Rusové z Kurské oblasti o Ukrajincích: „Nikdo se nás nedotkl, byli to rozumní chlapi.“
Ruské ministerstvo obrany 12. března oznámilo, že osvobodilo Sudžu od ukrajinských jednotek, které město obsadily v srpnu 2024. Obyvatelé, kteří v Sudži uvízli během ukrajinského vpádu, ztratili kontakt s příbuznými, někteří se pohřešují. Mnoho z nich přišlo o život během ukrajinských útoků a ruských protiopatřeních, ať už při dělostřelecké palbě, nebo kvůli nedostatku lékařské péče. Nezávislá ruská média Meduza přinesla reportáž s obyvateli Sudži 77letým Alexejem a jeho dcerou 49letou Elenou, kteří invazi přežili a mohli se evakuovat poté, co se ukrajinské síly z města stáhly.
Elena: Pracovala jsem tady jako prodavačka. 6. srpna jsem už slyšela o tom, že byla ostřelována Gončarovka, ale i tak jsem šla do práce, abych zjistila, co se děje. Šla jsem po ulici, třásla jsem se. Když jsem přišla do práce, manažer mi řekl: „Eleno, všichni odjeli svými auty z města. Všechno je zavřené. Jdi domů.“ Kráčela jsem zpátky a viděla střely, jak létají nad domy – bylo to děsivé.
Alexej: První den jsme odmítli odejít, protože jsme doufali, že nás ochrání. V televizi říkali, že to bude trvat jen pár dní. Přemýšleli jsme, jestli zůstat, nebo odejít, ale nakonec jsme se rozhodli zůstat – řekl jsem to přes telefon synovi, který bydlí v jiném městě. Na druhý den se ostřelovalo, objevili se ukrajinští vojáci. Stalo se to takhle: Šel jsem ven okolo sedmé ráno, abych nakrmil slepice – máme naši malou farmu. A pak se vojáci ukázali u dveří. Zeptali se mě, jestli jsem viděl nějaké ruské vojáky. Řekl jsem jim, že ne. Vešli dovnitř, prohledali náš byt i byty dalších lidí. Zpočátku jsem tomu nevěnoval pozornost, ale pak jsem si všiml modrých pásek na jejich ramenou – pak jsem si to uvědomil: To jsou ukrajinští vojáci, jsou ve městě.
Elena: Mezi prvními vojáky, kteří přišli k nám domů, byl mladý muž, který řekl, že nás ochrání před „Putinovým režimem“. Řekl nám: „Všechno bude v pořádku. Nebojte se. Nebojujeme s civilisty, neznásilňujeme ženy a nezabíjíme děti, jako to dělají vaši ruští vojáci.“ Řekl to a plakal. Byla to hrozná situace.“
„Jedli jsme, co se dalo."
Alexej: Pak už jsem se nemohl ozvat svému synovi, když zabrali město. Všechny linky byly přerušeny. Po 6. srpnu jsme neměli žádnou elektřinu, plyn ani vodu. Nemohli jsme opustit město: moje žena i já jsme oba invalidní, máme naši dceru. Jak jsme měli odejít? Neměli jsme vlastní auto a nemohli jsme se na nikoho spolehnout. V naší budově se 42 byty zůstali jenom dvě rodiny. A nemělo smysl s nimi něco řešit – nikdo z nich neměl v plánu odejít pěšky, silnice byly neustále pod palbou.
Jedli jsme, co jsme mohli, a vařili, jak to jen šlo. Nejprve jsme jedli syrové potraviny. V určitém okamžiku se nám podařilo získat malá kamna na dřevo, která nám umožňovala jídlo ohřívat.
2. ledna jsme se rozhodli přestěhovat do sklepa. Moje žena je téměř nehybná a prostě jsme ji nemohli dostat dolů, aby se ukryla, když se ostřelovalo. Od poloviny zimy, poslední dva a půl měsíce, jsme žili takto: Moje žena zůstávala neustále ve sklepě, zatímco já s dcerou jsme šli nahoru do bytu, vařili a pak se vrátili do sklepa. Během této doby byla několikrát okna našeho bytu rozbita, balkón byl zničen úplně a ostřelování bylo neustálé.
Po celý čas úderné jednotky chodily do našeho sousedství téměř denně. Nejdřív se vloupali do garáží. Později se začali vloupávat do opuštěných bytů. Kradli, rabovali a brali vozidla z garáží. Stalo se to i nám. Seděli jsme v našem bytě, když jsme najednou uslyšeli, jak se někdo snaží dostat dovnitř. Zaklepal jsem na dveře a prosil je, aby je nerozbili. Když si uvědomili, že je někdo uvnitř, řekli: „Ruce nahoru, vyjděte ven!“ Zeptali se, kdo je se mnou – řekl jsem jim, že moje žena a dcera. Nařídili, aby také vylezly ven. Moje dcera se rozplakala: „Nepůjdu ven. Moje máma je nemocná a tohle jí to akorát zhorší.“ Vtrhli dovnitř, viděli, že je moje žena upoutána na lůžko, a odešli, aby se podívali po jiných bytech. Vždycky na nás mluvili perfektní ruštinou. Mezi sebou taky mluvili rusky.
