Putin přestává být nechtěným vyvrhelem: Schůzky s Orbánem, Ficem i šéfem OSN, velký summit v Rusku
Vleklý konflikt na Ukrajině a hlavně pak plnohodnotná invaze na čas přivedla Rusko do mezinárodní izolace. Už se to však obrací. Vloni navštívil Vladimir Putin rekordních 11 zemí, do Ruska přijel generální tajemník OSN António Guterres a koncem prosince se s Putinem setkal slovenský premiér Robert Fico. Hlavní naděje Kremlu se nyní upínají k Donaldu Trumpovi, který slibuje vyjednat příměří. Ovšem pokud mírová jednání selžou, Putinovi je souzeno zůstat globálním vyvrhelem, píše Anton Barbašin, politický analytik a ředitel redakce Riddle Russia, na webu The Insider.
Západní politici a experti začali o izolaci Ruska a jeho proměně ve vyvrhele hovořit po anexi Krymu v roce 2014. Na summitu G20 v Austrálii v listopadu toho roku se značná část světových lídrů Putinovi vyhýbala, dokonce odjel předčasně. V posledních 10 letech se Západ snažil učinit Rusko pro zbytek světa toxickým: omezit okruh jeho partnerů a udělat z Putina vůdce, s nímž se málokdo bude chtít setkat. Není možné nevidět, že tato politika selhala.
V roce 2024 se Moskva vrátila na globální diplomatickou scénu. Summit BRICS, návštěvy vedoucích představitelů Maďarska a Slovenska i generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese nutí i nejzarytější Putinovy odpůrce konstatovat úspěch ruské diplomacie přinejmenším z hlediska PR.
Putin zase jezdí do světa
Po zahájení plnohodnotné invaze na Ukrajinu v roce 2022 jezdil ruský prezident pouze do zemí blízkého zahraničí, jak v Rusku říkají bývalým sovětským republikám, plus do Íránu. Již v roce 2023 Putinova delegace navštívila Čínu, Spojené arabské emiráty a Saúdskou Arábii. V roce 2024 Putin odletěl do Mongolska, Číny, Vietnamu a KLDR. Včetně blízkého zahraničí navštívil ruský prezident 11 států, což je od roku 2019 nejvíc.
Představitelé ruského ministerstva zahraničí také v posledních letech cestují po Africe. V roce 2024 otevřelo Rusko na kontinentu dvě nová velvyslanectví a plánuje další tři. Kromě toho se v Africe otevírají další a další ruská kulturní centra.
Zajímavé jsou však především návštěvy zahraničních lídrů v Moskvě. Ne těch z postsovětských sousedů, ti samozřejmě nebudou ochotni jít do diplomatického skandálu a připojit se k západní blokádě ruské diplomacie, stejně jako strategičtí partneři Ruska: Čína, Írán a KLDR. Největší ohlas vyvolává rostoucí interakce se zástupci zemí NATO, mezinárodních organizací a zemí, které dříve deklarovaly podporu Ukrajině nebo v OSN hlasovaly pro proukrajinské rezoluce. Tato dynamika má přinejmenším tři důvody.
Nejdůležitějším katalyzátorem obnovení diplomatických kontaktů s Ruskem je očekávání mírových rozhovorů s Ukrajinou. Ty jsou téměř výhradně spojeny s prezidentstvím Donalda Trumpa, který opakovaně prohlásil, že pomůže dosáhnout dohody mezi Moskvou a Kyjevem. Rozhovorů se chce zúčastnit mnoho zemí, pro které by takové zprostředkování mohlo být příležitostí, jak získat významné dividendy z ukončení největší války v Evropě od druhé světové.
Dvěma hlavními potenciálními evropskými zprostředkovateli jsou premiéři Maďarska a Slovenska, Viktor Orbán a Robert Fico. Oba lídři se staví do pozice odpůrců tvrdého přístupu k Rusku, kritizují sankce a vyjadřují otevřené sympatie Trumpovi. Oba nabízejí své země jako místo pro jednání o válce na Ukrajině. Orbánovi se v létě 2024 podařilo navštívit Kyjev i Moskvu.
