Putin vyděsil Evropu nasazením hypersonické rakety Orešnik. Je však skutečnou hrozbou?
Vladimir Putin vytrvale zastrašuje Ukrajinu a Západ hypersonickou raketou Orešnik. Co je důležité vědět o nové ruské balistické střele? Je to opravdu impozantní, nezastavitelná zbraň? A jaký signál má její nasazení vysílat? To rozebírá v analýze ruský exilový web Meduza.
21. listopadu Rusko zaútočilo na Ukrajinu novou strategickou balistickou raketou – poprvé v historii byl tento typ zbraně nasazen v reálném boji. Vladimir Putin to ohlásil coby odplatu za nasazení amerických a britských raket proti Kurské oblasti – a avizoval další. Místo toho měla zatím poslední slovo ukrajinská armáda, když 25. listopadu zaútočila raketami ATACMS na okolí kurského letiště. Ruské ministerstvo obrany uvedlo, že se „připravují odvetné akce“; následoval velký kombinovaný úder dronů a konvenčních raket, ale nic jiného, žádná další eskalace. Znamená to, že se Ukrajina nebo Západ bojí nových ruských zbraní? Proč Rusko již nepoužívá strategické rakety proti Ukrajině?
Vladimir Putin nazval novou zbraň Orešnik (rusky strom líska) a přisoudil jí úžasné vlastnosti:
- Je to strategická raketa středního doletu, která však nenese jadernou nálož.
- Bojové hlavice rakety rovněž nenesou žádnou výbušnou nálož a zasahují cíle – včetně zakopaných – prostřednictvím kinetické energie, „jako meteorit“.
- Střelu ani hlavice nelze sestřelit, protože se k cíli přibližují desetinásobkem rychlostí zvuku.
Jisté je z jeho tvrzení jen to, že byla použita balistická raketa středního doletu (do pěti tisíc kilometrů). Formálně do roku 2019 Rusko takovou zbraň nemělo, protože je zakazovala Smlouva o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF) mezi USA a SSSR z roku 1987. Až do roku 2018 Rusko tvrdilo, že dohodu dodržuje. USA to však rozporovaly.
RS-26 Rubež Rusko formálně nazývá mezikontinentální raketou (ICBM, nad 5500 km), otestovalo ji na vzdálenost 5800 km – jenže s minimálním nákladem. S hlavicí by z hlediska smlouvy spadala do kategorie středního doletu, které smlouva na rozdíl od mezikontinentálních zakazovala (ty omezovaly, ale zcela nezakazovaly jiné smlouvy). Washington proto v roce 2018 od smlouvy INF odstoupil, Rusko ji pozastavilo – zavázalo se takové střely nezařazovat do bojové služby, ale vyrábět je mínilo. Otázka doletu je důležitá především pro Rusko: pomocí raket středního doletu je vhodné ohrožovat evropské země.
Oficiálně byly práce na Rubeži zastaveny v roce 2018 (zdůvodnění: peníze jsou potřeba na důležitější projekty). V té době však již raketa prošla částí testovacího programu. Proto se většina odborníků přiklání k verzi, že Orešnik je raketa Rubež, zřejmě modifikovaná. Ostatně je obě vyvinul Moskevský institut tepelných technologií (MIT).
Putin však trvá na tom, že Orešnik je novým vývojem; armáda tvrdí, že byl vyroben za pouhý rok. Ukrajinské Hlavní ředitelství rozvědky také spekuluje, že úder byl proveden raketou z budoucnosti – pokročilým systémem středního doletu Kedr, jehož vývoj měl začít v roce 2024 a nasazení na konci desetiletí. „Doba letu této ruské rakety od okamžiku odpálení v Astrachaňské oblasti do dopadu na město Dnipro činila 15 minut,“ uvedla rozvědka.
Ze zveřejněného videozáznamu úderu na Dnipro je zřejmé, že raketa nesla vícero oddělitelných hlavic (systém MIRV). Záběry také zcela potvrzují Putinovo prohlášení, že hlavice neobsahovaly výbušniny: Na místě, kam munice dopadla, nebyly vidět žádné exploze.
Později zveřejněné satelitní snímky (s nízkým rozlišením) –však nepotvrzují .Putinova slova, že cíl – objekty na území zbrojovky Južmaš – byl „redukován na elementární částice, proměnil se v prach“. Některé hlavice zasáhly obytné domy v sousedství, jiné udělaly díry do střech fabriky. Není známo, jak velké škody byly uvnitř, ale lze pochybovat, že by mohly být zásadně větší než škody způsobené konvenční municí, která byla při bombardování Južmaše opakovaně použita.
