Máte takové olympijské zkušenosti, jaké nikdo z našich sportovců nemá, a mít ani nemůže. Řekněte, bála jste se někdy něčeho, než jste na olympiádu jela?

Věra Čáslavská: „Ani ne, i když jsem někdy i sama o sobě trochu pochybovala, jestli se mi podaří odvést to, co jsem chtěla. Ale opravdu jsem se bála jen jednou – před olympiádou v Mexiku, když už nás okupovaly armády Varšavské smlouva ulice byly plné tanků. To jsem se bála, že nás na olympiádu nepustí.“

Video
Video se připravuje ...

Čáslavská 2 TV Regina

K politickému zločinu by se přidal zločin sportovní.

„No, asi zapracovala horká linka Praha – Moskva a Brežněv si uvědomil, že když už nás vojensky obsadili, nemůžou to prohloubit zákazem naší účasti na Hrách v Mexiku. Ale strach jsem měla až do poslední chvíle, že ta všechna dřina, snaha a taky maximální sebeobětování bude k ničemu.“

Faktem je, že dnes jsou hrozby jiné – teroristé, v Brazílii virus zika. Jak to bylo tehdy? Nebo byli olympionici dokonale izolováni od okolí?

„Ani ne. A ta rizika byla tehdy úplně jiné povahy. Věděli jsme, že v Mexiku hrozí tzv. Montezumova nemoc, která když člověka postihne, tak místo startu musí být v jisté místnůstce. To je pak šílené a mě se to také stalo.“

Video
Video se připravuje ...

Čáslavská TV Regina

Fotogalerie: Zemřela Věra Čáslavská
84 fotografií

V Mexiku?

„Ne, v gruzínském Tbilisi, v roce 1961.“

Řekl bych, že lékaři se o vás starali i tehdy víc než dobře.

„To ano. I když – nám se ani nesnilo o tom, co mají olympionici dnes, a možná bychom to ani nechtěli. Skoro každý závodník má svého psychologa, fyzioterapeuta a svého maséra. Pamatuji, že v Tokiu měla celá československá výprava jednoho maséra, doktora Stejskala, a my se doslova rvali o pořadí, abychom se k němu dostali.“

Asi vyhráli atleti, že?

„Ano, bylo jich nejvíc a měli přednostní právo. Po nich veslaři a tak dál, a než se dostalo na nějakou drobnou gymnastku… Ta musela mít hodně široká ramena a ostré lokty.“

V čem vidíte rozdíl mezi stupněm – řekněme zapálenosti olympioniků podat co nejlepší výkon tehdy a nyní?

„Bohužel, dnes je to všechno o penězích, to víme všichni. Zadarmo nikdo nic dělat nebude a já, když třeba slyším historky od mých kamarádů hokejistů, jaké se tam točí peníze a jak je ti lidé předem chtějí mít jisté, říkám si, že je to strašné. Já nebo Zátopek nebo Bosáková bychom si podmínit svůj start honorářem nikdy nedovolili. Bylo to o něčem jiném.“

 

A nebylo to vůči vám nespravedlivé?

„Někdy ano. Třeba Evu Bosákovou donutil Svaz sportovní gymnastiky, aby o svém sportu natočila film. Dělala ho paní Chytilová a jmenoval se O něčem jiném. Eva tomu podřídila všechen svůj režim, včetně tréninků, a nakonec byla vedením svazu diskvalifikována. Prý už není amatérka, ale profesionálka, protože za film vzala honorář. A do Tokia ji nepustili.“

Říká se, že nejvyšší metou pro sportovce tehdy byl dres se státním znakem na hrudi, s lvíčkem.

„To ano, ale i dneska je pár sportovců, kteří se snaží z vlasteneckých pohnutek. Třeba Barbora Špotáková – ta chce naši vlajku vidět nejvýš a slyšet naši hymnu. Nebo Sáblíková, Samková, Synek – ti taky. I když Synkovi se to v Londýně nepovedlo, být první, a to jsem mu přičarovávala zlatou medaili…“

Opravdu? Jak se to dělá?

„Předseda Českého olympijského výboru Kejval to ode mě chce taky pořád vědět. Kvůli tomu mám také jet do Ria de Janeiro, abych tam pár medailí přičarovala. Ale já to umím i na dálku.“

Prozradíte o tom něco?

„To nevyzradím, nemyslete si. Ale toho člověka, o kterého jde, musím znát velice dobře, i jeho myšlení a způsob přípravy. Jeho charakter. Pak se na něj myšlenkami napojím a doplním to působení SMS zprávami.“

Povíte tedy konkrétní příklad?

„Pamatujete, jak jel cyklista Jaroslav Kulhavý na olympiádě v Londýně? Tam je před cílem taková asi stometrová rovinka, nejdřív stoupání a pak sjezd. Tam všichni doslova umírali. Já tam stála, vmísila jsem se mezi všechny ty Angličany a vší mocí jsem Jardovi dodávala energii a sílu. Nevěřil byste, jak jsem potom byla vyčerpaná, ale on vyhrál zlato.“

Čarovala jste ještě někomu?