Věří v konec sankcí
Ukončení války nebo příměří na Ukrajině by oběma zemím výrazně zjednodušilo hospodářskou spolupráci s Ruskem. Zejména Maďarsko i Slovensko jsou silně závislé na dodávkách ruského plynu. Mohou oprávněně doufat ve větší „ekonomickou vděčnost“ Moskvy za zprostředkování jednání i v alespoň částečné zrušení sankcí.
Jednání se chtějí zúčastnit i Katar, Turecko (další člen NATO) a zřejmě i generální tajemník OSN António Guterres, jehož návštěva Ruska rozzlobila příznivce Ukrajiny nejvíce. I země, které Ukrajině dodávají zbraně, se snaží obnovit kontakty na vysoké úrovni - v listopadu 2024, poprvé po dvou letech, volal Putinovi německý kancléř Olaf Scholz.
Hlavním důvodem pokračujících styků „globální většiny“ s Ruskem je samozřejmě ekonomický přínos spolupráce s Moskvou. Od Arménie a Gruzie po Indii, Čínu a Spojené arabské emiráty - pro všechny tyto země se válka na Ukrajině stala skvělou příležitostí, jak vydělat na obchodech s Ruskem, a to jak zcela legálních a transparentních, tak i šedých a porušujících režim sankcí.
Jen málokdo očekával, že se ruská ekonomika dokáže vypořádat se sankcemi a zároveň zvýšit vojenské výdaje i nabídnout svým partnerům extra pobídky za rizika spojená s tak toxickou spoluprací. Dokud bude Moskva ochotna platit, zájem dále poroste. Ve třetím roce plnohodnotné války na Ukrajině se mnozí naučili, jak sankce obcházet a dostat do Ruska i z Ruska téměř cokoli.
(Ne)úspěšný summit
Takovým pragmatismem lze vysvětlit i účast poměrně velkého počtu světových lídrů na summitu BRICS v Kazani loni v říjnu. Dorazili prezidenti či premiéři všech osmi dalších členských zemí (jen brazilský prezident Lula da Silva se před akcí zranil a připojil se jen online) plus šestnáct dalších (včetně tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana) a jedenáct nižších zástupců dalších zemí. A k tomu hlava OSN Guterres.
„Po summitu vyšlo mnoho textů a komentářů k jeho výsledkům. Mimo Rusko se summit dočkal nejrůznějších hodnocení, od proklamací o ‚naprostém úspěchu‘ přes ‚úspěch bez průlomů‘ až po prohlášení o ‚naprosté absenci jakýchkoli výsledků v ekonomické a finanční oblasti‘, ‚Putinově neúspěchu při získávání podpory v otázce Ukrajiny‘, a dokonce ‚naprostém selhání‘,“ napsal Barbašin na portálu Riddle Russia. „Je třeba poznamenat, že autoři komentářů hovořili o různých aspektech kazaňské akce - buď zdůrazňovali PR složku, která ukázala neúspěch politiky izolace Ruska, nebo brali v úvahu pouze ekonomickou složku, v níž se Moskvě dosáhnout hmatatelných výsledků nepodařilo.“
Ukrajina pokročila v klíčových reformách, zbývající přístupové kapitoly by mohly být otevřeny do konce letošního roku. Ve své pravidelné hodnotící zprávě o pokroku jednotlivých kandidátů na členství v EU to dnes uvedla Evropská komise. Ukrajinská vláda již dříve naznačila, že jejím cílem je uzavřít přístupová jednání do konce roku 2028. Komise je podle svých slov připravena tento podle ní ambiciózní cíl podporovat, nicméně k jeho dosažení je podle unijní exekutivy nutné urychlit tempo reforem, zejména v oblasti právního státu.
Ukrajinské speciální síly se zapojily do těžkých bojů ve strategickém Pokrovsku na východě země, potvrdila dnes vojenská rozvědka bránící se země. Ruské ministerstvo obrany v Moskvě uvedlo, že ruští vojáci pokračují v ničení obklíčených ukrajinských jednotek ve městě, kde prý už ovládli desítky budov.
