Ruská propaganda je o „syrových, přehnaných“ emocích. Jak expert vysvětlil její úspěšnost?
Ruský novinář Ilja Šepelin, který sleduje prokremelská média, poskytl rozhovor, během kterého vysvětlil, proč je ruská propaganda tolik účinná. „Je to všechno o syrových, přehnaných emocích - prostých a jednoduchých. Stejný druh emocí, jaký vidíte u fotbalových fanoušků,“ popisoval. Napsal o tom ruský nezávislý web Meduza.
Tři roky poté, co začala válka na Ukrajině, kremelská propagandistická mašinérie stále tvrdě pracuje a tvrdí Rusům, že invaze je oprávněná, na vině je Ukrajina a Západ a Vladimir Putin jedná v jejich nejlepším zájmu.
Tato tvrzení však narušila vláda současného amerického prezidenta Donalda Trumpa. Jeho snaha obnovit vztahy s Moskvou vedla ruská státní média a představitele k tomu, že změnili rétoriku - z démonizace Západu ke chvále amerického vůdce.
Jak se ruská propaganda vypořádala s touto změnou administrativy? Na to odpovídal ruský novinář Ilja Šepelin, který sleduje prokremelská média a dříve moderoval pořad „Fake News“ na nezávislé TV stanici Dožď.
Neustálá změna rétoriky
Čerta Media: Již více než deset let ruská propaganda prosazuje myšlenku, že Amerika je věčným nepřítelem Ruska a že americká politika má kořeny v nenávisti a strachu z naší země. Ale ve chvíli, kdy Trump řekl pár hezkých slov o Putinovi, ruská televize najednou zapomněla na toto všechno a začala chválit „báječného muže“ a USA. Překvapil vás tento náhlý posun?
Ilja Šepelin: Upřímně, nejsem si jistý, jestli mě ještě něco může překvapit - a to je vážný profesní problém. Když jsem poprvé začal dělat „Fake News“ na TV stanici Dožď, byl jsem stejně ohromen jako diváci - jeden den někdo na obrazovce řekl jednu věc a druhý den řekl pravý opak. V průběhu let jsem velmi jasně pochopil, že televizní propaganda je jen nástroj k prosazení jakéhokoli narativu, který je v danou chvíli potřeba.
Takže ne, nedivím se, že ruská propaganda najednou začala opěvovat Ameriku. Zejména proto, že Trumpův vlastní styl politiky dokonale zapadá do toho, jak funguje ruská propaganda. Netrápí ho zjevné rozpory. Jednoho dne zveřejní, že Zelenskyj (ukrajinský prezident, pozn. red.) je diktátor a o týden později řekne reportérovi, že nikdy nic takového neřekl, ani si to nemyslel.
Právě teď má ruská propaganda co do činění s divoce nepředvídatelným zahraničním prezidentem a v reakci na Trumpovu nepředvídatelnost bude neustále uhýbat sem a tam. Abych byl spravedlivý, řekl bych, že tento druh uhýbání je vlastně docela předvídatelný.
Co ono uhýbání činí předvídatelným?
Je to všechno o syrových, přehnaných emocích - prostých a jednoduchých. Stejný druh emocí, jaký vidíte u fotbalových fanoušků. Pokud se stane něco dobrého - řekněme, že Trump říká, že Putin je skvělý člověk a jeden z největších vůdců všech dob - oslavujeme a tleskáme americkému prezidentovi. Ale ve chvíli, kdy se Trump rozhodne prodloužit sankce zavedené minulou administrativou, najednou si rveme vlasy. Je to vždy reakce na daný okamžik, bez ohledu na to, co bylo předtím nebo co by mohlo přijít.
Každá zpráva musí vyvolat buď vlnu hrdosti a nadšení, nebo příval nenávisti vůči nepříteli. Není prostor pro nuance. Vždycky to musí být buď přehnaně negativní, aby to vyvolalo nenávist, nebo naprosto pozitivní - což je ironicky také způsob, jak vyvolat nenávist, protože i „dobré“ zprávy musí působit jako špatné zprávy pro naše nepřátele.
Propaganda počty obětí tají
Soudě podle průzkumů veřejného mínění lidé v Rusku jsou většinou ochotni válku tolerovat. Ale nikdy tam nebyl žádný skutečný pocit jednoty, ne v roce 2022 a rozhodně ne teď. Je to tedy tak, že propaganda nikdy neměla za cíl mobilizovat lidi? Nebo se to prostě nepodařilo?
Nemyslím si, že bychom měli úplně přehlížet tvrdé jádro válečných nadšenců. Jasně, nejsou ve většině, ale těch 10 až 15 procent je pro stát pořád důležitých. A stát se stará o to, aby se cítili jako součást něčeho většího, aby měli pocit, že někam patří. Právě na ně může vláda vždycky ukázat a říct: „Tohle je vůle lidu.“ Vezměme si třeba všechny ty řeči o exilových celebritách a jak jim „lidé“ nikdy neodpustí. Tito „lidé“ opravdu existují - sedí tam, dívají se na televizi. Když se většina obyvatel buď bojí, nebo chce mít prostě klid, tahle menšina nakonec zůstává jedinou viditelnou skupinou.
Pro všechny ostatní nejde o nějakou celonárodní mobilizaci - jde o to nabídnout příběhy, které lidem pomohou se s tím vším smířit. Něco ve smyslu: „Podívejte, politici po celém světě jsou pokrytci - to je snad ještě horší než to, co dělá Putin. On to aspoň dělá pro Rusko. Ti ostatní proti nám jen kují pikle.“
Tak se propaganda dostává k širší populaci - k těm apatickým a zklamaným. Není potřeba je neustále strašit. Stačí jen občas vytáhnout pár argumentů, které jim pomůžou si to v hlavě ospravedlnit. Jako třeba - ano, je válka, ale všechny velké státy přece někdy válčily. Tak se staly mocnými. Vždycky to tak bylo - tak proč zrovna nám někdo říká, že my nesmíme?
Počty obětí v Rusku jsou obrovské. Jak se kremelské propagandě daří zmírňovat napětí kolem toho, že už to nejsou desetitisíce, ale statisíce zabitých lidí?
V televizi nikdy nemluví o počtu obětí. Poslední oficiální údaj, který ministerstvo obrany zmiňovalo, bylo myslím pět tisíc. V televizi neustále mluví o stovkách nebo tisících zabitých nepřátelských vojáků a neustále ukazují videa, jak umírají. A když se mluví o padlých hrdinech, je jich pár, kteří buď zachránili 20 lidí, nebo zabili 140 nepřátel, než zemřeli. To vytváří dojem, nejen že vyhrávají válku, ale že naše ztráty jsou minimální.
A co ruská společnost? Jak to, že si nevšimne tak vysokého počtu mrtvých?
Ruská společnost je silně atomizovaná. Lidé, kteří bojují a umírají, tam šli dobrovolně - za peníze, které jsou pro většinu země nepředstavitelné. A to pomáhá odstranit pocit osobní vazby na tragédie těch, kteří zemřeli. Vnímá se to jako cena za to, že podstoupili riziko.