„Měla jsem své čtyři vyvolené – Báru Špotákovou, pětibojaře Davida Svobodu, Jaroslava Kulhavého a skifaře Ondřeje Synka. Ten v Riu zlato určitě udělá a měl na něj i v Londýně. Jenže jeho soupeř, závodník z Nového Zélandu, končil s kariérou a Synkovi nedal šanci. Zkolaboval po závodě a Synek, který měl na vítězství, si u něj klekl, objal ho a pogratuloval mu.“

Neodpustím si otázku, jak se vaše přičarovávání medailí srovnává s olympijským principem fair play?

„Nadmíru, rozhodně. Vždyť já sama olympionička jsem, z olympiád mám sedm zlatých, a ještě k tomu tři z Londýna. Co to je fair play vím, a proto nikomu nepodrážím nohy, nikoho neoslabuji. Naopak – dodávám energii, posiluji psychiku.“

A budete v Riu, nebo ne?

„Ještě nevím, oficiální pozvání mám, ale bude záležet na mém zdravotním stavu. Denně beru umělou výživu…“

Vím, že jste porazila rakovinu slinivky.

„Tak to ani náhodou. Mrška zubatá už pěkně klepe na dveře.“

Možná vycházím ze špatných informací…

„Ano, ty máte špatné. Minulý týden mi dělali velice kompletní vyšetření PET rentgenem a CT. Ložiska rakoviny při nich svítí. No a já bohužel svítila. Víte, rakovinu slinivky neporazil ještě nikdo, neznám takového člověka. Snažila jsem se dělat úplně všechno, pila jsem šťávu z červené řepy, děti mi sháněly pampeliškové kořeny na čaj i bylinky.“

Pomáhá to?

„Já říkám, že rakovina je kanibal, sežere všechno, i to, co svému tělu dodávám. Naši lékaři jsou vynikající, jak chirurgové, tak i onkologové a diabetologové v Motole i v IKEM, kteří se o mě starají. Pomoc někde v zahraničí nehledám a hledat nebudu.“

Vzdorujete nemoci i díky sportu…

„Určitě. Sport dá tělu houževnatost a odolnost, člověk v něm nejen vítězí, ale i prohrává. Já dostala v životě dost zabrat. Někteří lidé si mysleli, že čím větší ťafku mi dají, tím dřív budu na kolenou, ale spletli se. Sport posiluje psychiku.“

Vy se teď pokoušíte o to, aby ťafka, kterou dostala Martina Sáblíková v podobě zamítnutí svého startu v Riu, byla zrušena. Jak asi dopadnete?

„Myslím, že dobře. Martina se poctivě připravovala na osobní pozvání předsedy Mezinárodního olympijského výboru Thomase Bacha. Šlo mimo jiné i o vyhlídky ČR na členství v tomto výboru.“

Kdybyste si měla zkusit tipnout, jak asi v Riu de Janeiro uspějeme jako stát?

„Nebudu troškařit, chtěla bych nás vidět v první desítce. Určitě uspějí kluci od vody. Z atletů Barbora Špotáková, i přes dozvuky svého zranění. Ona umí výborně vyladit formu. Ochutnala olympijské vítězství, ví, jak toho dosáhnout, pochopitelně za předpokladu maximálního výkonu.“

Vy podáváte maximální výkony neustále. Nedávno jste se zasadila, aby škola v Černošicích s osmi sty dětmi měla sportovní halu.

„Podařilo se a děti mají konečně kde sportovat. Můžou v hale hrát i fotbal. Hodiny tělocviku měly v různých provizoriích, a to naštěstí skončilo. Když jsme ji otvírali, byla tam bývalá kanadská gymnastka, dnes rozhodčí, a ta, když viděla, jak se děti snaží co všechno dokážou, byla úplně dojatá. Všechno jde, jen se nesmí polevit.“

Věra Čáslavská je plná optimismu, dobré nálady a zdravé zarputilosti. Sportovní legenda s desítkami těch nejcennějších medailí je pořád obdivuhodně činná. „V IKEM mi kvůli rakovině vzali kus slinivky i jater a celý žlučník s dvanácterníkem. Žiju,“ vysvětluje a už přemýšlí, co a kde musí zařídit. Po celou dobu rozhovoru pro Nedělní Blesk se usmívala. Bylo vidět, že ji v životě nic nezlomilo a nezlomí.

V České republice se v roce 2022 bude konat Mistrovství Evropy ve sportovní gymnastice. Věra Čáslavská na jeho přípravě a organizaci pracuje už nyní. Když jí bude osud nakloněn, má se stát i jeho tváří. Jako symbol houževnatosti a síly, kterou dává lidem sport.

Vše o Věře Čáslavské čtěte zde