„Pokračují tvrdé boje s ruskými okupanty,“ uvedla o situaci v Pokrovsku ukrajinská vojenská rozvědka HUR. Příslušníci speciálních sil podle ní zajistili pozemní koridor, umožňující zásobování obránců města, a nyní se snaží nepříteli znemožnit ostřelování zásobovacích tras.
Rada Evropské unie schválila pátou platbu pro Ukrajinu ve výši 1,8 miliardy eur (přibližně 44 miliard Kč) z takzvané ukrajinské facility neboli nástroje pro Ukrajinu. Napadená země podle dnešního prohlášení Rady EU pokračuje v reformách, kterými unie vyplácení financí z nástroje podmínila. Peníze mají podpořit makrofinanční stabilitu a fungování veřejné správy Ukrajiny, která se od roku 2022 brání ruské invazi.
„Tato částka odráží úspěšné splnění devíti kroků požadovaných pro pátou platbu a jednoho zbývajícího kroku ze čtvrté platby,“ uvedla Rada EU, která zastupuje členské státy. Doplnila, že schválení další pravidelné čtvrtletní platby reflektuje reformy například v oblasti soudnictví, boje proti korupci, finančních trhů, místních samospráv nebo energetické politiky.
Ukrajinská ani západní diplomacie nemohou nabídnout alternativu zemím, které s Ruskem aktivně obchodují. Morální argumenty nestačí k tomu, aby přesvědčily země jako Indie, že obchod s Ruskem je špatný. Pro velkou část světového společenství není válka na Ukrajině výzvou Ruska liberálnímu světovému řádu nebo mezinárodnímu právnímu systému, ale válkou evropských mocností v Evropě. Studie postojů zemí globálního Jihu k válce na Ukrajině ukazují, že naprostou většinu zemí mimo Západ tato válka nezajímá.
Západní sankce si samozřejmě vybírají svou daň. Všechny státy, s výjimkou Íránu a Severní Koreje, se snaží dodržovat určitá pravidla hry, aby si nepřivodily druhotná omezení. Nicméně, jak ukazuje praxe, je mnohem snazší sankce zavést než je vymáhat.
Pokud chce Moskva pracovat s Afrikou nebo nabídnout svůj kapitál zemím Perského zálivu, tyto země se kvůli solidaritě s Ukrajinou nebo na žádost Washingtonu zisků nevzdají.
Zatykač a potupa s KLDR
Znamená výše uvedené, že ruská diplomacie vstupuje do roku 2025 jako vítěz a může si zajistit lepší pozici pro nadcházející roky? Zaprvé bychom neměli zapomínat, že ne všechny země jsou připraveny ignorovat zatykač Mezinárodního trestního tribunálu na Putina, jako to zatím předvedlo Mongolsko. Dokonce i Jihoafrická republika - ruský spojenec z BRICS - odmítá pozvat ruského prezidenta na summit G20, aby se nedostala do situace, kdy by musela volit mezi jeho zatčením a problémy se západními zeměmi.
„Vítězství“ ruské diplomacie má stále řadu významných omezení. Nemělo by se zapomínat, že ani nejbližší partneři Kremlu neuznávají okupaci ukrajinského území. A Putin si musel jet pro podporu do Severní Koreje - země, kterou samo Rusko donedávna považovalo za vyvrhele.
Za druhé, současná dynamika vztahů Ruska se světem je do značné míry spojena s očekáváním jednání mezi Putinem a Trumpem. Pokud tato jednání skončí bez výsledku a bude jasné, že sankce zůstanou v platnosti, bude pro Rusko stále obtížnější přesvědčovat své partnery k riskování, Putinovi evropští přátelé se budou muset smířit se ztrátou levného plynu a připravit se na nákup amerického zkapalněného plynu (LNG).
A konečně, úspěchy ruské diplomacie jsou do značné míry zajištěny kupní silou Moskvy. Pokračováním války Moskva utrácí své finanční prostředky, včetně těch, které lze použít k placení za obcházení sankcí, uzavírá Barbašin pro The Insider. Pokud bude Rusko za dva nebo tři roky muset revidovat své výdajové položky vstříc ubývajícím zdrojům, budou jeho přátelé a partneři o to více pochybovat, zda má cenu udržovat kontakty s tak toxickou a zbídačenou zemí.
