Ruský medik dezertoval do Francie. „Narukoval jsem dobrovolně, ale nikoho jsem nezabil,“ necítí vinu

Rádio Svoboda rozhovor publikuje s dovětkem, že jeho slova nemůže ani potvrdit, ani vyvrátit.

„Vždycky jsem byl v opozici proti tomuto režimu, chodil jsem na mítinky Alexeje Navalného. Když začala válka, dokonce jsme se s manželkou pohádali - já byl proti, ona říkala: ‚Osm let byl Donbas bombardován‘,“ připomíná Žiljajev putinovskou propagandu a vykonstruovanou záminku k napadení Ukrajiny.

V listopadu 2023 na Moskevském nádraží v Petrohradě viděl, kterak z vlaku vystupují davy lidí bez rukou a nohou, o berlích a na invalidních vozících; mířili do sanatoria v Leningradské oblasti. Jako student podstoupil zdravotnický kurz - a tady se rozhodl své schopnosti využít na frontě. „Ať to zní jakkoli pateticky, prostě jsem šel zachraňovat lidi,“ říká Alexej. Podepsal smlouvu a během 24 hodin byl na střelnici Pogonovo u Voroněže.

O šest dní později ho s jeho novými spolubojovníky naložili do náklaďáku a odvezli do Luhanské oblasti. V noci z 22. na 23. prosince 2023 dorazil Žiljajev jako příslušník 283. motostřeleckého útočného pluku k frontové linii. Rychle získal volací znak čili bojovou přezdívku „Francouz“ - učil totiž spolubojovníky francouzská slova.

Cestou tam prý poprvé dostal velký strach. „Všechno je zničené. Všichni, kdo zůstali, pracují na trzích, v obchodech, autoservisech, hotelech a provozují prostituci. Nezůstala tam žádná výroba, žádná práce.“

Velitel byl normální

Spolu s dalšími zdravotníky byl okamžitě poslán do zákopů frontové linie, která je přímo zapojena do boje. „Velel nám major s volacím znakem ‚Orenburg‘, oproti ostatním normální. Například nás neposílal na evakuaci, pokud nefungovaly prostředky elektronického boje, aby nás nezabíjely drony,“ vzpomíná Alexej. Odsun raněných a mrtvých z bojiště, což nyní Alexej musel dělat téměř každý den.

„Bylo tam pět zraněných mužů. A jak jsme se začali přibližovat, začala minometná palba. To už jsem vylezl z transportéru. Bylo to, jako bych měl rozdvojené vědomí - musel jsem pomoci a zároveň přežít,“ líčí „Francouz“ své počáteční zkušenosti z bitevního pole. „Poprvé v životě jsem viděl běžet muže s otevřenou zlomeninou holenní kosti. Sám jsem měl šílený nával adrenalinu. Vzpomínám si, že jsem zraněného na nosítkách jednou rukou táhl do oddílu, ačkoli nejsem žádný silák ani sportovec. A tak to pak bylo pokaždé.“

Nikdo z raněných mu prý neumřel v náručí, jejich osud přesto není záviděníhodný, často ztrácejí končetiny. Traumatické amputace od střel a dronů jsou každodenní realitou války.

Podle Alexeje zůstávají hlavní taktikou ruských ozbrojených sil masové útoky pěchoty bez větší podpory. „Ukrajinci personálem šetří. Pokud Rusové přejdou do útoku, stáhnou se a ruská armáda daný bod dobude. Ale Ukrajinci už mají připravené pozice, a kde je nemají, shazují senzory z dronů. A začnou je obkličovat. Rusové vyšlou útočný oddíl o 15 mužích, vrátí se tři. Většinou to tak bývá. O ztrátách obecně mohu vypovídat podle poměru evakuovaných těl ukrajinských a ruských vojáků - 1:7.“

Nejčastěji jsou vojáci posíláni do útoku za trest - a ten můžete dostat za sebemenší pochybení. Podplukovníku Kudrjašovovi, veliteli 150. zdravotnického praporu, se nelíbilo, že jeden chlapík byl neoholený - byl poslán do útoku za jednodenní strniště, dává Alexej jeden z příkladů. „Útočný prapor jsou sebevražední atentátníci. Průměrná míra přežití v útočné jednotce je 20 %. V trestné útočné jednotce bývá nulová. Jde hlavně o ty, kteří jsou pro velení nežádoucí, kteří se ‚dostanou do problémů‘, například pijí nebo fetují nebo mají žloutenku typu C.“

Posílání do útoku není jediným trestem, který ruským vojákům pravidelně hrozí od vlastních velitelů; rozšířené je také mučení nebo trýznění v „jámě“. „Podle předpisů se jedná o vazbu v poli,“ vysvětluje Alexej. „Musí být vydán rozkaz. Ve skutečnosti ale záleží na veliteli jednotky - buď je to jen díra v zemi, nebo nevytopená zemljanka. Většinou se tam posílají ti, kteří nechtějí do boje, a jsou tam drženi od 24 hodin do dvou týdnů. Nedávají jim téměř žádné jídlo.“ Jak Žiljajev říká, snažil se těmto trestancům pomoci dostat se odtamtud živí.