Museli jsme chodit ven – museli jsme nakrmit slepice a psa. A samozřejmě jsme potřebovali do obchodu. Ale kdo prodával jídlo? Majitelé byli pryč, zámek byl rozbitý – mohli jste si vzít, co jste chtěli. Nebral jsem to jako krádež – museli jsme přežít. Potkávali jsme na ulicích kamarády nebo sousedy, ale bavili jsme se jen o jedné věci: kdy to všechno skončí. A samozřejmě o jídle a o pomoci.
Během těch sedmi měsíců nám ukrajinští vojáci pomohli možná šestkrát nebo sedmkrát – rozdávali obilí, mouku, chléb a další potřeby do domácnosti. Kdykoli něco měli, podělili se o to s námi. Mezitím jsme od našich vlastních lidí nedostali absolutně nic.
Osvobození téměř bez boje?
Elena: Nechci říct něco nepravdivého. Ale řeknu, že během toho času nám nikdo neublížil. Možná došlo k incidentům jinde, ale nikdo se nás nedotkl, byli to rozumní chlapi. Nebili nás, neuráželi nás. Ano, vloupali se do bytů a garáží a brali auta. Myslím, že z bytů brali cennosti. Ale tohle je válka a myslím, že tohle se děje v každé válce.
Alexej: Spatřil jsem ty muže, špinavé a černé jako démony, jak na ulici vylézají z potrubí, jako z pohádky. Najednou zaklepali na dveře – řekli nám, že tohle jsou teď naši vojáci: jiné uniformy, červené pásky na ramenou.
Elena: Zpočátku nebylo ve městě příliš mnoho ruských vojáků. Naše sousedka řekla: „Nevypadají jako naši vojáci – ani k nám nepřišli, aby nás objali.“ Později se ale cítila zahanbeně, když zjistila, jakou cenu tito muži zaplatili za to, aby nás osvobodili. Oslovili nás, zeptali se, jak dlouho jsme na ně čekali a omluvili se, že jim to trvalo tak dlouho. Když to naše sousedka uslyšela, rozbrečela se: „Je dobře, že jsme se toho dožili.“
Alexej: Řekli nám: „Ještě tři dny a osvobodíme vás.“ 12. března k nám přišel soused a donesl jídlo a konzervy s tím, že tohle už není od Ukrajinců, ale je to z naší strany. V ten samý den začaly evakuace – přišel mladý voják a křičel: „Civilisté, evakuace!“
Elena: Neviděli jsme žádné tvrdé ostřelování, vlastně žádné vojenské osvobození. Naráz byli v ulicích jenom naši chlapi. Nejdřív jsme byli nadšení, mysleli jsme si, že život půjde dál. Ale nemohli jsme zůstat – řekli nám, že musíme odejít a že se vrátíme, až bude oblast vyčištěná. Ale nechci se vracet: město je prostě fuč. A kdo ví, jak dlouho potrvá obnova.
Alexej: Já chci jít prostě domů. Bydlel jsem v tom bytě 30 let, v Sudži 50 let. Kam mám jít? Jak mám začít znovu? Kde to udělám? A proč? Tohle je můj domov. Vždycky byl a vždycky bude.
Vážení čtenáři, pro dnešek se s vámi loučíme.
Pokračovat budeme zase zítra ráno. Přejeme vám dobrou noc.
Při nočním ruském vzdušném útoku na Kyjev zemřelo 15 lidí a dalších 145 bylo zraněno, uvedli podle ruskojazyčného webu BBC ukrajinští záchranáři.
Podle šéfa kyjevské vojenské správy Tymura Tkačenka jsou mezi mrtvými i dvě děti. Rusko v noci na dnešek vyslalo proti Ukrajině 309 dronů a osm střel s plochou dráhou letu, z toho 288 dronů a tři střely se podařilo zneškodnit, uvedlo ukrajinské letectvo. Podle něho byl hlavním cílem útoku Kyjev. Jeho starosta Vitalij Kličko vyhlásil na pátek v Kyjevě den smutku na památku obětí.
Weby policie, ministerstva vnitra a některých dalších úřadů čelily dnes odpoledne kyberútoku. Informoval o tom Radiožurnál. Podle něj by za útokem mohla být ruská hackerská skupina Server Killers, která o něm informovala na Telegramu. V případě policie a ministerstva vnitra už technici problémy odstranili, po 19:00 ale stále nefungoval například web Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ).