O vývoj balistických raket, které by ničily bez výbušnin, čistě kinetickou energií, se pokoušely USA i Čína. Ukázalo se však, že projektil se při hypersonické rychlosti roztříští rychle po nárazu a většina jeho energie přijde nazmar. Zní to kontraintuitivně, ale aby se zvýšila průbojnost takových zbraní, musí před střetem s překážkou zpomalit.
Propočty ukazují, že útok střelou Orešnik/Rubež se nebude v následcích lišit od úderu několika střel Iskander-M s tříštivými hlavicemi. Jeden Iskander vyjde zhruba na tři miliony dolarů (71 milionů Kč), zatímco vzdálený příbuzný rakety Orešnik, ICBM Jars, byl v roce 2011 oceněn přibližně na 30 milionů dolarů.
Nepřesnost raket
A toto srovnání by platilo jen v případě, že by Orešnik byl stejně přesný jako Iskander-M. U relativně malých nejaderných náloží musí mít střely přesnost v jednotkách metrů. Balistické rakety určené pro strategické jaderné zbraně naopak zdaleka takovou přesnost nepotřebují, ty s doletem v řádu tisíců kilometrů se zpravidla trefují s rozptylem nad 100 metrů, jen vzácně v desítkách metrů (naopak většina ruských má ještě větší odchylku). I ty nejpokročilejší mívají jen omezené schopnosti korekce dráhy za letu – čím delší trajektorie, tím větší se nakumuluje odchylka. A v hypersonických rychlostech tolik nepomůže navigace radarem či družicemi, jakou mají podstatně pomalejší střely s plochou drahou letu.
Americká balistická střela Pershing II porovnává údaje z radaru s uloženou mapou a manévruje – ale z rychlosti 10 Mach musí zpomalit na Mach 3. A ani její přesnost není pro účinné nejaderné údery dostatečná. O žádném ruském úspěchu při vývoji vysoce přesných balistických raket se středním a delším doletem není nic známo.
Psychologická válka
Z vojenského hlediska je tedy použití Orešniku v nejaderné kinetické verzi, jak ji popisuje Putin, neefektivní. Je však nositelem silného politického poselství. Od začátků Putinovy vlády Rusko aktualizovalo strategie odstrašení. Jednou z možností byla přestavba strategických raket na nejaderné a jejich využití k zasazení odstrašujících úderů nepříteli, aby si ten uvědomil, že příště může přijít i jaderná nálož. Podle autorů myšlenky „předjaderného odstrašení“ by použití strategických sil k úderu na nepřítele mohlo dokázat vážnost záměrů Kremlu a reálnost jeho „červených linií“.
Zabralo Putinovo „poslední varování“? Těžko. Mezi současnou „červenou linií“ v podobě ukrajinského použití západních raket krátkého doletu proti cílům v Rusku a nově sníženým prahem pro použití jaderných zbraní v ruské doktríně odstrašení (na „kritické ohrožení suverenity a územní celistvosti“) je stále velký rozdíl. Údery raket ATACMS a Storm Shadow proti velitelství jednotky ruských ozbrojených sil v Kurské oblasti nebo místnímu letišti by zjevně kriticky neohrozily ruskou suverenitu.
„Nevím, co se změnilo po úderu balistickou raketou. Rusko už na Ukrajinu útočilo jinými potenciálními nosiči jaderných hlavic – raketami jako Kinžal, Zirkon, X-55 a X-101 – a teď to udělalo balistickou raketou. Ano, vypadá to hrozivě, ale nic to nemění,“ komentoval pro Meduzu Maxim Starčak, expert na ruské strategické zbraně a jadernou doktrínu.
„Aby to mělo efekt, musely by být těchto raket nejméně stovky. V současné době jich je jen hrstka – v nejlepším případě desítky. Sestrojení a odpálení balistické rakety (v nejaderné hypersonické konfiguraci, jak tvrdil Putin) je nesmírně nákladná záležitost a škody, které způsobí, jsou mnohem menší než náklady na samotný úder. Účinnost takových útoků je nízká, ale vyvolávají velký hluk. A právě o tento informační efekt Putin usiluje,“ dodal Starčak.
Demonstrativní použití rakety středního doletu je spíše varováním do budoucna (zejména vzhledem k Putinovu slibu, že s ní zasáhne „země, které dodaly Ukrajině rakety“). Pravděpodobně podle plánu Kremlu by nadcházející americká vláda Donalda Trumpa měla po té Bidenově zdědit strach z eskalace konfliktu s Ruskem, uzavírá Meduza.