Raněn minometem

Bojové zranění potkalo i Alexeje, když nabírali raněné. „Do zádi transportéru BMP a mně do krku vletěl granát z tichého polského minometu. Sedám si na korbu a říkám svému parťákovi: ‚Koljo, já jsem 300 (označení ruské armády pro raněné - pozn. red.). Tak tiše, klidně. Zadělal jsem si to obvazem a bylo,“ vzpomíná - a pamatuje si přesně, na co myslel. „Hlavně, že to není v krční tepně. A druhá myšlenka: Je únor, otepluje se a ruce mám pokryté šťávami z dvoustovky. Bál jsem se, že dostanu mrtvolný jed, ale nestalo se tak.“

Vzápětí byl Alexej Žiljajev evakuován do Bělgorodu a o dva dny později už ležel v nemocnici v Kubince u Moskvy. „Špitál je jako vězení, všude je vojenská policie, nemůžete se dostat ven. Už jsem měl myšlenky na útěk, ale kvůli hlídkám jsem se neodvážil,“ říká..

Ukrajinci okupanty nenávidí

Po půldruhém měsíci v nemocnici se vrátil na frontu. Stále častěji přemýšlel o dezerci a v srpnu se konečně rozhodl. „Nejdříve kvůli nesmyslnosti samotné války. Všechny ty deklarované cíle jsou pohádky. Nikdo tam na nás nečeká jako na osvoboditele. I když se na vás usmějí třeba v obchodě, z jejich pohledu poznáte, že nás nenávidí. To jsou ti, o kterých Putin říká, že by měli být osvobozeni,“ argumentuje dezertér. „Druhá věc je nesmyslnost naší i mé osobní práce. Vytáhli jste člověka, převezli ho na evakuační stupeň, měsíc byl v nemocnici a pak... Když jsem měl přístup ke statistikám pro vyplňování hlášení, podíval jsem se - a ten člověk už byl stejně mrtvý. A za třetí, tam musíte buď zabíjet, nebo umírat, a já nechci dělat ani jedno, ani druhé.“

Za dobrou službu dal hlavní lékař Alexejovi neoficiální dovolenou. A vtom Ukrajinci překvapivě vpadli do Kurské oblasti. „Cestoval jsem s evakuací raněných do Rogova - na velitelství 150. samostatného zdravotnického praporu. Tam jsem bezelstně řekl: ‚Mám úkol od velitele divize, musím se dostat do Ruska.‘ Dostal jsem výpis z rozkazu, že mohu jet do Valuje a zpět. Dojel jsem tam, vzal si taxi do Voroněže. Ale potřeboval jsem jiné doklady, které zůstaly v Petrohradě. Z Voroněže jsem se dostal do Petrohradu, setkal jsem se s příbuznými, vzal jsem si vše potřebné a odjel do Moskvy. V hlavním městě jsem zůstal tři dny. Z Moskvy jsem jel expresním vlakem Lastočka do Minsku, zůstal jsem tam dvacet dní - žádné kontroly, nic. Přinutil jsem se chodit přes den na vzduch, abych překonal strach. A kontaktoval jsem kluky z Projděte lesem, navrhli mi bezpečnou cestu do Francie. Tam není potřeba žádné tranzitní vízum, a taky umím trochu francouzsky."

Dezertér z Putinovy jaderné základny: „Mají obří množství hlavic a testují lidi na detektorech lži“

Nyní, po absolvování několika byrokratických průtahů a soudu, čeká Alexej Žiljajev na rozhodnutí o azylu ve zrychleném řízení. Zatím si pronajímá pokoj a zvyká si na nový život. Pomáhá mu neziskový projekt Projděte lesem, který pomáhá ruským civilistům i vojákům odejít z pout Putinova režimu a získat azyl ve svobodném světě.

Přesto Alexej nemá výčitky, že šel do války. „Edith Piaf má písničku Non, je ne regrette rien - Ničeho nelituji. Zachraňoval jsem lidi, hodně lidí. Znovu opakuji, nikdo mi nezemřel v náručí,“ uzavírá pro Rádio Svoboda. „Moc dobře si uvědomuji, že jsem tam byl jako součást okupačních vojsk. Všichni tam to velmi dobře chápou. Ale to, že jsem zachraňoval lidi, to snad nějak přebíjí.“