jste se s nějakou zahraniční hvězdou, které jste propůjčil hlas?

„Jenom s Marcellem Mastroiannim. Byl v Praze a přišel do Národního divadla. Já ho daboval po Václavu Voskovi. Poseděli jsme spolu, měli jsme překladatelku, takže jsme si mohli pěkně popovídat. Mastroianni byl skvělý chlap, velký sympaťák. Pak jsem se zpětně dozvěděl, že odložil dokonce odlet do Říma, jak se mu u nás líbilo.“

Chybí vám létání? Máte létací sny? Lidé o nich básní.

„Měl jsem létací sny, ještě než jsem začal létat, vždyť se taky jmenuju Brabec. Napřed jsem skládal modely, ale neuspokojovalo mě to. Pak jsem čtyři roky dělal parašutismus. Do toho přišlo první angažmá v Mostě a teprve když jsem přešel do Prahy do ND, dal jsem se dohromady s Luďkem Munzarem a začal jsem létat na větroních.“

Prý jste měl havárii?

„No jo, v Letňanech jsem spadl. Bylo to 10. května a my se přeškolovali na letadla Šohaj. Foukal silně vítr. Při návratu už blízko letiště jsem viděl, že je zle. Byl jsem ve výšce veřejného osvětlení, špatně jsem se rozhodl, že nepřistanu do pole, chtěl jsem doletět na letiště. Křídlem jsem zavadil o lampu a bylo zle. Vletěl jsem do třešňovky. Letadlo se zlomilo, zůstal jsem v něm zaklíněný. Začal jsem z toho stresu plakat. Za chvilku přijeli kluci a vysvobodili mě z toho. To jsem měl životní kliku podruhé. Byl tam tehdy se mnou syn, mamince to ale řekl až po roce.“

Už žádné poletování?

„Musím létat s někým, nesmím nahoru sám. Není to už takový adrenalin, ale je to stejně nádherné. Jste v přírodě a překonáváte ji. Proti všem procesům, co působí, abyste byla na zemi. Je to neustálá rvačka, ale krásná. Jako celý život.“